úterý, 14 leden 2020 10:20

Novoroční koncert Českého filharmonického sboru Brno v operním duchu

Autorka:

„Z energie, kterou všichni interpreti do hudby po celý večer vkládali, bylo cítit nejen upřímné nadšení, ale také vděčnost.“

„Sbor se opět ukázal v nejlepším světle, dobře odstínil nálady jednotlivých zpěvů.“

„Všichni ze sebe vydali maximum.“

 

10

 

Český filharmonický sbor Brno se na svém Novoročním koncertě v neděli 12. ledna představil v poněkud netradičním hávu. Těleso, které ve svém oboru patří ke světové špičce a od kterého jsme povětšinou zvyklí slyšet slavná oratoria, mše a kantáty velkých skladatelů, tentokrát předneslo publiku speciální, operně laděný program. Besední dům rozezvučely nejoblíbenější árie a sbory z oper Verdiho, Wagnera, ale i Dvořáka a Smetany a dalších. Tímto sbor zahájil jubilejní rok své umělecké činnosti.

Český filharmonický sbor Brno v letošním roce oslaví třicáté výročí svého uměleckého působení. K oslavám tohoto jubilea si připravil tři slavnostní koncerty v červnu, říjnu a listopadu tohoto roku, na kterých zazní mimo jiné Dvořákovo Te Deum, Verdiho Requiem nebo dále také oratorium Křest svaté Ludmily od zakladatele sboru – jeho ředitele a sbormistra Petra Fialy. To, že sbor vstupuje do mimořádného roku, zdůraznil však také už svým Novoročním koncertem, ve kterém se tentokrát nepředstavil jako špičkový interpret velkých vokálně-orchestrálních nejevištních forem, ale jako milovník a znalec toho nejlepšího nebo nejpopulárnějšího z české i světové operní scény.

Může vyznít přesvědčivě dlouhá řada árií a sborů vytržená z kontextu jednotlivých operních děl? Nebo může vůbec publikum přijmout a dobře vstřebat takovou „nadílku“ těch nejpopulárnějších kusů? Může, a to dokonce s nadšeným a vřelým ohlasem, když jsou všichni interpreti naladěni na stejnou vlnu. Ne vždy se totiž podaří, že orchestr a sbor i sólisté souzní a se stejnou měrou energie nebo emocí sdělují publiku připravený program. Když jedna složka dá do svého projevu maximum, ale druhá vydá jen poloviční výkon, zbytečně to kazí kladný dojem z celku. Ale tento večer se nic podobně neuspokojivého nekonalo – všichni jednotně utvářeli slavnostní atmosféru večera, plnou radosti ze zpěvu a krásné hudby. Z energie, kterou všichni interpreti do hudby po celý večer vkládali, bylo cítit nejen upřímné nadšení, ale také vděčnost – za tento slavnostní večer a také za uplynulých 30 let existence sboru i za podporu svých stálých posluchačů. Srdečná a uvolněná atmosféra byla podtržena pěkným uvítacím proslovem, velmi vkusně zpracovaným jevištním pohybem sólistů i sboru a rovněž také upřímně vděčnými gesty dirigenta Tomáše Hanáka, s nimiž přijímal potlesk po každém čísle.

 

1

 

První polovina večera byla „zasvěcena“ českým operním skladatelům Bedřichu Smetanovi, Antonínu Dvořákovi a Leoši Janáčkovi. Na úvod zazněla předehra ze Smetanovy Hubičky. Orchestr Moravské filharmonie Olomouc ji nasadil v energicky svižném tempu a s plným slavnostním zvukem. Jejich hra však zároveň nepostrádala lehkost a šmrnc a to byl výstižný úvod ke všemu následujícímu – k hudbě plné energie, života a také vtipu. Po předehře se představila sólistka Jana Melíšková ve zpěvu dvou ukolébavek ze stejného díla „Hajej můj andílku“ a „Letěla bělounká holubička“. Obě propojené známé melodie zpívala ve velmi příjemném hlasovém zabarvení a citlivým nenuceným projevem, nijak transparentně, ale pouze s velkou přirozeností, krásnou výslovností a čistou intonací. Své příjemné vystoupení zakončila milým gestem, když sklonila hlavu jakoby v usnutí na opěradlo židle.

