úterý, 25 únor 2020 09:09

Komorní orchestr České filharmonie: Jeden za všechny, všichni za jednoho

Autorka:

„Vedle nezpochybnitelné technické jistoty a virtuozity patří k umění Josefa Špačka hluboká vnitřní přesvědčivost a citovost, doprovázená neokázalostí, až jakousi plachostí.“

„Komorní filharmonikové dali Suitě pro smyčce vše, co Janáčkova hudba žádá: zahloubanost i veselost, melancholii i tanečnost.“

„Mendelssohnův Oktet byl příležitostí uvědomit si, jak bohaté je těleso, které má ve svém středu vynikající sólisty se zkušeností a pokorou orchestrálních hráčů.“

 

18

 

Kdo se rozhodl strávit nedělní odpoledne s hudbou, neprohloupil, když ho 23. února kroky zavedly do pražského Rudolfina, kde v rámci abonentní komorní řady vystoupili sólisté Sebastian Bru a Josef Špaček a Komorní orchestr České filharmonie. I program složený z děl Leoše Janáčka, Josefa Rejchy a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho odpovídal sváteční siestě – ideální pro tento den. A zahraný v té nejvyšší kvalitě.

Komorní orchestr České filharmonie je složením proměnlivé těleso. Jeho garanty jsou tři koncertní mistři – Josef Špaček, Jiří Vodička a Jan Mráček, kteří orchestr střídavě na koncertech vedou. Komorní seskupení Českých filharmoniků byla snem Jiřího Bělohlávka, který poukazoval na to, že v menším orchestru si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. V neděli 23. února vedl Komorní orchestr České filharmonie Josef Špaček, který vystoupil za původně ohlášeného Jiřího Vodičku.

Suita pro smyčcový orchestr, JW 6/2 je ranou prací Leoše Janáčka, uvádí se, že je jeho nejstarší dochovanou skladbou, ovlivněnou českými skladateli (zejména Dvořákem) i německými vlivy. Ovšem originalita Janáčkova hudebního myšlení a vyjadřování je už v této skladbě, původně koncipované jako barokní taneční suita, dobře patrná. Široká škála témat od zpěvných a tanečních k melancholickým je pro ni typická. Komorní filharmonikové jí dali vše, co Janáčkova hudba žádá: zahloubanost i veselost, sentiment i tanečnost. Přesná souhra, zvuková měkkost, vroucnost, krásně vyhrané ztišené pasáže (něžná pizzicata!) i energické gradace, to byly znaky, kterými si hráči získali pozornost publika. Přestože v komorní hře platí „jeden za všechny, všichni za jednoho“, je třeba vyzdvihnout violoncellistu Václava Petra – a s ním celou skupinu violoncell – v překrásně zahraném Adagiu a houslistu Josefa Špačka v pozici lídra.

 

16

 

Koncert pro housle a violoncello D dur, op. 3 připisovaný Josefu Rejchovi patří do období klasicismu, okruhu mannheimské školy. A dlužno dodat, že oběma sólistům poskytuje opravdu velký prostor pro uplatnění virtuozity i smyslu pro stylovost. Houslového partu se ujal Josef Špaček, o jehož hře již bylo napsáno mnoho. Platí tu to, co v případě jiných špičkových umělců. Všichni hrají technicky na vysoké úrovni, přenášejí na posluchače citový prožitek – ale jen hra některých povolaných je povýšena ještě něčím mimořádným, nad čím si lámou hlavu všichni, kdo o hudbě píšou, jak tuto jedinečnost popsat. Josef Špaček do této skupiny patří.

 

6

 

Hrubě načrtnuto – vedle nezpochybnitelné technické jistoty a virtuozity k jeho umění patří hluboká vnitřní přesvědčivost a citovost, doprovázená neokázalostí, až jakousi plachostí. A jistě onou umělci vzývanou pokorou, která se projeví až tehdy, když se o ní příliš nemluví. Naprosto vyrovnaným partnerem byl Josefu Špačkovi dvaatřicetiletý rakouský violoncellista Sebastian Bru, člen Vídeňských filharmoniků a úspěšný sólista. S Josefem Špačkem vytvořili sourodý pár, který si přirozeně předává sólové party, rozumí si technicky i stylově a v tempově vypjatých pasážích oslní samozřejmou technikou. Vůbec byla interpretace Rejchy tak trochu zjevením. Orchestr hrál stylově čistě, křehce, jako by si s notami a zvukem jen tak pohrával. A jak by také ne, když interpretoval půvabnou radostnou hudbu.

Velmi dobře sestavený program koncertu vygradoval po přestávce Smyčcovým oktetem Es dur, op. 20 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Dovolím si podotknout, že ten již nedělní siestu malinko narušil, obsahem i provedením donutil posluchače s prvními tóny zbystřit. Z původní orchestrální sestavy se na pódiu setkali houslisté Josef Špaček, Irena Jakubcová, Magdaléna Mašlaňová a Markéta Vokáčová, violisté Jaroslav Pondělíček a Lukáš Valášek a violoncellisté Václav Petr a Sebastian Bru. Skladba šestnáctiletého komponisty je rozmlouváním osmi rovnocenných nástrojů, plným typické mendelssohnovské melodičnosti.

 

17

 

Její kvality ještě povýšili a zdůraznili hráči, kteří na sebe dokonale reagovali – vyzdvihněme dialog primů a sekundů (Josef Špaček a Markéta Vokáčová) v první větě nebo postupně se rozevírající melodický oblouk viol a violoncell v úvodu druhé věty. Lehounce a v rychlém tempu se odvíjela třetí věta Scherzo, v níž skvělý symfonik Mendelssohn dopřál osmi muzikantům takřka orchestrální zvuk a naprosto nešetřil prvního houslistu (což ovšem Josef Špaček přijal s grácií a samozřejmostí sobě vlastní). Nu a čtvrtá věta Presto byla vyvrcholením a potvrzením skvělého výkonu tohoto seskupení, které posluchače nadchlo svou souhrou, frázováním, plným, a přitom jemným zvukem, přednostmi jednotlivých hráčů, a zároveň jejich odevzdáním se ve prospěch celku. Vlastně to byla příležitost uvědomit si, jak bohatá je Česká filharmonie, když má ve svém středu vynikající sólisty se zkušeností a pokorou orchestrálních hráčů.

 

9

 

10

 

11

 

19

 

Foto: Petr Kadlec 

Alena Sojková

Zástupkyně šéfredaktora Týdeníku Rozhlas, publicistka

Hudební publicistikou se zabývá dvacet let. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Tvrdí, že základní profesionální dovednosti si osvojila právě při práci na Staročeském slovníku. Poté několik let působila v časopise Naše rodina, kde se přiučila základům novinařiny. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. Od roku 2010 je redaktorkou Týdeníku Rozhlas, časopisu s širokým kulturním záběrem. Publikuje v Týdeníku Rozhlas, Harmonii, Hudebních rozhledech, Medicíně a umění a na KlasicePlus.  Specializuje se na rozhovory s muzikanty, v poslední době zejména s mladou generací. Myslí si totiž, že je třeba mladé, šikovné a zapálené hudebníky soustavně uvádět do povědomí publika. Klasická hudba je její vášní a potřebuje ji k životu. Zrovna tak ale i rockovou a jazzovou muziku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.