pondělí, 13 leden 2020 18:30

Calessův neobyčejně dynamický Trubadúr v Linci

Autor:

„Sung-Kyu Park má krásný lyrický až spinto tenor, výborně vyškolený, s podmanivou italskou barvou, lehkými a zároveň rezonančně plnými výškami.“

„Izabela Matuła vyniká instrumentálně dokonale plynoucí kantilénou legátových frází.“

„Enrico Calesso má pro Verdiho styl přirozený cit, smysl pro dramatičnost výrazu a dovede výtečně vyhmátnout tempa sólistům přesně dle jejich dispozic.“

 

1

 

Ve velkém sálu Musiktheateru v Linci se představila premiérou 11. ledna 2020 populární Verdiho opera Trubadúr. Hudebním nastudováním byl pověřen italský dirigent Enrico Calesso, generální hudební ředitel operního domu ve Würzburgu, režie se ujal domácí Gregor Horres, šéf Operního studia při Zemském divadle v Linci. Režisér si zvolil pro realizaci díla ve scénografii a kostýmech osvědčeného Jana Bammese. V této režii velmi důležité projekce videa obstaral Volker Köster. V hlavním kvartetu, potažmo kvintetu sólových partií, v této typicky pěvecké opeře zásadně podstatném, se představili na premiéře pěvci Sung-Kyu Park, Federico Longhi, Izabela Matuła, Katherine Lerner a Dominik Nekel. Dramaturgem je zkušený Christoph Blitt.

Verdiho Trubadúr na text Salvatora Cammarana slavil svůj triumf roku 1853 v Římě. Tehdy kupodivu nikomu nevadily určité otazníky ve vývoji děje, který je vyprávěn v bizarním příběhu Gutierrezova dramatu ze středověku, na který upozornil Verdi osobně svého libretistu. Zvítězila jednoznačně autonomie hudby, strhující gejzír melodické invence, který zařadil operu mezi Verdiho nejpopulárnější díla. Ostatně německý muzikolog Kurt Honolka trefně charakterizoval Trubadúra větou: „dílo je sice ve Verdiho odkazu zdánlivě dějem nejabsurdnější, ale zároveň typologicky nejdokonalejší.“ S odstupem času nejsem tak přísný k tomuto příběhu, jemuž nechybí akcelerace nenávisti, žárlivosti, touhy po pomstě, s dramaticky úderným sledem obrazů. Na trochu stereotypně opakované pochybnosti k ději Trubadúra jsem se ostatně i v minulosti díval s jistou dávkou zdrženlivosti. Verdimu dalo Cammaranovo libreto, které sám inicioval, ohromný prostor pro typologii kvartetu výrazných rolí. Zároveň vystupuje do popředí dramatismus situací, pěvecky i výrazově poskytujících skvělou příležitost velkým, barevným hlasům, samozřejmě za předpokladu výborného vyškolení.

 

8

 

Byl jsem zvědav, k jakému výběru pěvců sáhnou inscenátoři v Musiktheateru v Linci, kde bývá okruh hostů vybírán zejména ze středních i velkých německých operních scén. Často jsem byl překvapen v uplynulých sezónách, jak kvalitní pěveckou sestavu si dokázal Linec zajistit. Připomenu z uplynulých pěti sledovaných sezón v Linci zdařilou interpretaci několika Verdiho děl – Traviatu, Rigoletta a Falstaffa. Kvartet, potažmo kvintet podstatných rolí opery Trubadúr je v obou obsazeních na pozoruhodné úrovni. V premiérovém obsazení jsem byl svědkem několika pěvecky výrazných výkonů.

V titulní roli Manrica se představil korejský tenorista Sung-Kyu Park, jehož si dobře pamatuji z Pilařovy brněnské inscenace Giocondy, kde zpíval Enza (rok 2017, festival Smetanova Litomyšl). Krásný lyrický až spinto tenor, výborně vyškolený, s podmanivou italskou barvou, lehkými a zároveň rezonančně plnými výškami. Dovede přesvědčit dlouhodechými frázemi, je schopen dynamických nuancí, jakých nebývám častým svědkem. V akusticky příznivém, ale přece jen velkém prostoru Musiktheateru v Linci pro tisíc diváků byl dokonale nosný a plně srozumitelný i v jemných pianových odstínech dynamiky. Lyrická árie Manrica v Adagiu „Ah si, ben mio, coll’ essere“ byla v rozvržení dlouhodechých hudebních frází výborná. Přispěl k tomu značně pan dirigent Calesso ideální volbou tempa.

