pátek, 31 leden 2020 09:24

Kde se pivo vaří…

Autor:

„Pivní oratorium vzdává hudbou poctu pivu – a stejně tak českému kulturnímu fenoménu pití piva.“

„Bachova Kávová kantáta je v adorování porcelánových hrníčků proti Kučerovu halasnému unisonu mužského sboru opravdu bezzubá.“

„V klíčovém sborovém hitu se Kučerovi podařilo zahrát na stejnou strunu jako Bedřichu Smetanovi v Prodané nevěstě.“

 

8

 

Pražští symfonikové uvedli Pivní oratorium Jana Kučery. Rozměrné, posluchačky mimořádně vděčné a vpravdě vlastenecké dílo ve čtvrtek večer v Obecním domě zaznělo za autorova řízení a vyvolalo sérii spontánních reakcí. Skladba měla po Pardubicích a Karlových Varech pražskou premiéru. Možná by přesnější název měl znít Kantáta o pivu, ale každý musí uznat, že by to vypadalo moc akademicky. A akademická, odtažitá, škarohlídská, elitářská, snobská nebo upjatá Kučerova kompozice ani trochu není. Ostatně, to platí o všem, co v hudbě dělá.

Hudební chameleon Jan Kučera, skladatel, aranžér, pianista a dirigent pohybující se s jistotou v hraničních pásmech mnoha žánrů, se myšlenkou vzdát hudbou poctu pivu – a stejně tak českému kulturnímu fenoménu pití piva – zaobíral delší dobu. Nechával zrát námět a způsob jeho uchopení, zvažoval vhodný přístup a odpovídající poetiku, sbíral texty. Výsledek stojí za to. Téma je originální. Existuje vůbec něco podobného, věnovaného za použití uměleckých prostředků ze vznešené sféry vokálně-instrumentální hudby tak profánní věci, jako je pití… – kromě Bachovy Kantáty o kávě…? Ta je však ve své téměř rokokové ušlechtilosti a v adorování porcelánových hrníčků opravdu bezzubá proti Kučerovu halasnému unisonu mužského sboru a proti jeho vytrubování a bubnování.

 

7

 

Hudební ztvárnění je zábavné a originální – pohybuje se střídavě kolem lidových písniček, operety a dechovky, oslavných sborů, mozartovského klasicismu a jakoby posvátných chorálů… Spojuje nízké s vysokým, prózu s poezií, starobylé s novým, jednoduché s monumentálním. Pobaveně napodobuje styly a žánry, střídá je s vlastní invencí. Kučera používá velkolepé prostředky, ale s takovým vkusem, že se mu daří dojmout a bavit. – A nezakrytě krouží kolem tonálních center.

Poselství vážně-nevážné kompozice je jasné. Řečeno slovy Tadeáše Hájka z Hájku „…pivo je nápoj každému věku i pohlaví velmi užitečný, což je víno sotva...“ Sděluje se to s nadhledem, chytře, vkusně, bez obhroublostí, s užitím různých textů, z nichž ani jeden však není třeba brát smrtelně vážně. Jeden je postřehem o tom, že „…české pivo nápoj jest i také zdravý…“. Jiný si všímá žen, které „…muži svému ani pár litrů piva nepřejí…“, další podotýká, že pivo „…není nepohodlné nervům.“ Jistý mnich v 16. století ovšem napsal: „Lid v Čechách je hrubé plemeno a rád požírá jídel hodně kořeněných. Bohatší Čechové jsou ponejvíc jak epikurejci tlustí, že musejí převislý břich nosit v páskách, jež jsou upevněny u krku.“ Nic lichotivého. Ale asi nejpregnantněji to vyjádřil Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic: „Obyvatelstvo Prahy břichu slouží a nad jídlo a pití neznajíc ničehož na světě žádoucnějšího, střídmost se za hřích pokládá. Za opilství málo se stydí. Když se pak již sežerou, žádného sobě nic neváží, modlitby svaté ani víry neumějí.“

 

4

 

Jan Kučera vypracoval partituru pro efektně užitý orchestr s bicími a varhanami, se sóly a s mužským sborem. Nebojí se míst, v nichž zaznívají jakoby až anglosaské chorály, nebrání se tomu, aby jeho hudba zněla chvíli téměř vánočně a za chvíli zase jinak, opravdu chytlavě, v rytmicky nakažlivém skandování písňového textu, kdy sboristům pomáhal i tympánista, užívající si v kontrapunktu s nimi vrcholy svého vypointovaného partu... Prostor, který dal autor sólovému barytonu, využil Boris Prýgl pěvecky velkorysým, znělým a mužným způsobem hodným úcty. Členové Pražského filharmonického a Kühnova smíšeného sboru opakovaně přidávali potřebný mužský element, aniž by hudba sklouzla k prvoplánovosti. Sopranistka Barbora Řeřichová zazpívala recept na pivní polévku od Magdaleny Dobromily Rettigové, odlehčeně traktovaný, neoklasicky rozverný; nebylo jí však moc rozumět.

 

37

 

Neopakovatelnou příchuť dodal provedení herec Jiří Lábus, přednášející na způsob melodramu různorodé výňatky ze zmiňovaných literárních děl se směsicí nadsázky, lehké ironie, naivnosti, opravdovosti a moudrosti. Před závěrem se dostává prostoru i modernímu klasikovi – Bohumilu Hrabalovi a jeho přemítání nad tím, jak by chtěl mít dceru, která by se narodila z pivní pěny… nebo by ji aspoň pokřtil pivem a první rok ji koupal jen v pivě…

 

10

 

V klíčovém sborovém hitu (ale vlastně v celém díle) se Kučerovi podařilo zahrát na stejnou strunu jako Bedřichu Smetanovi v Prodané nevěstě ve sborové scéně o pivečku, které je nebeským darem. Pivo je asi opravu náš národní nápoj. Během doby, kdy skladba zní, je dost času uvědomit si, že se v ní krásně vidíme jako v zrcadle.

První polovinu koncertu tvořily dvě případně vybrané skladby. Předehra Gambrinus od Otmara Máchy, traktovaná jako příjemně se poslouchající filmová hudba, a suita z baletu Bacchus a Ariadna od Alberta Roussela, pěkně vymodelovaná a vygradovaná. Dirigent inspiroval Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK k jistému a sehranému projevu.

 

6

 

Kde se pivo vaří, tam se dobře daří, zpívá se v písničce, kterou Kučera velkorysým způsobem aranžoval pro sbor a orchestr a použil ten večer jako opulentně efektní přídavek. Definitivně proměnil Smetanovu síň na úplně jiný sál; rozpohyboval sbor, uvolnil hráče a nechal tleskat a zpívat publikum. Málokomu by tohle prošlo. Bezprostředně po Pivním oratoriu (respektive Kantátě o českém pivu) bylo ale náhle všechno možné. Podobně spontánní reakce publika zase hned tak vidět nebudou… Nic proti Dmitriji Šostakovičovi, Miloslavu Kabeláčovi, Arvo Pärtovi či Kaije Saariaho… Naopak. Ale i takováto hudba je občas potřeba.

 

5

 

9

 

12

 

14

 

16

 

Foto: Jan Slavík

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.