„Všichni tři pěvci si výstup očividně užívali.“

„V sérii písní si nejstylověji vedl Jaroslav Březina, mimořádně citlivě doprovázený Zdeňkem Klaudou.“

„Čtyřicetiminutovou partituru rozezněli společnými silami krásným způsobem.“

Oslava Mozartových narozenin, letos dvoustýchšedesátýchčtvrtých, se v režii operního souboru pražského Národního divadla poprvé obešla bez operní hudby. Pondělní večer ve Stavovském divadle byl zčásti pěvecký, zčásti instrumentální, ale celý opravdu jen koncertní a krásně komorní. Ve výběru repertoáru byl neotřelý a ve vyznění dostatečně zábavný i dostatečně důstojný.

První polovina koncertu měla po hudební stránce privátní charakter. Sopranistka Marie Fajtová, mezzosopranistka Michaela Zajmi, tenorista Jaroslav Březina a barytonista Jiří Brückler se společně i každý zvlášť ujali několika písní a dvou tercetů, vesměs příležitostných drobnějších skladeb, které vznikly pro domácí muzicírování. Hned prvním číslem šli „in medias res“. Rozverná scénka Das Bandel zachycuje vcelku bezvýznamné dohadování typu „…kde, ksakru, je ta stužka…?“ a užívá a paroduje dobové vídeňské nářečí. Do odpovídajících českých nespisovných titulků převedl text dramaturg programu Ondřej Hučín; odvážil se i slova „prd“. Ostatně, o Mozartovi je i z jeho dopisů dobře známo, že byl ochoten zajít v legraci dost daleko, že si rád hrál se slovy, vytvářel novotvary a dokázal být pěkně nekorektní… Kdyby měla zrovna tato hudební hříčka být úplně dokonalá, zahraná, asi by se musela obejít bez not, ale přece jen jsme byli „pouze“ na koncertě. Všichni tři pěvci jí i tak dali v náznaku humorný nadhled a výstup si očividně užívali.

V sérii písní si nejstylověji vedl Jaroslav Březina, mimořádně citlivě a pozorně, jako i ostatní, doprovázený na klavír Zdeňkem Klaudou. Pomalá píseň Jaro byla v jejich podání v minimální dynamice jemná, opravdová a citlivá. Píseň Mé Chloe pak o stupeň rychlejší a výraznější, ale ještě stále velmi intimní, do poslední slabiky pěkně artikulovaná. Jaroslav Březina se bezezbytku zkáznil do tichého a přitom zřetelného projevu, pro písňový repertoár nezbytného. Na Michaelu Zajmi připadl úkol zazpívat píseň „Když Luisa pálila dopisy svého nevěrného milence“ a pak grotesku, v níž jedna „babka“ idealizuje staré dobré časy a vzdychá nad současnými mravy. Napodobit starý skřehotavý hlas, jak Mozart předepisuje, se sólistce na vhodných místech podařilo. Marie Fajtová zazpívala jemně posmutnělou píseň Buď mou útěchou a Jiří Brückler kultivovanou Večerní vzpomínku na Lauru.

Divertimento D dur pro hoboj, dva lesní rohy a smyčcové nástroje, známé jako „Nannerl-Septett“, zapadlo do pomyslné návštěvy v Mozartově rodině logicky a pěkně. Interpretačně však přece jen tak moc nezaujalo a asi by bylo lepší, vzhledem k pokračování večera po pauze, kdyby bylo raději z obou stran obklopeno vokální hudbou.

Druhá polovina večera patřila Mozartově Serenádě B dur uváděné často pod názvem Gran Partita. Hrají v ní hoboje, fagoty, klarinety a basetové rohy, všechny po dvou, s nimi čtyři lesní rohy a kontrabas. Výsledný zvuk proto je zajímavý, kompaktní a plný – a skutečně také byl. Před hráče orchestru Národního divadla se k tomuto úkolu postavil dirigent Jaroslav Kyzlink a čtyřicetiminutovou partituru rozezněli společnými silami krásným způsobem, s muzikantským vkladem a nábojem, který znamenal nové a nové proměny, podněty, nuance a detaily. Obřadnost se střídala s tanečností, opakování s varírováním, líbeznost s hravostí, jímavost s pohybem vpřed, plný zvuk s prostorem pro jednotlivé nástroje. Mozart zněl kulatě, střízlivě, motivovaně, zajímavě…

Pokud se na společenském setkání po koncertě na adresu této skladby ozvala slova jako „veledílo“ a postřehy typu „…Mozart zbořil hranice mezi smutkem a štěstím…“, bylo to oprávněné. Gran Partita vyzněla skvěle, hudební výsledek k takovému vyjádření čerstvých dojmů opravdu vedl.

Foto: Hana Smejkalová