 

21

 

Slavná stretta „Di quella pira“, dirigentem volena v transponované tónině H dur, zazněla s pěveckou suverenitou a zvukovou koncentrací pěkných vysokých poloh. Pěvec sice není stoprocentním filmovým zjevem pro milovníka, leč to v tomto světě výsostných pěveckých rolí par excellence není zvláštním mínusem. Rossiniho známý bonmot, že k operní kariéře v prvním oboru je třeba za prvé hlas, za druhé hlas a za třetí hlas, platí i nadále. Nikdy nebyl a není nadbytek podobných pěvecky disponovaných a zároveň výborně vyškolených tenoristů.

Polská sopranistka Izabela Matuła se představila v dubnu 2018 výbornou Taťánou v Horresově krásné inscenaci Čajkovského Eugena Oněgina. Role Verdiho Leonory je výbornou příležitostí pro její prostorově nosný, barevný, zvukově ve všech polohách neobyčejně příjemný a vyrovnaný lyrický soprán. Vyniká instrumentálně dokonale plynoucí kantilénou legátových frází, vysoké polohy zpívá lehce, koncentrovaně v masce, s imponující jistotou. Její muzikální přednes obou klíčových árií Leonory byl přesvědčivý. Zejména velká árie ve 3. dějství byla v dokonalé spolupráci s dirigentem Calessem, jenž položil taktovku a vedl árii sbormistrovským typem gesta, doslova hudební lahůdkou! Oba báječně muzicírovali! Míra vycizelovanosti frází a dynamických nuancí byla úžasná a doslova mne zvedala ze sedadla svou mírou nevšední muzikálnosti. Po árii „D’amor sull’ali rosee“ vypukl frenetický aplaus s dupáním a voláním bravo. Vida, muzikální a pěvecky svrchovaný přednes s opravdovostí výrazu a řadou jemných dynamických nuancí nadchne ryze instinktivně všechny typy posluchačů.

 

2

 

Italský barytonista Federico Longhi se představil v roli hraběte Luny. V Linci již účinkoval v titulní roli Falstaffa, ještě pod taktovkou exšéfa, pana Daviese (2016), nyní šéfa Filharmonie Brno. Byl to tehdy výrazný výkon, leč je pro mne milým překvapením, že v jinak polohově posazeném partu Luny dokázal jít ještě o třídu výše! Nejen pěvecky ve všech polohách suverénním výkonem, smyslem pro dramatismus, ale především simultánním divadelním ztvárněním, jakýmsi pomyslným jevištním Gesamtkunstwerkem. Má silné dramatické momenty, vyexponovaný závěr 2. dějství byl neobyčejně sugestivní. Pokud si někdo zvolí na internetu v obsazení na reprízách alternujícího barytonistu Adama Kima, neučiní chybu. Jím přednesená árie Luny je pěveckým bonbónkem velmi kultivovaného, plynulého legáta.

Azucena v podání domácí osvědčené mezzosopranistky Katherine Lerner přesvědčila nosným, kulatým, i v hlubokých polohách role znělým pěveckým projevem. Rovněž výrazově a představitelsky přinesla obdivuhodně vypracovanou roli, která působila v jejím podání více sympatickým než častěji vytvářeným démonickým dojmem. Ústřední árie Azuceny „Stride la vampa“ zazněla s pozoruhodnou zvukovou průbojností a výrazovou naléhavostí.

 

7

 

Kvarteto dominujících rolí výborně doplnil domácí osvědčený basista Dominik Nekel ve vděčné roli Ferranda, pro vývoj děje velice důležité. Znělý, voluminózní bas, vyrovnaný ve všech polohách, vtisknul roli jevištní pečeť divadelní přesvědčivosti.

Hudební nastudování bylo v rukou italského dirigenta, dnes hudebního ředitele z Würzburgu, Enrica Callesa. Představil se v Linci výborným Mozartovým Donem Giovannim roku 2017. Pro Verdiho styl má přirozený cit, smysl pro dramatičnost výrazu, dovede výtečně vyhmátnout tempa sólistům přesně dle jejich dispozic, jeho gesto je exaktní, srozumitelné. S imponujícím přehledem vedl výborný Bruckner Orchester Linz, sólisty i operní sbor. Poslouchat koncertní typ orchestru – s povinností operních produkcí – byl nadmíru příjemný zážitek. Brucknerův orchestr má vysoký stupeň přirozené zvukové kultivace, jemnosti hry, plasticity frázování a obdivuhodné palety dynamických schopností. Na tiskové debatě řekl pan dirigent trefně: „Verdi je zdánlivě jednoduchý, s převažujícím charakterem přiznávkových doprovodů, ale v tom je zároveň neobyčejná technická i výrazová obtížnost.“ Ano, právě ve zdánlivé jednoduchosti partitury a průzračnosti harmonie prokazoval orchestr své intonační a dynamické kvality. Dirigent vystavěl Verdiho dílo výtečně a smyslem pro dynamiku mne doslova nadchnul. Copak o to, u mne to může být „postižení“ profesionální deformací, ale bylo zjevné, že tisíc diváků ve vyprodaném divadle, to cítilo podobně! Jak silný je v kumštu pouhý instinkt! Pan dirigent Calleso sklidil oprávněné obrovské ovace v závěru. Ano, byl opravdu duší večera. Bravo!

