„Janáček je nakonec vždy svůj, je realističtější i básnivější, úsečnější i intenzivnější.“

„Mužská část sboru ve strhující scéně před závěrem dala dramatické expresi maximum dynamiky, naprosté přesnosti i silně intenzivního výrazu.“

„S Osudem měl Janáček smůlu. Operu nikdy neslyšel.“

Na Festivalu hudebního divadla Opera 2020 se v pražském Národním divadle v sobotu zavřela poslední opona za ostravskou inscenací Janáčkova Osudu. Derniéra připomněla, že se v Národním divadle moravskoslezském dělají dobré operní projekty, a potvrdila, že Janáček je i v méně frekventovaných dílech autorem svérázným, pozoruhodným a mimořádným.

Režisér Jiří Nekvasil na scéně Daniela Dvořáka a s kostýmy Simony Rybákové dokázal na podzim roku 2018 v Ostravě, v divadle, které řídí, přesvědčivě zrealizovat operu, která má v libretu své problémy. Jak je teď vidět, pomáhá je překonávat nejen geniální skladatelova hudba, ale může napomoci i dobře zvolený klíč k vizuální podobě a celkové scénické poetice. Ne že by se dalo zcela zapomenout na nestandardně koncipovaný příběh a text, ale je možné čím dál víc i v něm, ruku v ruce se zhudebněním, ocenit neopakovatelnou Janáčkovu invenci, jeho umanutost nehledící příliš na umělecké konvence, jeho psychologickou empatii i emocionální žhavost. Hudba Osudu mající převážně původ v prvním desetiletí dvacátého století, krouží možná nejen kolem veristů, ale trochu i kolem Richarda Strausse, mezi inspiracemi snad figurovala také Charpentierova Louise, ale Janáček je nakonec vždy svůj, je realističtější i básnivější, úsečnější i intenzivnější, ale hlavně neoposlouchanější.

A námět – tak trochu lázeňská romance, o dost víc zároveň lyrická tragédie a hodně také „opera o skladateli opery o skladateli“, v níž komponista Lenský je její autor Živný a Živný je sám Janáček…? Je to možná námět zvláštní a lehce nepřehledný, hodně osobní, možná trochu podivínský a nesoudně naivní, ale přes všechnu tuto výstřednost odvážně civilní, a proto jedinečný.

Jakub Klecker za dirigentským pultem i tento večer, mimo domácí prostředí, vedl soubor k soustředěnému výkonu, dějství od dějství působivějšímu. Orchestr hrál na začátku ve valčíkovém tempu idylicky, ale později s potřebnou čím dál naléhavější vervou. A sbor k sobě dokázal obrátit plnou pozornost. Zejména jeho mužská část ve strhující scéně na konzervatoři, ve znázornění rozbouřených emocí při zkoušení opery a zároveň skutečné bouře za okny, dala dramatické expresi maximum dynamiky, naprosté přesnosti i silně intenzivního výrazu. Tenorista Martin Šrejma má pro mimořádně vypjatou hlavní roli skladatele Živného o něco menší a užší hlas, než by bylo pro impozantnější dramatickou působivost ideální, ale v závěrečném klíčovém, opravdu dlouhém monologu byl v jeho vystavění, gradování a vyznění přesto skvělý.

Škoda, že aktuální list s pěveckým obsazením, pražská vložka do ostravského tištěného programu, byl nepochopitelně znehodnocen: zcela z něj vypadlo sedm hlavních rolí a sedm jmen hlavních sólistů. Dvě desítky dalších účinkujících, kteří naopak uvedeni byli, mají úlohy vesměs zcela epizodní… Takže pro pořádek: Mílu Válkovou zpívala Veronika Holbová, její šílenou matku Petra Alvarez Šimková, dr. Sudu Petr Levíček, Lhotského Roman Hoza, Konečného Lukáš Zeman a slečnu Stuhlou Eva Dřízgová-Jirušová. Všichni jako součást týmu, všichni i přes značnou režijní stylizovanost a místy i nadsázku přirozeně vrostlí do rolí.

S Osudem měl Janáček smůlu. Operu nikdy neslyšel. V důsledku okolností, ale určitě i vinou na svou dobu překvapivě koncipovaného a textově ne zcela zvládnutého díla, se mu nepodařilo ani v Praze, ani v Brně prosadit provedení. Mladá básnířka Fedora Bartošová asi těžko mohla stačit jeho originálním představám, které naopak potřebovaly korekci. Skladatel nakonec snahy po téměř dvou desetiletích definitivně vzdal. Premiéru měl Osud až v roce 1958, a to ještě v razantní úpravě. Pokud se dnes hraje ve verzi odpovídající autentické podobě, nabízí řadu míst, kdy posluchač fascinovaně vnímá autorův přístup k hudebním a výrazovým řešením, invenci, idiomy a postupy, které jasně ukazují k jeho pozdějším dílům. Osud komponoval bezprostředně po Její pastorkyni, to znamená před podobně soliterní bilogií Výletů pana Broučka a před svými mistrovskými kusy Káťou, Liškou, Makropulos a Mrtvým domem. Od podoby, kterou dal Jenůfě, se kolem roku 1906 nenápadně dostal mnohem dál. V Osudu je mnohé. V podstatě je v něm v dramaturgii i v kompozici přítomen už celý Janáček. Nejen v nápěvcích mluvy, v kaleidoskopické zkratkovitosti a ve spádu děje, v lyrice střídající nápory emocí, ale někdy přímo ve způsobu vyjadřování. Kolikrát přijde bezděky na mysl Káťa i Makropulos. A průběh vášnivé výpovědi a zpovědi Živného ve finále, to je v některých záblescích až neuvěřitelný předobraz monologů v opeře Z mrtvého domu…

První dějství se setkáním Živného a Míly je vizuálně a pocitově šikovně zasazeno do starých pohlednic Luhačovic, do prvků dobové módy, mravů a zábavy. Druhému jednání v privátním prostředí dominuje velká záclona, balkon, ze kterého padá matka i s Mílou na chodník. Školní scéna je akční i náznaková, reálná i symbolická, humorná i děsivá. Konec zůstává otevřený. Silné představení…

Do metropole se v sobotu s Janáčkovým Osudem – zasazeným do obrovské klaviatury – symbolicky pro jeden večer vrátil tandem, který tu stejně nápaditě a výrazně, často ale i kontroverzně, spoluvytvářel před lety operní historii: Dvořák s Nekvasilem působili od roku 1998 ve Státní opeře Praha a v letech 2002 až 2006 v Národním divadle, Dvořák jako ředitel, Nekvasil jako šéf opery.

Sympaticky vyznělo z pódia v úvodu večera slovo dramaturga Opery Národního divadla Ondřeje Hučína, zastupujícího instituci, která hostí přehlídku tuzemských operních divadel a souborů už počtrnácté. Dlouhý historický exkurz totiž dovedl až ke konstatování, že opětovné spojení Státní opery Praha a Národního divadla v roce 2012, po její dvacetileté samostatnosti, přineslo sice ekonomické výhody, ale odstranilo z Prahy v operním dění zdravou konkurenci, a že je proto dobré, když ji Festival hudebního divadla Opera, alespoň jednou za dva roky, do hlavního města přiváží. Operní soubor Národního divadla moravskoslezského tuto funkci prvním z letošních devatenácti naplánovaných festivalových představení splnil.

Foto: Veronika Paroulková a Martin Popelář / Národní divadlo moravskoslezské