„Klavírní koncert mladičké autorky má kompozičně dobře zvládnutý průběh a září z něj evidentní opojení orchestrálním zvukem.“

„Marek Kozák se na provedení připravil dokonale jak z hlediska technického zvládnutí, tak z hlediska názoru na výraz a vyznění.“

„Robert Jindra dal Franckově symfonii hlučnou vášnivost i mírněnou podmanivost, melodickou naléhavost i zřetelnou barevnost.“

Symfonický orchestr Českého rozhlasu udělal dobře, že k abonentnímu večeru v rámci řady Klasika v Rudolfinu pozval na 17. února Roberta Jindru a Marka Kozáka. Prvního z nich pomohl vymanit ze škatulky výhradně operního dirigenta a druhému dal potvrzení, že je mezi nejmladšími tuzemskými pianisty někým, s kým je zcela možné a naprosto nutné vážně počítat. A poděkování patří rozhlasovým symfonikům i za zařazení Klavírního koncertu Vítězslavy Kaprálové.

Dílo, kterým mladá skladatelka absolvovala v roce 1935 brněnskou konzervatoř, je překvapivě přesvědčivé a zajímavé. Vyznívá sice rozmáchleji a tradičněji, než by se mohlo a priorně předpokládat, ale je v něm přítomna i dostatečná osobitost. Kaprálová měla nesporně mimořádný talent a musela být v uměleckém i běžném civilním měřítku docela temperamentní, silnou a ambiciózní ženou. Ostatně, jak, známo, rovněž dirigovala – a to se bez určité míry extrovertní autoritativnosti dělat nedá. Její klavírní koncert přesně tak působí. Není ani trochu málo bezradný, suverénně nechává vzájemně prorůstat sólový part s orchestrálním a bez váhání předkládá některé překvapivě nekonvenční momenty, jako jsou charakteristické návraty sólových, zcela nedoprovázených rozsáhlejších ploch klavírního zvuku. Ve skladbě je víc ze stylu upomínajícího na Sergeje Rachmaninova než něčeho vyloženě neoklasického či avantgardnějšího, neřku-li snad janáčkovského. Ale Marek Kozák se na provedení připravil dokonale jak z hlediska technického zvládnutí, tak z hlediska názoru na výraz a vyznění.

Klavírní koncert mladičké dvacetileté autorky má výrazně modelované hlavní téma a kompozičně dobře zvládnutý průběh a září z něj evidentní opojení orchestrálním zvukem. Na mysl se opět neodbytně drala úvaha, jak by se Kaprálová umělecky vyvíjela dál, kdyby se její život předčasně a vlastně tragicky neuzavřel za války ve Francii, v pouhých pětadvaceti… Koncert není stylově úplně vyhraněný, ale dá se předpokládat, že by určitě brzy směrem k další a další individualizaci vykročila a dosahovala a dosáhla slyšitelných výsledků. Sólista se ale i tak mohl postavit za skladbu s chutí a naplno – a učinil tak. Společně s dirigentem náležitě ocenili některé dílčí instrumentační zajímavosti, udrželi neúnavný tah, podchytili, ale nepřehnali interpretační patos, ve druhé větě zřetelnější hravost a ve větě třetí, v níž výrazně upoutalo sólo klavíru s anglickým rohem, také přelévání a výměny mezi plochami a sekcemi. Vyznění ani ne půlhodinové skladby s nelehkým sólovým partem, zahuštěným a neúnavně se hrnoucím vpřed, bylo plnohodnotné, vlastně až strhující. Výdrží, tahem, nadhledem, bezchybností, tónovými nuancemi… Marek Kozák své skvělé expozé (hrál s rozhlasovými symfoniky poprvé) korunoval vhodně vybraným „francouzským“ přídavkem, jednou z Novelett od Francise Poulenka…

Večer byl totiž výrazně francouzský. Před Kaprálovou objevně, po ní naopak důvěrně známým způsobem. První skladbou programu byla symfonická legenda Kouzelný les, kterou Vincent d´Indy napsal v roce 1878 podle balady německého básníka Ludwiga Uhlanda. Barvitá partitura má všechny znaky mistrně instrumentovaného vrcholně romantického díla, s volně, ale výmluvně naznačeným pocitovým obsahem. Nabízí temnější barvy, obrazy a nálady, které dokonce jakoby naznačují, kudy bude hudba zanedlouho směřovat k impresionismu. A v jednom místě se několika tóny natolik podobá Sukově Radúzovi, až se to zdá neuvěřitelné. Robert Jindra tuzemskému publiku neznámou partituru rozkryl v podrobném kontaktu s hráči velmi pěkně.

Stejně tak mu vyšla Symfonie d moll Césara Francka, hudba naopak posluchačům s největší pravděpodobností důvěrně známá. Francouzský mistr psal svou jedinou symfonii v šestašedesáti. Shrnul do ní dobové zvuky a idiomy, někdy přijde na mysl Brahms, jindy jakoby Čajkovskij, v úhybných manévrech oddalovaných akordů a modelované dynamiky také Richard Wagner, ale celkově jde o dílo výrazně individuální, plné umění kontrapunktu a v bohatě rozvíjené monotematičnosti, vycházející ze vstupních motivů, o dílo zcela jedinečné. Robert Jindra dal skladbě hlučnou vášnivost i mírněnou podmanivost, melodickou naléhavost i zřetelnou barevnost. Smyčce hrály naplno, žestě měkce, anglický roh opět básnivě… SOČR mu šel na ruku, výsledek byl opravdu vydařený.

Foto: Vojtěch Brtnický