 

2

 

Na tento uklidňující moment navázal sbor se zcela kontrastním efektem, když doslova naběhl na pódium ke zpěvu „Proč bychom se netěšili“ ze Smetanovy Prodané nevěsty. Číslo zazpívané s velkou chutí vystřídal humorně laděný mužský sbor „To pivečko, to věru je nebeský dar“, po kterém následovala rychlá a vesele hřmotná polka, opět výborně sehraně a energicky zahraná. Výběr z Prodané nevěsty zakončila árie Mařenky „Ten lásky sen“, kterou přednesla sopranistka a sólistka sboru Pavlína Švestková. V jejím provedení musíme ocenit vedle čistoty hlasu a výslovnosti zejména její upřímný projev a prožitek, který byl z jejího vystoupení cítit a který bylo také proto publiku snadné kladně přijmout. Ačkoliv možná představené sólistky sboru nedisponují těmi „největšími“ nebo „nejširšími“ hlasy, jako se často klade za prioritu u velkých operních sólistek, kladou zato důraz na čistý přirozený projev odpovídající roli a textu a zejména precizní výslovnost a zřetelné frázování, což činilo jejich vystoupení velmi příjemným.

Po Smetanovi následoval výběr z opery Antonína Dvořáka Rusalka – tercet lesních žínek „Hou, hou, hou“, orchestrální „Polonéza“ a sbor „Květiny bílé po cestě“. Nadšený potlesk si získal především oblíbený tercet „Hou, hou, hou“, kde se ke dvěma výše jmenovaným sólistkám přidala třetí, altistka Marie Vrbová. Bylo vidět, že si všechny tři lesní žínky své vystoupení naplno užívají. Po stránce výrazové, zvukové i pohybové byly naprosto sehrané a celé číslo působilo čistě kouzelně, přitažlivě, vtipně a velmi efektně.

 

4

 

Prostor pro české operní skladatele uzavřela Její pastorkyňa Leoše Janáčka. Zpěv „Daleko, široko do těch Nových Zámků“ byl výzvou pro sbor i orchestr. Jeho energicky divoký afekt byl výborným zakončením první poloviny večera, která dala prostor všem interpretům, aby ukázali, co dokážou. Sbor se opět ukázal v nejlepším světle, dobře odstínil nálady jednotlivých zpěvů a dávkoval potřebnou energii, aby největší forte vyzněla dobře efektně, jindy zase dokázal zpíval velmi lehce a precizně rytmicky i v obtížných, velmi rychlých částech. Podobně i orchestr naplno nasadil všechnu energii i soustředění a citlivě doprovázel v rozmanitých dynamických odstínech. Nutné je ocenit i pěkná dechová sóla a celkovou souhru orchestru, za kterou stojí nejen dirigent Tomáš Hanák, ale jistě také koncertní mistr Antonín Hradil, který své kolegy skvěle vedl.

Po takové „náloži“ energie, kterou jsme v sále cítili, – neboť všichni českou hudbu hráli a zpívali nejen s nasazením, ale hlavně od srdce – jsme se ptali, zda interpretům ještě nějaká zbude i na druhou polovinu. V té přinesli do Besedního domu výběr ze světově známých romantických oper Georgese Bizeta, Richarda Wagnera a Giuseppe Verdiho. A energie interpretům rozhodně neubývala, vždyť vybraná čísla byla naopak ještě ohnivější a dramatičtější.