Německý režisér Gregor Horres je vedoucím Operního studia mladých při Zemském divadle v Linci a osvědčil se režiemi na řadě německých operních scén. Ostatně jeho režie Čajkovského Eugena Oněgina v dubnu roku 2017 byla neobyčejně zdařilá! Jistě, Puškinův geniální námět je zcela jiné, neporovnatelné dimenze s námětem i libretem Trubadúra. Puškinův Oněgin se vůbec nehodí pro experimenty a mnohdy nesmyslné transfery do současnosti. Trubadúr je naopak problematičností libreta pro režijní aktualizace vhodným prostorem, byť předesílám, že nepatřím k fandům aktualizací typicky pěveckých oper italského zlatého věku. Leč nejsem ani jejich přímým odpůrcem jako někteří moji vážení exkolegové. Proto jsem režijní vizi pana Horrese a její zjevně nekompromisní aktualizaci do fantazií komplikované současnosti schopen akceptovat.

 

4

 

Působí jako celek kompaktně, světelný design je dostatečně přehledný. Jeviště pracuje s velikými úhlovými sloupy, které jsou schopny zajímavých flexibilních proměn na mnoho variací, promítá se na nich projekce vyjadřující výraz hudby a vývoj děje. Jistě, po řadě live inscenací viděných v minulosti na mne nezvykle působí Manrico, oblečený do krásné uniformy à la Pinkerton z Madama Butterfly, označený v programu coby důstojník hraběte Urgela. Jeho sok a de facto bratr Luna je zase ve službách knížete z Aragonie. Obě armády rivalů používají maskovací obleky soudobých střihů. Režie se snaží vynést do popředí pocity jednotlivých osob, kdy únos a vražda dítěte vedou ve svých důsledcích k bratrovraždě.

Režisér Horres k tomu řekl: „Tato spirála moci se v této hře mění výš a výš, protože je takto bohužel v našich životech. Jedno slovo dává druhé, jeden skutek plodí další. A pak jen můžete doufat, že někdo najde brzdy.“ Z málo pravděpodobného příběhu se vynasnažil vytvořit nadčasový fantazijní celek. Kdo tohoto Trubadúra uvidí v životě poprvé, zřejmě nebude mít s režijní vizí problém. Ve finále opery zemře výstřelem z pistole Luny nejen Manrico, ale po odhalení náhlé pravdy ještě Luna zastřelí také Azucenu coby nositelku špatných zpráv. Mrtvých je tedy včetně otrávené Leonory požehnaně.

 

11

 

Nemohu nezmínit výborný výkon rozšířeného Sboru Zemského divadla v Linci, připraveného Elenou Pierini. Kompaktní, v harmonii vyrovnaný souzvuk, vysoká míra zvukové kultivace. Opětovně musím pochválit dynamiku, která se vinula jako interpretační idée fixe celým představením. Proto jsem ji vynesl již v nadpisu reflexe.

Nové nastudování Verdiho Trubadúra mohu plně doporučit pro návštěvu Lince. Poslouchat Brucknerův orchestr je pro hudebně naladěné posluchače požitkem. Kvintet zásadních rolí je na velmi nadprůměrné úrovni. Dynamika je složka, která upoutává muzikantskou pozornost. Snad se udrží i na řadě očekávaných repríz. Navíc z určitých oblastí Čech a Moravy, blíže hranic, je cesta do Lince autem po zánovní rakouské dálnici s osmi tunely docela komfortní, trvá z Dolního Dvořiště obvykle kolem pětatřiceti minut. Odměnou je krásné, moderní hudební divadlo pro tisíc diváků, otevřené roku 2014, které se opravdu povedlo po všech stránkách, o výborné akustice ani nehovoře.

 

5

 

10

 

9

 

20

 

Foto: Reinhard Winkler, archiv Zemského divadla Linec, Youtube

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.