„Místo Mikuláše nastoupil ve svých neuvěřitelných 87 letech Richard Novák.“

„Pro Dvořáka je typické, že přes ponurost předlohy vyznění díla neodráží rezignaci.“

„Monumentální kompozici dali jasný tvar, tlumočící hluboký vnitřní obsah díla.“

Jubilejní 15. ročník Svatováclavského hudebního festivalu v pátek uzavřel jeden z vrcholů světové oratorní tvorby. Prostorem katedrály Božského Spasitele v Ostravě se nesly tóny Dvořákovy Stabat Mater. Filharmonie Brno spolu s Českým filharmonickým sborem Brno před měsícem festival pod taktovkou Jakuba Hrůši otevřela Janáčkovou Glagolskou mší. Nyní ho symbolicky za řízení Roberta Kružíka uzavřela jiným velkým českým duchovním dílem.

Bezprostřednost, s jakou na posluchače působí kantáta Stabat Mater, její vroucnost, naléhavost výrazu, neobyčejná kompoziční invence, to jsou příklady důvodů, které otevřely Antonínu Dvořákovi cestu ke světové proslulosti. Stabat mater  se kvalitou vyrovná nejen jeho nejlepším kusům, ale dokonce je o ní možné mluvit jako o jednom z vrcholů oratorní tvorby vůbec. Interpretace takového díla je velkým závazkem. Brněnští filharmonikové, spolu s Českým filharmonickým sborem Brno a sólisty Simonou Šaturovou, Markétou Cukrovou, Richardem Samkem a Richardem Novákem skvěle obstáli.

Dvořák toto dílo složil v nelehkém životním období v letech 1876-1877, kdy spolu s manželkou přišli krátce po sobě o všechny děti. Skladatel tehdy pro svou kompozici vybral slova latinského hymnu ze 13. století, který vyjadřuje bolest matky nad ztrátou syna; slova plná vypjaté emocionality a mystického vytržení. Od doby vzniku se tato báseň (od roku 1727 sekvence na svátek svaté Marie sedmibolestné) stala pro svou expresivnost a obrovský dramatický potenciál inspirací pro umělecké vyjádření všech žánrů. Přitahovala pozornost takových skladatelů jako Palestrina, A. Scarlatti, Boccherini, Haydn, Rossini, Verdi nebo Penderecki. Obraz matky stojící u nohou ukřižovaného syna byl pro Dvořáka důležitý. Sugestivní kompozicí sdělil nejen svou bolest, ale přiblížil i utrpení své manželky – matky, která přišla o své děti.  

Pro další osudy skladby, ale i celého umělcova díla, bylo klíčové provedení v Anglii, v zemi se silnou interpretační oratorní tradicí. Londýnská premiéra v roce 1883 měla tak mimořádný úspěch, že již v následujícím roce byl k provedení pozván sám skladatel. Koncert, který  Dvořák dirigoval 13. března 1884 v londýnské Royal Albert Hall, byl skladatelovým prvním a obrovským mezinárodním triumfem.

Své oratorium Dvořák rozvrhl do deseti částí, z nichž každou pojal jako samostatné uzavřené číslo s vlastním tematickým materiálem. Výjimkou je zde pouze poslední díl Quando corpus morietur, který motivicky navazuje na monumentální vstupní díl Stabat mater dolorosa. Tímto návratem vytváří skladatel stavební oblouk, kterým celé dílo přesvědčivě uzavírá. V těchto krajních částech, jež jsou základem celé kompozice, užívá nejhutnější sazbu, uplatňují se zde všichni sólisté a sbor. Tato sazba je v dalších částech odlehčena tak, že skladatel užívá sboru i sólistů zvlášť nebo střídavě v různých kombinacích.

Sólisté Simona Šaturová, Markéta Cukrová, Richard Samek a Richard Novák dokázali svým výkonům bezchybně vtisknout potřebnou emocionální pečeť, kterou vnitřní části kompozice potřebují. Soprán Simony Šaturové zazářil v duetu Fac ut portem Christi morte spolu s tenorem Richarda Samka. Jeho jasnému a silnému zabarvení hlasu dala vyniknout tenorová árie s téměř lidovou melodikou Fac me vere tecum flere. Mezzosopranistka Martina Cukrová prokázala svou univerzálnost v původně altové árii Inflammatus, plné dramatičnosti, ale i vroucnosti. A dokázala bezpečně ovládnout i nejnižší polohy svého partu. Basový part měl původně ztvárnit Peter Mikuláš, na jeho místo nastoupil ve svých neuvěřitelných 87 letech Richard Novák. Jeho zpěv snad neztratil nic ze svých nejlepších let, s výrazem sobě vlastním dokázal Dvořákovi propůjčit neobyčejně silný výraz, barvu a citovou hloubku. Patrné to bylo zejména v basovém sólu Fac, ut ardeat cor neum.

Brněnští umělci vtiskli provedení Stabat Mater potřebnou dynamiku, vynikla obrovská síla melodické a rytmické invence skladatele. Energie uvolněná v první části kompozice se postupně vracela a vzrůstala v poslední části. Taktovka Roberta Kružíka propůjčila výkonu přesně vypočítaný výraz, proti úzkosti a smutku prvního oddílu vyzněla gradace posledního úseku, završená jasným dur, pozitivně. Brněnský sbor pod uměleckým vedením Petra Fialy dokázal v závěrečném vstupu á capella přinést potřebný pocit vyrovnání a naděje, se kterým skladatel počítal. Pro Dvořáka je totiž typické, že přes ponurost literární předlohy je celkové vyznění díla spíše dobré, neodráží rezignaci.  

Výkonu brněnských filharmoniků a brněnského sboru nebylo co vytknout. Je znát, že tyto ansámbly často spolupracují, jejich interpretační umění a cítění je navzájem prorostlé. Dvořákově monumentální kompozici dali jasný tvar, který bezchybně tlumočil hluboký vnitřní obsah díla. Brněnští umělci letošní festival zahájili Janáčkovou Glagolskou mší a uzavřeli Dvořákem. Připomněli tím nejen díla našich špičkových světových skladatelů, ale i letošní janáčkovské výročí a v dalším plánu sté výročí založení Československa.

Vedení Svatováclavského hudebního festivalu je třeba vyslovit uznání nejen za tento zdařilý dramaturgický záměr, ale i za to, že svým výběrem repertoáru všech 39 koncertů letošního ročníku a jejich interpretů vtiskli ostravskému hudebnímu životu pečeť dokonalosti. Závěrečný potlesk vestoje to jen potvrdil a je zřejmé, že už nyní se ostravští posluchači mohou v očekávání těšit na další léta.  

Foto: Svatováclavský hudební festival, Ivan Korč