„Spojit Bernsteina a Mahlera byl dobrý dramaturgický nápad.“

„Soprán dospělé ženy nemůže dodat pasážím stejnou barvu jako soprán chlapecký.“

„SOČR vstoupil do sezóny důstojně, ambiciózně a zajímavě.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu vstoupil do další abonentní sezony koncertem rozkročeným mezi Mahlerem a Bernsteinem, mezi světským a duchovním, mezi hudbou náročnou a provokující a hudbou upřímnou a chytlavou.

Program svěřili rozhlasoví symfonikové do rukou dirigentu Johnu Axelrodovi, momentálně šéfovi v Seville, zajímavému jednou položkou v životopise: byl Bernsteinovým žákem. Když tedy v Praze nastudoval a uvedl nejen Mahlerovu Čtvrtou symfonii, ale také Chichesterské žalmy Leonada Bernsteina, mělo to zřetelnou logiku a opodstatněnost, byl to dobrý dramaturgický nápad. Ve výkonu současného interpreta na stejné vlně rezonovalo umění dvou velkých umělců minulosti, skladatelů a dirigentů, kteří spolu přes předěl několika desetiletí dříve také pomyslně komunikovali. John Axelrod prokázal pochopení pro kompoziční svět obou. Dával dostatek podnětů pro to, aby Mahler vyzníval měkce i bizarně a aby Bernsteinova hudba charakteristicky vynikla ve své ztišené citovosti i vnějškové okázalosti.    

Leonard Bernstein se jako dirigent výrazně zasloužil o posun ve vnímání Mahlerovy hudby, o rozpoznání jejího potenciálu pro rozšíření obvyklého repertoáru. Existenciálnímu podtónu v ní, souvisejícímu zcela určitě i s židovskými kořeny, s vykořeněností a protivenstvími v diaspoře, rozuměl jako málokdo jiný. Chápal však jako mimořádně nadaný hudebník i její novátorství a vizionářství. Mahler se kdysi – ovšemže bez přehnané skromnosti – nechal slyšet, že jeho čas teprve přijde. Bernstein na to navázal bonmotem, že ten čas už přišel. Oba měli pravdu. Dirigoval Mahlerovu hudbu jako naléhavou, rozervanou, pozdně romantickou i hledící kupředu a stal se jedním z hlavních hybatelů mahlerovské renesance. V jejich hudebním projevu skutečně jako kdyby – vedle odlišností – bylo i něco podobného: extrovertní velikášství spolu se skrytou vnitřní složitostí, pohled do budoucna spolu s povědomím o tradicích, ironie s citovostí.

Do Chichesterských žalmů, první skladby večera, se dirigent pondělního koncertu rozhlasových symfoniků vrhnul od prvních tónů skutečně po hlavě, v tempu o malinko vyšším, než bylo nutné, v opravdu silné dynamice, tedy až tvrdě. Jde o skladbu v první částí hlaholící ke cti a slávě Hospodinově, v tomto případě skutečně akcentující věcnější, rytmické stránky Bernsteinovy hudební řeči. John Axelrod dirigoval nekompromisně a udržel celý aparát pohromadě, ale provedení se pohybovalo u hranic orchestru. Podobně obstál i Český filharmonický sbor z Brna. Druhá část – s textem žalmu 23 o Hospodinu jako pastýři – exponuje nádherně melodicky vyklenuté sólo. Když je v souladu s tím, že skladatel kompozicí odpověděl na objednávku z Anglie, zpíváno v duchu tamních tradic chlapeckým sopránem, jde o krásu až nebeskou. Sólový soprán dospělé ženy nemůže dodat jemným pasážím stejnou barvu a stejnou čistotu, nevinnost a náboj. Sopranistka Chen Reiss zůstávala navíc barvou a posazením svého hlasu jakoby trochu skryta, její linka nad doprovodem nevysvitla. Přidá-li se ještě vzpomínka na ne zcela dokonalé sladění ženských hlasů a na několik ne zcela dokonalých detailů ve sjednocení dikce, obojí v závěrečných, velmi průzračných sborových pasážích, mají tentokrát Chichesterské žalmy malou vadu na kráse. Nic to ovšem nemění na skutečnosti, že jde o mimořádně krásnou, invenční a přitažlivou skladbu s velkým duchovním i hudebním nábojem.

Čtvrtou Mahlerovu symfonii, jeho nejkratší a nejpřístupnější, vystavěl dirigent s přehledem. V první větě při vědomí, že jsme na společné cestě bezmála hodinovým hudebním příběhem teprve na začátku, nesměřoval hned k drásavým vrcholům. Ráznost a nečekanost kontrastů nepřeháněl, držel místy až pastorální náladu. Spíše ukazoval než prožíval. Ani ve druhé větě nezdůraznil některé bizarnější momenty tolik, kolik by mohl. I druhé, „nepříjemně“ jinak naladěné housle koncertního mistra, mající zvukem evokovat ďábelskost, nevyužily plně potenciál, který jejich exponování umožňuje. Pro závěrečné sólo Chen Riess ve čtvrté větě, kde jde o bezelstné zpívání o nebeských radostech, platí totéž, co pro její vstup do Bernsteinovy skladby. Mohla by víc zazářit. Její projev je jinak samozřejmě příjemný a technicky dobrý. Jde jen o pocit, o nuance. O představu ideálu. Mahlerovu hudbu zahrál orchestr celkově s velkým osobním přesvědčením a jen s několika málo dílčími drobnými nedokonalostmi a do sezóny tedy vstoupil důstojně, ambiciózně a zajímavě.  

Foto Filip Jandourek