čtvrtek, 13 únor 2020 12:14

Barokní zážitek hudbou i prostředím

Autor:

„Život Arcangela Califana je z velké části zakryt rouškou tajemství.“

„Sonata à 4 C dur Antonia Vivaldiho je mimořádně zajímavá.“

„Hobojisté Jan Souček a Vladislav Borovka i fagotista Ondřej Šindelář zvládli všechna technická úskalí Zelenkových sonát výtečně.“

 

3

 

V krásném barokním sále Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v rámci komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia slyšeli návštěvníci 10. února krásnou barokní hudbu. Tentokrát to byly skladby pro dva hoboje, fagot a basso continuo a dramaturgie kromě dvou stálic, Vivaldiho a Zelenky, sáhla i po opusech skladatelů, jejichž práce nejsou zdaleka tak známé. Vděčíme za to Ondřeji Šindelářovi, který díla vybral a připravil k provedení.

Na pódiu se sešla skvělá sestava mladých, přesto v komorní hře zkušených hudebníků. Navíc hudebníků poučených, kteří se interpretaci barokní hudby věnují. Platí to především o fagotistovi Ondřeji Šindelářovi, kterému lásku ke staré hudbě v Basileji vštěpovala prof. Donna Agrell. V Basileji se také se souborem Ensemble Quadrel specializuje na skladby baroka a klasicismu interpretované na dobové nástroje. Hru na historické nástroje rovněž učí na JAMU v Brně. Aby měl o čem učit, dělá si doma z historických nástrojů sbírku.

Kdo by měl mít blíže k barokní hudbě než cembalista. Filip Dvořák potvrzuje, že tomu tak je. Má za sebou imponující sérii studií staré hudby, což mu umožnilo ji vidět i jinou optikou než jenom optikou „správné“ interpretace. A užít si i trochu recese. Už jenom ty názvy souborů, které založil. Kromě barokního souboru Hipocondria Ensemble stál u zrodu i jazzové barokní (!) formace Transitus Irregularis, hrající ovšem hlavně díla soudobých skladatelů!

 

1

 

Hobojisté Jan Souček a Vladislav Borovka si barokní skladby zahrají se stejnou chutí jako kontrabasista Petr Ries. Byť se nehrálo na historické nástroje, byla to hudba autentická a u některých autorů i objevná.

Jsou hudební skladatelé, kteří jsou pro publikum autory jedné nebo dvou skladeb. Buďto jejich ostatní skladby upadly v zapomnění, nebo o nich prostě nevíme. K nim patří i Arcangelo Califano, italský barokní skladatel, jehož život je z velké části zakryt rouškou tajemství. Nevíme kde a kdy se narodil, u koho studoval hudbu, jaké byly jeho profesní začátky. Objevuje se nám až jako významný hudebník – violoncellista na saském kurfiřtském dvoře. Nejsme ale schopni identifikovat, kolik měl v té době let. Víme zcela jistě, že byl i skladatelem, ale nevíme, kolik opusů složil. V současné době jsme schopni ztotožnit pouze šest sonát, z toho jsou čtyři napsány pro dva hoboje, fagot a basso continuo, jedna pro dva hoboje a basso continuo a jedna pro dva hoboje a dva fagoty. Na koncertě zazněla Sonata à 4 C dur pro dva hoboje, fagot a basso continuo. Nenechte se splést tím à 4 – původně hoboje a fagot doprovázelo pouze cembalo, v pražském provedení se díky Ondřeji Šindelářovi k cembalu připojil i kontrabas. Během provedení bylo dle mne zvoleno v první části Vivace značně ostré tempo, naopak bych pochválil provedení třetí části Allegro.

 

6

 

Jestliže toho o životě Arcangela Califana moc neznáme, pak život Antonia Vivaldiho je prozkoumaný do nejjemnější detailů. Vivaldi, vystudovaný kněz, sice skoro celý život prožil v kostele, avšak nikoliv u oltáře, ale na kůru. Přitom jeho světské skladby (koncerty, kantáty, opery a serenády) mnohanásobně počtem převyšují jeho skladby duchovní. Jen koncertů pro housle, smyčcový orchestr a basso continuo napsal 120, zatímco všech duchovních skladeb pouze 62. Jeho Sonata à 4 C dur RV 801 je mimořádně zajímavá. Sám Vivaldi ji v rukopise zapsal takto: Sonata a 4 per flauto traverso (oboe, violino), oboe (violino), violoncello (fagotto) e basso continuo. Není to jediné dílo, kde Vivaldi nechával poměrnou volnost instrumentace. Třeba v sonátách pro jeden nástroj a basso continuo vypisuje často až pět nástrojů. U Sonáty C dur řeší muzikologové ještě jeden oříšek – na jednom z rukopisů opisovač uvedl jako autora cembalového partu Georga Friedricha Händela. Händel během svého italského pobytu byl i v Benátkách, kde Vivaldi zastával funkci koncertního mistra v ústavu Pio Ospedale della Pietà, nikde ale nemáme žádnou zprávu, že by se oba umělci setkali, a je také otázka, proč by Händel psal zrovna cembalový part a Vivaldi všechny ostatní. Vyřešit to se asi už těžko podaří. Pro pražský koncert sonátu opět upravil Ondřej Šindelář pro dva hoboje, fagot a basso continuo. Provedení bylo dynamicky velmi dobře vypracované, souhra všech nástrojů mimořádně dobrá.

První půli večera zakončila Sonáta g moll pro dva hoboje, fagot a basso continuo Johanna Friedricha Fasche. Fasch byl 36 let Kapelmeister u knížete z Anhalt-Zerbst a pilně skládal duchovní hudbu pro knížecí kapli i světskou hudbu pro palácová přestavení. Patří k těm skladatelům, kteří posunuli využití jednotlivých nástrojů, v jeho případě především dřevěných dechů – jeho sonáta g moll je toho dokladem. Kompozičně virtuózně napsaná v italském stylu střídá Largo a Allegro. Fagotová sóla špičkově přednesl Ondřej Šindelář, mistrovsky hráli i hobojisté Jan Souček a Vladislav Borovka.

 

5

 

Jan Dismas Zelenka patří k našim barokním skladatelům, kteří se už několik let znovu ocitají v zájmu publika i interpretů. Zcela právem. Jeho dílo je rozsáhlé a plné invence. Napsal mimo jiné i šest sonát pro dva hoboje, fagot a basso continuo, z nichž jsme slyšeli dvě – Sonátu č. 2 g moll, v níž Zelenka střídá Andante a Allegro, a Sonátu č. 5 F dur, která začíná a končí Allegrem s Adagiem ve střední části. Pátá sonáta začíná fanfárovým unisonem, které ukazuje Zelenkovu genialitu. Předběhl tím dobu nejméně o jednu generaci. Obě dvě sonáty jsou technicky mimořádně obtížné. Patří k tomu nejnáročnějšímu, co v hobojovém i fagotovém repertoáru existuje. Jejich provedení se nedá nic vytknout. Hobojisté Jan Souček a Vladislav Borovka i fagotista Ondřej Šindelář zvládli všechna technická úskalí Zelenkových sonát výtečně.

 

4

 

Foto: Milan Mošna

Aleš Bluma

Novinář, muzikolog, historik. 

Rodák z Brna, studoval historii, češtinu, hudební vědu a další obory. Více než tři desetiletí strávil v zahraničí, kde převážně působil v oblasti řízení mimo humanitní sféru. Po roce 1990 byl i zpět ve vlasti nejprve manažerem a pak později mimo jiné redaktorem časopisu Ekonom a Literárních novin, kde psal o vědě a kultuře. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.