Druhou půli zahájila divoká Předehra k Bizetově opeře Carmen, na kterou nemohlo navázat nic jiného než „Habanera“. Tu s vášní v srdci a s koketním výrazem zazpívala opět sólistka Marie Vrbová. Publikum ocenilo nejen její krásný znělý alt, ale rovněž přesvědčivý a zábavný herecký výkon. Nebyla to úplně divoká Carmen plná nezkrotné vášně, ale přesto zpěvačka vábila ucho každého posluchače svým plným hlasovým i hereckým projevem a velké ovace, které následovaly po jejím vystoupení, jí právem náležely.

 

8

 

Po efektním sboru „Les voici, les voici“ zazněly dvě části z opery Lohengrin Richarda Wagnera, a to Předehra ke 3. dějství, na kterou plynule navazuje známý „Svatební pochod“. Tato operní předehra určitě nepatří zrovna k těm nejlehčím, ale orchestr a zejména žesťová a dechová sekce se její výzvy zhostily výborně a číslo mělo skvělý tah. Svatební pochod a následující sbor „Va, pensiero“ z opery Giuseppe Verdiho Nabucco měly být tím lehce zklidňujícím a umírněnějším prostorem v dramaturgii celého koncertu. Nutno podotknout, že v přívalu energických a bouřlivých sborů a předeher to byla velmi příjemná změna a možná, že takových momentů mohlo být v průběhu večera i více a jejich intimnější nebo vážnější atmosféra mohla být ještě více zdůrazněna volbou tempa, výrazu nebo i dynamiky. Ale koneckonců, tento večer měl mít především slavnostní a radostný ráz, takže přehlídka těch nejefektnějších kusů pro tento účel byla tím pravým.

V závěru zazněly ještě tři sbory Giuseppe Verdiho – „Vedi le fosche notturne“ z opery Trubadúr a „Patria oppressa“ a „Vittoria!“ z opery Macbeth. Těmito čísly se dramatičnost a energický náboj ještě vystupňovaly, a když sál Besedního domu hřměl heslem „Vittoria!“, měli jsme pocit, že by interpreti dokázali utáhnout a naplnit i dvojnásobně větší prostor. Všichni ze sebe vydali maximum. A to, že nasazení interpretů nepolevilo od začátku do konce, svědčí jedině o tom, s jakou upřímnou radostí tento koncert svým posluchačům předávali. A na závěr přidaný zpěv „Proč bychom se netěšili“ to jen potvrdil.

 

9

 

6

 

12

 

Foto: Archiv ČFS Brno

Anežka Šejnohová

Flétnistka a pedagožka

Vystudovala obor Hra na flétnu u prof. Václava Kunta na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy a poté na JAMU v Brně, kde v říjnu 2018 nastoupila své doktorské studium v oboru Interpretace a teorie interpretace. Získala 1. cenu v národním kole soutěže Concertino Praga (2011) a 2. cenu na Soutěži konzervatoří v Teplicích (2012). Pravidelně vypomáhá v brněnských orchestrech Czech Virtuosi, Virtuosi Brunenses a Filharmonie Brno, příležitostně spolupracuje též s Moravskou filharmonií Olomouc, Českým národním symfonickým orchestrem a dalšími tělesy. Je také aktivní hráčkou několika komorních uskupení. Hru na flétnu vyučuje na několika ZUŠ v Brně a okolí. Vedle moderní flétny se též aktivně věnuje hře na historické příčné flétny, které začala studovat v roce 2015 u traversistky Marty Kratochvílové-Čižmářové a později u Michaely Šikulové-Ambrosi. Účinkuje pravidelně na koncertech tzv. staré hudby pořádaných Hudebními lahůdkami, z.s. nebo JAMU Brno a je členkou konsortu renesančních příčných fléten Tourdion. Její vedlejší zálibou je hra na varhany, kterou absolvovala na ZUŠ varhanické Brno, přísp.org. u Tomáše Syrka (v rámci SPD) a na varhany pravidelně hraje ve své rodné farnosti Lísek u Bystřice nad Pernštejnem a okolí.

Vedle hudby je její největší radostí příroda, cestování a poznávání nových míst a lidí, čokoláda a práce s dětmi, které nejen učí hudbě, ale také vede letní dětské tábory.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.