„Dvořákův Karneval rozezněl Zsolt Hamar s velkým pochopením skladatelova rukopisu a poetiky.“

„V milé setkání s hudbou i s interpretkou se proměnil Wieniawského 2. houslový koncert.“

„Beláček podává Biblické písně civilně, ne jako projev osobní zbožnosti, ale jako krásný, oduševnělý písňový cyklus klasika hudby 19. století.“

Čtyři země a z každé z nich jedno jméno, jeden zástupce mezi interprety. Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko, Janáčkova filharmonie Ostrava, Gustáv Beláček, Maria Włoszczowska a Zsolt Hamar. K úplné dokonalosti zahajovacího koncertu festivalu České doteky hudby chyběla jen nějaká slovenská skladba. Zazněly v programu čtyři, ale autoři byli jen tři – polského, maďarského a českého původu. Henryk Wieniawski, Ferenc Liszt a Antonín Dvořák. Jediný se dvěma díly.

České doteky hudby se konají jedenadvacátým rokem. Prvním večerem, umístěným v pondělí do Španělského sálu Pražského hradu, deklarovali organizátoři vědomí o kulturní a politické blízkosti středoevropských států spolupracujících v rámci Evropské unie na regionální platformě ve Visegrádské čtyřce. Česká republika je právě uprostřed ročního předsednictví V4 a šikovně koncipovaný koncert umožnil tyto skutečnosti připomenout.

Ostravské filharmoniky řídil jedenapadesátiletý maďarský dirigent Zsolt Hamar, generální hudební ředitel Hessenského státního divadla ve Wiesbadenu, dirigent Maďarské státní opery a pravidelný host řady evropských symfonických těles. Ve všech čtyřech kompozicích sympaticky nacházel čitelný řád a proporce i přiměřené hudební emoce, vedl hudbu se zájmem a s evidentním smyslem pro její obsah.

Paradoxně nejméně zajímavě vyšel z programu dirigentův téměř krajan Liszt se svou symfonickou básní Prométheus z padesátých let předminulého století. Nehraje se u nás poslední dobou moc často, vlastně se u nás Liszt vůbec moc na koncerty nezařazuje; přes všechnu péči, kterou od dirigentského stupínku i od hráčů orchestru dostal, se do paměti touto rozmáchlou skladbou, původně předehrou k rozměrnější scénické hudbě, nijak výrazně nezapsal. Vhodnou „koncovkou“ rozhodně byla. Jen se nepodařilo plně předat smysl toho, proč a čím Liszta příběh řeckého mytologického hrdiny zaujal a co se z něj rozhodl v tónech zachytit. Partitura vyzněla velkoryse, ale z hlediska epického a dramatického účinku trochu naprázdno.

První tři položky programu zůstávají v paměti naopak mnohem výrazněji. Dvořákův Karneval rozezněl Zsolt Hamar s velkým pochopením skladatelova rukopisu a poetiky, dostatečně tanečně a ohnivě v hudbě, která rámuje kontrastující klidnou epizodu uprostřed; a ta vyšla krásně ztišeně. Orchestr hrál Dvořáka opravdu v duchu těch nejlepších tuzemských tradic. Vyznění jen trochu narušovaly specifické akustické poměry Španělského sálu – hal a poměrně dlouhý dozvuk, který symfonické hudbě určitého stylu (a Karneval sem patří) napomáhá nechtěně získat parametry jakéhosi velkolepě koncipovaného promenádního koncertu, jako kdyby hrál nějaký velký vojenský orchestr.

V milé setkání s hudbou i s interpretkou se proměnil Wieniawského 2. houslový koncert. Pohodová romantická hudba, která ví o Mendelssohnovi, o francouzských a ruských vlivech, o slovanské melodice a temperamentu… Wieniawski byl v polovině století cestujícím virtuosem a učitelem v Petrohradu. Skladba nepřehání virtuózní exhibice, je spíše emotivní. Maria Włoszczowska, mladá polská interpretka žijící v Londýně, držitelka cen z nedávných soutěží „Johann Sebastian Bach Competition“ v Lipsku a „Henryk Wieniawski Violin Competition“ v Poznani, se ukázala v pěkném světle. Obdařila dílo pěkným tónem, místy až intimitou, pódiovou neokázalostí a stylovým cítěním. Orchestr doprovázel pozorně. Wieniawski se v tuzemsku také nehraje příliš často, i v jeho případě lze zařazení díla kvitovat s povděkem.

Po přestávce na sebe právem strhl pozornost slovenský basbarytonista Gustáv Beláček. Jeho pojetí Dvořákových Biblických písní je neortodoxní. Nepřehání velebnost, už vůbec ne patos, ale ani přílišnou niternost. Podává desítku meditací a modliteb s žalmovými texty velmi civilně, ne jako projev osobní zbožnosti, ale jako krásný, oduševnělý písňový cyklus klasika hudby 19. století, s pozorností hodně věnovanou hudebním parametrům, vokální lince a deklamaci, ale znění, obsah a smysl zhudebněných textů nijak nezastírající. Zdůraznil místa, kde se text v rozhovoru s Hospodinem dotýká tajemství, pokoru vyjádřil dikcí. Ve vzájemné shodě se s dirigentem pohybovali vesměs v rychlejších tempech, než jaká jsou obecně zažita. Proč ne, bylo to v souladu s celkovým pojetím a v případě finální písně to pomohlo jednoznačně vyprofilovat cyklus jako jasně vygradovaný a uzavřený celek. Beláček je letošní padesátník, pěvec v plné síle s bohatýrským hlasem, schopný získat a udržet kontakt s publikem.

Z poslední doby je v českých zemích v dobré paměti například v titulní roli Pucciniho komedie Gianni Schicchi. Beláček studoval u Evy Blahové v Bratislavě a také v zahraničí. V roce 1993 byl absolutním vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Biblické písně naplnil v pondělí krásně znělým projevem, zvučnými dlouhými vokály i kontrastujícími slabikami téměř jen vyslovenými. Vybojovával si na pozadí silně znějícího, asi až moc početně obsazeného orchestru prostor, ale výrazově nic nepřeháněl. Dvořákovy písně v této osobité interpretaci vnesly do koncertu moment jedinečnosti. A také díky výraznosti sólisty vlastně docela vyvážily zmíněný nepoměr mezi českým a slovenským zastoupením, vzniklý rezignací na zařazení slovenské kompozice…

Foto: Jan K. Čeliš