středa, 12 únor 2020 20:50

Liška v Brně, Brno v Praze

Autor:

„Bystrouška se obejde bez patosu, hymničnosti a impresionismu.“

„Příběhu vévodil Svatopluk Sem jako Revírník.“

„V Heřmanově poetice se věci často dějí současně, symbolicky… a řada jich zůstává nedořečena.“

 

843852891280400220517818169164595995344896o

 

Soubor Janáčkovy opery Národního divadla Brno byl na pražském festivalu hudebního divadla Opera 2020 hostem největší velikosti. Ani pódium Státní opery plně nestačilo tomu, aby vše bylo převedeno jedna ku jedné. O některých detailech inscenátoři hovořili po festivalovém představení s krčením ramen: „…tak tohle jste také neviděli…“. Ale nebyla to žádná velká újma. Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky i přes některá technologická omezení vyzněly tak, jak si tvůrci inscenace přáli: jako neokázale nádherná hudební freska o koloběhu života, jako pohádka pro dospělé, ale mládeži přístupná.

Pondělní večer potvrdil, že Janáčkovu partituru je možné oživit i jinak než jako báseň o lese nebo jako bajku. Jde o silné, krásné, netradiční uchopení operní klasiky, promyšlené do posledního detailu, o příběh víc o lidech než o zvířatech, o hudební divadlo, které se obejde bez patosu, hymničnosti a impresionismu. Režisér Jiří Heřman ve shodě se scénografem Draganem Stojčevskim zalidnil jeviště dětmi a hračkami, aniž by přišel o gram poetiky počítající s přírodou. Jen je ale vyjádřena jinak… Scéna upomíná na brněnský dětský domov Dagmar, vzešlý z iniciativy Rudolfa Těsnohlídka, autora předlohy k opeře.

 

851133701280400420517793211784236235227136o

 

Inscenace měla v Janáčkově divadle v Brně premiéru v listopadu 2018. Působí civilně a přitom nesmírně poeticky, je bez lesa, ale přesto plná lesní havěti. Je vizuálně neotřelá, hudebně docela jemná a neuspěchaná. Propojuje interiér s krajinou, všední den se sváteční literaturou, reálný svět s podobenstvím o něm, den s nocí, skutečnost se snem.  Jako kdyby do opravdové otázky zhmotnila Revírníkovu repliku „…je to pohádka, či pravda…?“

 

862837081280404787184022431028652918439936o

 

Jako při premiéře a při uvedení na loňském festivalu Smetanova Litomyšl, i tentokrát nenápadně, ale jednoznačně vévodil příběhu Svatopluk Sem jako Revírník. Zpívá klidně a ušlechtile a působí vyrovnaně. A je mu rozumět, protože nádherně deklamuje. V brněnském pojetí tato postava vzpomíná a sní, občas si nerozumí s manželkou, která stárne jiným tempem… V závěru odchází kamsi pryč. Možná do věčnosti. V Heřmanově hluboké, nejednoznačné poetice se věci často dějí současně, symbolicky… a řada jich zůstává nedořečena.

 

864599321280405020517335057619527739637760o

 

863381581280401887184312385788074467524608o

 

Liščí pár vytvořily pro festivalový večer šťavnatě, hravě, rozverně a uvolněně Jana Šrejma Kačírková a Václava Krejčí Housková, pěvecky jedna lepší než druhá. Petr Levíček a David Nykl dali svým dvojrolím Rechtora a Faráře, respektive Komára a Jezevce, nostalgický půvab věrohodně vypracovaných figurek. A Roman Hoza jako pytlák Harašta zazářil v charakterizaci drzého chlápka nejen pěvecky, ale také pěknou porcí autentického nářečí. Hrálo se před plným divadlem a je skvělé, že Brno přivezlo do Prahy právě tuto inscenaci. Je hodně „brněnská“, i když ani režisér, ani dirigent rodilí Brňáci nejsou.

Marko Ivanović nastudoval se souborem Janáčkovy opery už několik mistrových děl. Je si vědom víceznačnosti jeho partitur. „Dělat Janáčka je dobrodružství, záleží hodně na dirigentovi, jak ho pojme,“ vysvětloval na besedě s publikem. Mezi řečí dal najevo, že velký interpretační patos jemu osobně u Janáčka nesedí. Zajímají ho dramatické situace. Nedomnívá se, že by všechno muselo mít vnitřně provázanou logiku. Sám má více intuitivní přístup. Úvahy o tom, jestli je vůbec možné hovořit v případě této hudby o nějaké typicky brněnské interpretační tradici, nerozsoudil. Stejně tak moudře uznal, že svůj názor na Janáčka patrně ještě přehodnotí.

 

863905951280405753850595719813758621057024o

               

„V Janáčkově hudbě je obsažena dokonalá výpověď, není co přidávat,“ poznamenal po pražském představení Jiří Heřman. Neznamená to však, že by jen obyčejně vyprávěl – svou vlastní vrstvu (zde realistickou, humornou i filozofující) dílu vždy přidává. Současně totiž připustil, že někdy možná má momentů a podnětů k přemýšlení ve svých režiích „až moc“. Ale jedním dechem dodal, že ho baví, když lidé na představení chodí opakovaně a pokaždé objeví něco dalšího nebo jiného. Což je něco, co se divákům opravdu děje.

Jeviště Janáčkova divadla je velké, ani Státní opera tak velká není. Některé detaily se nepodařilo v Praze zrealizovat. „Musíte přijet do Brna,“ opakovali lidé z tamního Národního divadla. Ano, rozhodně, v Brně se dělá skvělé hudební divadlo, skvělá opera. Ale i bez zmíněných některých detailů bylo pondělní představení – divadelnicky smělé a sebevědomé, hudebně přívětivé a poselstvím pokorné – ozdobou festivalu.      

O brněnské inscenaci jsme už dříve referovali mimo jiné v článku Aby lidé o mně a o tobě nepsali v novinách  a pak v článku Totok nésu já, totok beli dědóšek - oni mně o vás vekládali.

 

842104841280398153851356812112581528911872o

 

862887321280402787184226694880276658520064o

 

863484361280403120517521145044302657748992o

Foto: Festival Opera - Daniel Jäger

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.