„Hudba k ohňostroji byla dynamická – rychlé části byly svižné, nikoliv však uspěchané, pomalá siciliana La Paix v kontrastu k nim vyzněla klidně a usmířeně.“

„Vodní hudba, rozsáhlá přehlídka barokních francouzských tanců doplněná o dva anglické hornpipy, měla svůj klid, avšak nepostrádala náboj skrytý v hráčích samotných.“

„Skvělý výkon předváděla dechová sekce. Famózní – svou bezchybností a oduševnělou interpretací – pak bylo zejména hornové trio.“

Ačkoliv se mělo jednat o slavnostní koncert, který v rámci koncertní sezóny FOK přivítá nový rok i v kostele sv. Šimona a Judy, nedávný odchod dirigenta a virtuosa na violu da gamba, Petra Wagnera, který měl původně tento večer dirigovat, mu dal bohužel smutnější rozměr. Výkon hudebníků ale smutnou událostí neutrpěl. Se vzpomínkami v srdci předvedli dvě z nejslavnějších Händelových děl, Hudbu ke královskému ohňostroji a Vodní hudbu. Hudební zážitek to byl skvělý, sám Wagner by měl bezpochyby z večera velkou radost.

Pražský komorní orchestr Capella da camera Praga, jehož zakladatelem a uměleckým vedoucím je kontrabasista Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK Lukáš Verner, má ve svých řadách kvalitní muzikanty se zkušenostmi z dalších hudebních těles, a to i těch, která se přímo specializují na starou hudbu (například Musica Florea či Collegium 1704). O tom, že působení v Capella da camera Praga je naplňuje a dává jim další možnost seberealizace, svědčí řada úspěšných vystoupení, která již za více než jedenáct let existence souboru společně připravili. Po Bachových orchestrálních suitách a Braniborských koncertech orchestr nastudoval taneční suity barokního mistra Georga Friedricha Händela, a to rovnou ty dvě nejznámější a pravděpodobně i nejvýznamnější: Vodní hudbu HWV 348–350 a Hudbu ke královskému ohňostroji HWV 351.

Tato dvě díla německého autora vrcholného baroka působícího na dvoře anglického krále jsou nezřídka spojována z jednoho důvodu – ačkoliv jejich premiéry od sebe dělí zhruba třicet let (dokonce jedna generace panovníků), vznik obou byl motivován královým požadavkem na vytvoření reprezentativní skladby určené k venkovní produkci. V případě Vodní hudby šlo v dnešním slova smyslu o jisté dvorní „PR“, když se čerstvý král Jiří I. potřeboval ukázat v dobrém světle. Uspořádal proto vodní slavnost na řece Temži, která byla velmi úspěšně doprovozena právě Händelovou hudbou. V případě Hudby k ohňostroji šlo o oslavu konce války o rakouské dědictví, kterou tentokrát organizoval král Jiří II. Původně velmi početně obsazená, čistě dechová suita se ale nedočkala příliš úspěšné premiéry zejména kvůli nepříznivému počasí a nevydařenému ohňostroji. Autor ale do kompozice doplnil smyčce a připravil ji tak pro další, úspěšnější provedení.

Jedno velmi úspěšné provedení proběhlo i v tento večer, zhruba o 270 let později, a to hned po Händelově Předehře F dur HWV 342, která zazněla na úvod koncertu. Od prvopočátku bylo zřejmé, že nepůjde jen o „jeden z dalších händlovských koncertů“. Po výrazném vůdčím gestu odhodlaně působící koncertní mistryně Magdaleny Malé se začalo odehrávat neméně výrazné a odhodlané provedení barokní ouvertury založené na dvou autorových operních předehrách. Skladba splnila svůj účel a večer příjemně otevřela. Souhra muzikantů byla od počátku obdivuhodná a pokračovala i nadále.

Na řadu přišla již zmíněná Hudba k ohňostroji. Hned první část její Ouvertury bývá rozdílným prvkem v interpretaci tohoto díla, především co se tempa týče. Capella da camera ale naštěstí zvolila tempo rozumné, plně vystihující slavnostní pochod, a velkým obloukem se tak vyhnula občas slýchanému ztěžklému statickému projevu. Přednes byl i po zbytek skladby dynamický, jednotlivé části plynuly a každá měla svůj výstižný charakter. Rychlé části byly svižné, nikoliv však uspěchané, pomalá siciliana La Paix v kontrastu k nim vyzněla klidně a usmířeně, jak její název ostatně napovídá, že by znít měla.

Skvělý výkon předváděla dechová sekce. Famózní – svou bezchybností a oduševnělou interpretací – pak bylo zejména hornové trio. Ačkoliv Händel původně počítal s několikanásobným počtem hráčů, v prostoru kostela sv. Šimona a Judy znělo i komorní obsazení plně a majestátně. Navíc tři hoboje a jeden fagot mohou přeci jen alespoň hrát intonačně čistě – na rozdíl od libovolného většího počtu až do původních čtyřiadvaceti hobojů a dvanácti fagotů. Smyčce, které v této skladbě hrají původně druhotnou roli, neboť jen kopírují hobojové party, a basso continuo sestávající z cembala a teorby působily po boku dechařů velmi statečně a plnohodnotně. Každá nota společného díla měla své místo a dynamika celku byla zároveň ohromná i ohromující.

Ve druhé polovině večera zazněla podstatně delší suita Vodní hudba, která již nemá vojenský charakter, a to soubor plně respektoval. Rozsáhlá přehlídka barokních francouzských tanců doplněná o dva anglické hornpipy (pozn. starý lidový tanec) měla svůj klid, avšak nepostrádala náboj skrytý v hráčích samotných. Nejvýrazněji, co se energie vložené do hry týče, působila po celý večer koncertní mistryně, která se vedle skvělé interpretace svého partu současně starala o vedení a sjednocení celého tělesa. To se velmi dobře dařilo, škoda jen, že hráč na teorbu dostal své místo přímo veprostřed přede všemi ostatními a pravděpodobně měl omezený kontakt se zbytkem souboru.

Vzhledem k charakteru suity tentokrát došlo i na řadu jemnějších sólových částí, které připadly vedle houslí především flétně, a to jak příčné, tak sopraninové zobcové. Oba dva nástroje měla na starost Lenka Schichová. Fagotový part, který také dostal svůj prostor, musel celý sám zvládnout Martin Petrák, za což bezpochyby zaslouží poklonu. Nutno podotknout, že zbytek ansámblu sólistům vytvářel skvělé podmínky, neboť se všichni hráči až do posledního dokázali dynamicky přizpůsobit a nechali sóla patřičně vyznít. Capella da camera Praga celým svým vystoupením potvrdila, že disponuje kvalitními hráči, mezi kterými panuje kolegialita a přátelská atmosféra, a může tak posluchačům naservírovat vskutku obdivuhodný hudební zážitek.

Na závěr večera se posluchačům dostalo několika milých slov od přítomné Aleny Wagner, ženy Petra Wagnera. Ve své vzpomínce vyjádřila poklonu svému muži před jeho prací, která zanechala pozitivní stopy po celém světě. Na rozloučenou mu pak orchestr zahrál ještě Händelovu předehru k oratoriu Mesiáš HWV 56. Publikum bylo s koncertem dle reakcí nadmíru spokojeno a pozitivní zůstává, že i sám Petr Wagner by měl zcela jistě z výkonu Pražanů radost.

Foto: ilustrační / archiv KlasikyPlus