„Na hře Maxima Vengerova zaujme ihned jeho mimořádně hladký tón.“

„Smbatyan dirigoval s naprostou jistotou, bez taktovky, podrobně, hudbu doslova rukama maloval.“

„Ter-Tadevosyan napsal skladbu, která si nezadá se Šostakovičem a vyrovná se Chačaturjanovi.“

V Praze hrál v neděli večer Maxim Vengerov. Objevil se v Rudolfinu mimo všechny obvyklé festivalové a abonentní souřadnice, jako sólista evropského turné Arménského státního symfonického orchestru – na koncertě, o kterém se moc nevědělo, a přece byl vyprodaný. Arménsky a rusky hovořící pražská komunita sál spolehlivě zaplnila.

Pětačtyřicetiletý ruský houslista je světovou hvězdou a jeho umění může znovu a znovu překvapovat jen a jen svou samozřejmou dokonalostí. Skutečným objevem ale byl hlavní dirigent orchestru Sergej Smbatyan, dvaatřicetiletý umělec, který těleso v roce 2005 založil. Dirigoval s naprostou jistotou, bez taktovky, podrobně, hudbu doslova rukama maloval. Orchestr mu hrál i proto velmi tvárně. A bylo co poslouchat – s Vengerovem Koncert g moll Maxe Brucha, virtuózní rapsodii Tzigane od Maurice Ravela a dvě drobnější skladby od Alexeye Shora, od hostů samotných Symfonii č. 2 Osud člověka od arménského skladatele Johna Ter-Tadevosyana.

Na hře Maxima Vengerova, který v Česku vystoupil zatím dvakrát, na Pražském jau 1999 a 2017, zaujme ihned jeho mimořádně hladký tón. Není to jen nástrojem, ale interpretem a samozřejmě i smyčcem. Způsob tvoření tónu, legato a smyky vytvářejí jednotu vedoucí k lahodnému a měkkému, lehce plynoucímu, přitom intenzivnímu zvuku, který má parametry dynamicky i výrazově nekonečné šíře. Od Alexeye Shora, rodem z Kyjeva, Izraelce žijícího převážně v USA, zazněla St. Elmo barcarolle, emotivní, teskná, téměř strofická instrumentální píseň, vzpomínka na oběti jedné velké bitvy na Maltě v 16. století. Melodie, která by mohla být filmovou hudbou, zazněla posmutněle, nevtíravě, krásně vázaně. Od stejného autora, v sále přítomného, v závěru přidal Vengerov ještě jednu podobnou nedlouhou kompozici.

Pro slavný 1. houslový koncert Maxe Brucha byl orchestr obsazen až příliš masivně, hudba z roku 1868 zněla v první větě velkolepě, vášnivě, zpočátku málem jako od Sibelia, rozhodně závažněji než Mendelssohnův lyričtější Koncert e moll, který přitom při poslechu Bruchovy skladby často vytane na mysli. Sólista se však dynamikou i výrazem přizpůsobil. Druhá věta byla absolutním kontrastem: přátelské, obsažné romantické vyprávění, tón houslí jemný a hlaďounký. Finále se známým radostným tématem korunovalo skladbu absolutně neokázalou, bezchybnou a radostnou brilancí.

V Ravelově Cikánovi Vengerov ukázal mnohem víc z techniky. Kompozice, začínající houslovým sólem s harfou, jen pomalu přidává a graduje, zato nakonec dosahuje absolutní náročnosti a dokonalosti. Kombinace sólisty bez omezení na jedné straně a náruživě vehementního dirigenta na straně druhé přinesla strhující výsledek.

Velkou, více než půlhodinovou položkou koncertního večera byla programní symfonie z dob Sovětského svazu, kdy plošně vládla estetika socialistického realismu. Tvůrčí osobnosti, které byly schopny nadhledu nad ideologickým diktátem, dokázaly i v té době vytvořit osobitá díla. John Ter-Tadevosyan (1926 až 1988) k takovým evidentně patřil. Působil pedagogicky v Jerevanu, jeho hudba do západní Evropy zřejmě příliš nepronikla, u nás jde o zcela neznámé jméno, ale Sergej Smbatyan dokázal prezentovat dílo jako mimořádně zajímavé. Námět – jako inspirace skladateli posloužila svého času proslulá stejnojmenná válečná novela Michaila Šolochova z roku 1957 – umožňuje hudbě nacházet tragické, bolestné i hrdinské výrazové polohy. Ter-Tadevosyan v roce 1959 napsal skladbu takové závažnosti, která si nezadá se Šostakovičem, hudbu takové originality a orchestrální brilance, která se vyrovná Chačaturjanovi.

Sergej Smbatyan dirigoval symfonii Osud člověka zpaměti. Ukazoval hráčům v polyfonní a ježatě vyhrocené hudbě všechny detaily, proměny a nástupy, připomínal a ozřejmoval dynamiku, přesvědčivě vymodeloval všechny žalostné i patetické okamžiky… Dovedl skladbu až k závěrečnému chóru, který však nebyl nijak laciný, a dokázal na něj navázat ztišeným dovětkem. Poradil si s provedením osobitě, zkušeně, neuvěřitelně. Artikulace nástrojových sól i celých skupin a sekcí byla příkladná, zaujetí pro výraz vzorové. Repertoár, který od žádného tuzemského orchestru z několika důvodů nemáme šanci uslyšet, natož takovým způsobem…

Turné Arménského státního symfonického orchestru, upořádané Evropskou nadací pro kulturu a samotným tělesem, začalo 8. ledna v Mnichově, následovaly koncerty v Salcburku, Stuttgartu, Berlíně, Londýně a Vídni. Šňůra se uzavře 21. ledna v Moskvě. Pro Prahu mimořádné překvapení.

Foto: Petr Veber a Ilustrační /  Arménský státní symfonický orchestr – Berlínský koncert