„Roman Patočka se blýskl svým charakteristickým líbezným, vroucným krásným tónem.“

„Schubertovo Čtyřvěté Grand Duo A dur poskytlo hráčům příležitost ukázat, jak široké dynamické i výrazové rozpětí mají ve svém rejstříku.“

„Posluchač Kreutzerovy sonáty očekává rovnocennost obou partů, jejich dialog, vzájemné doplňování, celistvost.“

V řadě Hudební podvečery Českého spolku pro komorní hudbu se v úterý 14. ledna představili český houslista Roman Patočka a francouzský klavírista Ingmar Lazar v náročném repertoáru. Těžištěm programu byla Sonáta pro klavír a housle č. 9 A dur op. 47 „Kreutzerova“, v první půlce jí předcházely dvě skladby Franze Schuberta: Sonatina pro housle a klavír D dur op. 137 č. 1 D 384 a Grand Duo A dur pro housle a klavír D 574.

Jako by se první polovinou večera interpreti i posluchači připravovali na to zásadní, čím koncert vyvrcholí – Beethovenovu „Kreutzerovu sonátu“. A příprava to věru nebyla marná. V obou Schubertových skladbách – mimochodem hraných podobně jako následující „Kreutzerova“ sonáta z not, které interpretům dávaly jistotu a prostor soustředit se na jemnosti interpretace – ukázali oba hráči své dobré stránky. Roman Patočka charakteristický líbezný, vroucný krásný tón, Ingmar Lazar především technickou virtuozitu a vynikající vlastnosti komorního hráče – citlivost vůči partnerovi i schopnost přebrat v určitých pasážích vůdčí roli dua.

V Schubertově Sonatině D dur zaujal Roman Patočka svou pověstnou zpěvností, vyklenutím melodické linky a v pomalé větě emocionální silou výrazu. Sonatina, již takto nazval vydavatel Anton Diabelli, aby původní sonátovou formu učinil přístupnou pro domácí muzicírování, vrcholí hravostí a tanečností, které oba interpreti s chutí a grácií zahráli. Čtyřvěté Grand Duo A dur poskytlo hráčům příležitost ukázat, jak široké dynamické i výrazové rozpětí mají ve svém rejstříku.

V první větě Allegro moderato Roman Patočka snadno zvládal přechody z lyrického do ostrého tónu, aby se vzápětí jeho výraz zlomil do něhy. Na závěr virtuózně zahraného Scherza ocenili posluchači hudební vtípek v podobě nečekaného vrcholu v ostrém tempu, přesně načasovaného, i s pomrknutím houslisty do publika. Lyrické Andantino dalo opět vyniknout Patočkově interpretačnímu umění a bohaté výrazové škále, oslnil zejména jemnými trylky. Závěrečná věta Allegro vivace pak jednoznačně spěla k bravurnímu energickému vyvrcholení. Z interpretace obou Schubertových skladeb byla patrnější vůdčí role Romana Patočky, on byl tím, kdo na sebe poutal pozornost.

Po přestávce uvedená Sonáta pro klavír a housle č. 9 A dur op. 47 „Kreutzerova“ Ludwiga van Beethovena je vrcholným dílem komorní literatury i inspirací vedoucí do literatury (nejen Tolstého novela, ale i útlá novelka holandské spisovatelky Margriet de Moorové stejného názvu), hudby (Janáčkův smyčcový kvartet „Z podnětu Kreutzerovy sonáty“), film Gustava Machatého z roku 1926, český tanečně divadelní projekt z nedávné doby atd. Pevně vytesaný kus kamene, hráčská maturita, kterou musejí složit oba interpreti, ne jen houslista. Však je v názvu klavír před houslemi předřazen, což vyjadřuje koncertantní charakter obou partů. Časově rozměrná – čtyřicetiminutová – sonáta není náročná jen technicky, ale klade velké nároky i na mentální a emocionální stránku interpretů.

Ingmar Lazar hrál v Beethovenovi sebevědoměji než v první půlce Schuberta, svůj part zvládal bez problémů, přesto se do celkového prožitku posluchače vkrádá trocha váhání – soustředil se pianista tolik na technickou stránku provedení, na souhru s houslistou, že na sebe nestrhl více pozornosti, jak bývá u vrcholných provedení této sonáty zvykem? Jeho akordy mohly znít ostřeji, sólové party naléhavěji, virtuózní pasáže oslnivěji. Přesto bych nerada, aby to vyznělo jako negativní kritika. Lazar je technicky skvěle vybavený klavírista, výrazově spíše střídmější. Posluchač očekává rovnocennost obou partů – klavírního i houslového –, jejich dialog, vzájemné doplňování, celistvost. A v pražském provedení přece jen dominoval Roman Patočka. Této Beethovenovy sonáty se chopil jako vyzrálý interpret. V první větě Adagio sostenuto ‒ Presto dokázal vyjádřit prudkost a vášnivost i niterné zahloubání, účinně pracoval s agogikou, upoutal svými nenásilnými přechody z vypjatých lyrických do energií naplněných pasáží. Tuto větu zahráli oba interpreti jako emocionální smršť pohybující se mezi forte a ztišením.

Druhou větu Andante con variazioni otevírá klavír krásným tématem, z něhož vycházejí bohaté variace. Oba interpreti na sebe dobře reagovali, Roman Patočka s přehledem zahrál proslulou rychlou pasáž, Ingmar Lazar zas dostal prostor pro virtuózní vyjádření s doprovodem pizzicata houslí. Se změnou tóniny do f moll se z rozverné nálady houslista plynule dostal do polohy zasmušilosti, smutku až tragiky. Třetí věta pak vyvrcholila oslnivým dialogem houslí a klavíru, v němž jako by interpreti neměli technických překážek. Vzhledem k tomu, že šlo o první společné vystoupení obou hráčů, je zřejmé, že zvýšená míra sebekontroly a koncentrace byla v interpretaci patrná. Nepřehlušila ovšem výborný dojem z provedení této zásadní skladby.

Nadšené publikum si vyžádalo přídavek. Hráči zvolili zcela jinou polohu – Debussyho Svit luny, v němž ukázali další tvář – křehkou, něžnou a zářivou – svého umění.

Foto: Zdeněk Chrapek