„Do dramaturgicky zdařilého večera vstoupil orchestr symfonickou předehrou Egmont a pomohl nizozemskému hrdinovi v boji proti španělské nadvládě.“

„Dirigent Sanderling se ve skladbě Absolutní žert ukázal jako velmi schopný pomocník orchestru, když svými gesty s nevídanou zřetelností dával hráčům najevo, kde se zrovna v komplikované kompozici nacházejí.“

„Osudová symfonie, která odhalila celou širokou škálu barevných a dynamických prostředků orchestru, zakončila večer důstojně a optimisticky zároveň.“

Dvě Beethovenova významná symfonická díla a jeden současný kousek zpracovávající jeho další motivy zařadil Symfonický orchestr Hlavního města Prahy FOK na svůj program věnovaný skladatelovým dvousetpadesátinám. Večer, který byl dle pořadatelů absolutně věnovaný Beethovenovi, přilákal svojí výjimečností a zajímavou dramaturgií řadu diváků. Zaplněný sál potěšil autentickým provedením mistrových děl dirigent Michael Sanderling, minimalistický koncert na domácí půdě interpretovalo Bennewitzovo kvarteto.

Snad nikomu nemohlo uniknout, že rodák z Bonnu letos v prosinci oslaví své 250. narozeniny. Již od začátku roku totiž různá hudební tělesa zveřejňují své záměry, jakými rozmanitými způsoby připomenou toto Beethovenovo kulaté výročí. Některý program je teprve ve fázi příprav, jiný už v plném proudu. Tím je například koncertní série Beethoven – 250 let génia, kterou pořádá Symfonický orchestr Hlavního města Prahy FOK. V rámci ní vystoupil již na podzim minulého roku klavírní virtuos Jevgenij Kissin (psali jsme zde). Vedle mistrovské klavírní tvorby je ale na místě připomenout také mistrovskou symfonickou tvorbu slavného pozdně klasicistního autora, což bylo hlavním cílem středečního večera, jehož repríza proběhla ještě ve čtvrtek.

Dramaturgicky byl večer velmi zdařilý. Na pódium Smetanovy síně Obecního domu vstoupil orchestr s jednou z nejznámějších Beethovenových symfonických předeher, pro kterou našel autor inspiraci v Goetheho dramatu Egmont. Orchestr ukázal, že se dokáže ztotožnit s osudem nizozemského lidu, a pomohl hrdinovi v boji proti španělské nadvládě. Ihned bylo jasné, že hostující dirigent Michael Sanderling přesně ví, co si přeje, proč je to tak správně a také jakým způsobem to sdělit orchestru.

Hráči jeho gesta respektovali v maximální možné míře, a tak se posluchači dočkali dokonalé souhry, velkého množství dynamických odstínů i různých nálad. Skvělou práci, stejně jako po celý zbytek večera, odváděla sekce dřevěných dechů. Výkony sólistů i společné fráze byly do poslední noty perfektně vyladěné a hluboce procítěné. Prosadil se také tympánista se svými barokními nástroji a stejně tak hráči na klariny, kteří byli pro tuto příležitost přizváni, aby dodali slavnostnímu provedení jedinečný charakter. To se rozhodně povedlo.

Následovalo dílo docela odlišného ražení: minimalistická kompozice soudobého amerického skladatele Johna Adamse, úspěšného autora 20. a 21. století a nositele Pulitzerovy ceny. Autor sám říká, že mu Beethoven učaroval již v mládí. Inspirován podobným kompozičním postupem Igora Stravinského se proto rozhodl způsobem sobě vlastním nově zpracovat některé beethovenovské motivy v koncertu pro smyčcový kvartet a orchestr Absolute Jest (Absolutní žert). Postmoderní provedení přes 200 let starých hudebních nápadů působilo zajímavě, především pak odvážně a v Adamsově pojetí i dost zdařile.

Minimalismus ale není synonymem pro jednoduchost či omezenost. Často je to docela obráceně. Krátké, stále se opakující se motivy Adams zpracovává promyšleným imitačním způsobem, a to tak, že je posluchač slyší přelévat se, anebo i přeskakovat z jednoho koutu orchestru do druhého, na sólisty a zase zpět. Na první poslech se v současné kompozici těžko hledá forma, natož pak parametry sólového koncertu. Jako celek však pásmo dynamicky i náladově různorodých hudebních myšlenek, ze kterých někdy více, někdy méně vykukoval Beethoven, působilo velmi propracovaně a smysluplně.

Orchestr si k provedení tohoto díla přizval Bennewitzovo kvarteto, které jej nehrálo poprvé, a bylo znát, že ho má zpracované skutečně velmi dobře. Hráči si byli jistí svou interpretací a věnovali se jeho provedení s plným nasazením. Souhra byla vynikající. Škoda, že orchestr byl možná trochu překvapený Adamsovými složitějšími rytmickými figurami a četnými změnami metra. Dirigent Sanderling se v tomto případě ukázal jako velmi schopný, díla znalý pomocník orchestru, když svými gesty s nevídanou zřetelností dával hráčům najevo, kde se zrovna v komplikované kompozici nacházejí. Nutno zmínit, že orchestr byl v této skladbě, jak bývá v soudobé hudbě zvykem, vkusně podpořený četnými perkusemi, celestou a rozladěným klavírem. To vše dohromady vytvářelo jedinečnou atmosféru.

Večer uzavřela Beethovenova pátá symfonie „Osudová“. Všeobecně nejznámější autorova symfonie byla asi přirozenou volbou pro uvedení na koncertě, jenž ho má „absolutně“ uctít. Osudový motiv rozezněl akusticky dokonalý sál a připomněl všem přítomným boj člověka s osudem, který nemusí být vždy vyrovnaný. V průběhu první věty orchestr trochu působil, jako by se teprve vracel z 21. století zpátky k Beethovenovi. Škoda některých nepatrně nepřesných nástupů a absence celkového kolektivního odhodlání. Druhá věta vyzněla krásně. Rozezpívaná kantiléna s četnými nástrojovými sóly následovaná fanfárou klarin ukázala, že co se týče barevnosti a dynamického rozsahu, nemá orchestr prakticky žádné mezery v jejich celé škále. Závažněji laděná třetí věta a slavnostní a nadějeplná čtvrtá věta uzavřely beethovenovský večer důstojně a optimisticky zároveň.

Beethoven by byl svým narozeninovým dárkem jistě alespoň tak potěšený, jako bylo potěšené přítomné publikum. To dorazilo v hojném počtu napříč všemi věkovými kategoriemi, což svědčí o tom, že Beethoven stále „frčí“. Můžeme se proto těšit na další koncerty spojené s jeho tvorbou, kterých nás letos, jak již bylo zmíněno, čeká ještě mnoho. Vybere si každý, dílo mistra je bohaté.

Foto: Petr Dyrc