„Hudební číslo ani trochu banální. Jak od autora, tak od dramaturgie.“

„Barokní instrumentální hit provedlo Collegium Marianum vkusně, ve svižném tempu.“

„Zpěvem se přidalo méně lidí, než když se před svátky pělo v závěru několika pražských koncertů Narodil se Kristus Pán. Ale to nevadí.“

Milý a opravdu vánoční. A se samozřejmostí muzikantsky stoprocentní. Přesně takový byl koncert, který Collegium Marianum v rámci svých pražských Barokních podvečerů umístilo do kostela svatých Šimona a Judy. V neděli večer, krátce po svátcích, zpřítomnilo vánoční radost, klid a poezii komorním raně barokním programem nazvaným Děťátko se narodilo.

Jana Semerádová je muzikant každým coulem. Projevuje se to nejen večer při koncertech, kdy se při hudbě usmívá a s flétnami téměř tančí, ale je to znát i na přípravě programu, který s kolegyněmi a kolegy evidentně i v tomto případě koncipovala s invencí, zájmem a láskou. V první polovině koncertu zněly především vánoční písně a árie, ve druhé zazněly především dvě vánoční kantáty. Ale písně večer uzavřely. Jako přídavky, v nichž se mohlo přidat i publikum.

Adam Michna z Otradovic je podobná „klasika“ jako Jakub Jan Ryba se svým hudebním betlémem „Hej mistře“. Jindřichohradecký básník a skladatel žil nicméně o bezmála dvě století dřív a to, co od něj na Vánoce máme tak rádi, jsou písně na vlastní texty. Zpívají se v kostelích, ale i na koncertech a některé – bez přehánění – už zlidověly. Protagonisty koncertu byli vedle skupinky instrumentalistů především čtyři pěvci – jako zvukově dominující a přirozeně vůdčí osobnost sopranistka Hana Blažíková a s ní altistka Kamila Mazalová, tenorista Tomáš Lajtkep a basista Jaromír Nosek. Ve vokálních skladbách se pěkně doplňovali a střídali.

Michnovy půvabné a nefalšovaně radostné písně „Vánoční Magnét a střelec“ a „Toto malé děťátko“ z jeho České mariánské muziky propojila Jana Semerádová do jednoho celku s písní „K Ježíškovi, miláčkovi“ ze sbírky Capella Regia Musicalis od Václava Karla Holana Rovenského, přejatou ze Šteyerova kancionálu. Realizace dala v jednotlivých slokách šikovně zaznívat různým sestavám hlasů a nástrojů, sama umělecká vedoucí střídala flétny, různé bylo i zdobení v mezihrách. Rovenského koleda, táhlejší a kontemplativnější, přitom využila jen vokální trojhlas a hlubší polohy smyčců. Tři flétnistky se mezitím přemístily na boční emporu, odkud se pak kouzelně v tiché altové poloze nesla nedlouhá Pastorelle à 3 z pera Gottfrieda Fingera, olomouckého rodáka působícího po většinu života v Händelově době v Londýně. Podobně nápadité bylo hned potom – a to za zhasnutých světel – umístění sólisty na bývalou kazatelnu; Ciaconu Heinricha Ignaze Franze Bibera ze Serenaty à 5 se sólovým basem Jaromír Nosek zpíval s lucerničkou v ruce: šlo totiž o originální scénu „Nachtwächer“, tedy o zpěv ponocného… Doprovázený pizzicaty smyčců… Hudební číslo ani trochu banální. Jak od autora, tak od dramaturgie!

Puer natus in Bethlehem, to je pozdně renesanční či raně barokní skvost s latinským textem, bohatě koncipovaná kompozice německého luteránského hudebníka Michaela Praetoria. Zemité varírované zpracování chorálu o narození děťátka, v základní podobě nakažlivě třídobého, svižného a pozitivního. Známe je ze zvukově opulentní kostelní nahrávky spojených sborů a velkých instrumentálních souborů v realizaci Paula McCreeshe. I v Praze nyní desítka slok zazněla v rychlém sledu, sice podstatně komorněji, ale i tak naplno a bohatě, každá v jiné sestavě. S flétnami i bez nich, se smyčci, pouze s gambou a theorbou, sólově i ve čtyřhlasu, tiše i okázaleji… A pak hned stejná melodie, jak ji jako o sto let mladší českou píseň „Děťátko se narodilo“ najdeme v katolickém zpěvníku Slavíček rájský sestaveném Janem Josefem Božanem. Však také Jana Semerádová v nádechu mezi oběma čísly zvolala „…a teď po našem!“.

Barokní instrumentální hit – jakoby nekonečně ve variacích opakované dvoutaktové ostinato – jímž bezesporu Canon Johanna Pachelbela je, provedlo Collegium Marianum vkusně, ve svižném tempu a s postupně narůstající a pak zase opadávající dynamikou. K tomu návazně zazněla rychlá taneční Gigue. Žádné přehnaně pastorálně idylické až kýčovité Vánoce, ale v hudbě primárně radost. Ta k nim v křesťanském cítění rozhodně patří.

Text o novorozenci v jesličkách „Das neugeborne Kindelein“ z pera durynského evangelického pastora Schneegasse z 16. století zazněl během večera dvakrát. Nejprve před přestávkou jako skromná vánoční kantáta Dietricha Buxtehudeho, v závěru programu pak v charakteristickém zhudebnění Johanna Sebastiana Bacha. Právě v něm, zejména v úvodním sboru, ale trochu i v závěrečném chorálu, se ukázalo provedení s pouhými sólovými pěveckými hlasy, bez sboru, jako příliš komorní. Jedenáct nástrojů přehlušilo čtyři zpěváky natolik, že nebylo rozumět ani slovu… Telemannova jesličková chrámová kantáta „Wie? Kehren sich, bei Jesus Krippen“, první položka programu po přestávce, užívá jen sólový soprán. Hana Blažíková obdařila part svým charakteristicky rovným, průrazně znělým tónem. Krásně artikuluje, ale ve vyšších polohách se jí přece jen srozumitelnost textu ztrácí.

Před Bachovou kantátou ještě Jana Semerádová na barokní příčnou flétnu a Luise Haugk na barokní hoboj zahrály Dvojkoncert e moll od Gottfrieda Heinricha Stölzela, Bachova současníka, po určitou dobu se vyskytujícího i v Praze. Drobná skladba, příležitost pro milé muzicírování, s kantilénou ve střední větě a s hybnými kontrapunkty ve větě třetí.

Zmíněné písňové přídavky uzavřely večer uvolněným způsobem. I když v tištěných programech byly vloženy noty s textem, přidalo se zpěvem určitě méně lidí, než když se před svátky pělo v závěru několika pražských koncertů „Narodil se Kristus Pán“. Ale asi to nevadí. Pobídka z pódia vnesla mezi posluchače pohodu vzájemné pospolitosti. Kostel s větším počtem židlí než obvykle byl plný… Milý a opravdu vánoční. A neoposlouchaný. Takový byl koncert, který mělo v rukou Collegium Marianum.

Foto: Petra Hajská