„Vojtěch Spurný každou skladbu a každého skladatele představil krátkým, vtipným a velmi poučeným výkladem.“

„Tempa, rytmické zvraty, ozdoby, rozdílná pojetí jednotlivých repeticí, to vše bylo skutečně oslňující.“

„Martin Týml a Jana Matějková předvedli posluchačům, že i oni se dokážou připravit na takto náročnou skladbu ve velkém stylu.“

Jihočeská filharmonie v Českých Budějovicích představila publiku průřez tvorbou slavného skladatelského klanu Bachů. Dramaturgie se zcela vyhnula tomu nejslavnějšímu z nich, a proto se posluchači museli bez Johanna Sebastiana tentokrát obejít. Dle reakcí lze však směle soudit, že vůbec nelitovali – díky vydařenému výběru skladeb, jejich interpretaci i osobnímu vkladu dirigenta a cembalisty Vojtěcha Spurného.

Jestliže člověk jede na koncert ještě neslyšeného, a tím i neznámého repertoáru, dobývají se na něj vždy nějaké předsudky. V tomto případě jich bylo hned několik. Nebude „bachovský večer“ bez Johanna Sebastiana nudný? Přeci tu musí být důvody, proč skladby jeho příbuzných a jeho dětí nejsou běžným repertoárem! Nebude barokní, rokokový a raně klasicistní večer v divadelním sále Metropolu repertoárově neodpovídající? Vyprodá se vůbec tak velký sál při tomto spíše ojedinělém repertoáru? Tyto otázky ve mně hlodaly už několik dní, jako bych neznal Vojtěcha Spurného, jeho dramaturgii a jeho naprosto brilantní přípravu všeho, na čem kdy pracoval.

Když jsem však vešel do sálu a spatřil jsem jednoho z největších odborníků v oblasti historických klávesových nástrojů Petra Šefla, jak dokončuje přípravu nádherné kopie vlámských stavitelů cembal pro koncert, mé předsudky se začaly drolit jako břidlicová stěna. Sál byl prakticky vyprodaný a kromě českého obecenstva tu bylo slyšet hojně rakouské němčiny. Vojtěch Spurný přišel za velkého potlesku spolu s muzikanty, a jak je jeho úžasným zvykem, každou skladbu a každého skladatele z rodu Bachů představil krátkým, vtipným a velmi poučeným výkladem. A posluchači si tento způsob zcela zřetelně velmi užívali. A kdo by to snad nestihl vnímat, ten si mohl zjednodušené informace přečíst v programu.

Jako první zazněla skladba vzdáleného bratrance Johanna Sebastiana, varhaníka z Eisenachu Johanna Bernharda Bacha: Suita pro orchestr g moll. Toto na výsost barokní dílo se popravdě modernímu sálu s poměrně suchou akustikou tak trochu vzpíralo. Tři primy, čtyři sekundy, dvě violy, dvě cella a kontrabas se občas intonačně lehce rozcházely, ale to se při poučené interpretaci barokní hudby prakticky bez vibrata dá snadno pochopit. Vše ovšem vždy smazalo brilantně vedené basso continuo, na které je Vojtěch Spurný odborník na slovo vzatý. Vždyť jej mimo jiné vyučoval na pražské AMU.

Orchestr i dirigent museli ještě jednou prožít malé intonační trápení, když ve skladbě Adagio a fuga d moll Wilhelma Friedemanna Bacha, nejstaršího „skladatelského“ syna Johanna Sebastiana, nastoupily dvě hráčky na příčné flétny, tedy moderní „Böhmovky“, které se zvukově odpíraly barokní interpretaci jakkoliv podřídit. Tím ovšem trápení s barvou zvuku a intonací definitivně skončilo. Zasloužil se o to další z Bachových synů Carl Philipp Emanuel Bach, který byl skvělý varhaník a cembalista, zato smyčcovými nástroji byl „nepolíbený“. Proto jeho Symfonie B dur zazněla v doslova neslýchané náročnosti pro smyčcové party. Vojtěch Spurný si neodpustil pro smyčce téměř vražedné tempo, ale interpreti ho ustáli. Reakce publika byla odpovídající. „Bravo“ se před přestávkou neslo sálem a nezmizelo ani v další části koncertu.

Pro začátek druhé poloviny si Vojtěch Spurný připravil velmi tvrdý oříšek sám pro sebe. Podle historických studií a zápisků členů samotné rodiny Bachů byl nejlepším hráčem na klávesové nástroje třetí ze čtyř „skladatelských“ synů Johanna Sebastiana, Johann Christoph Friedrich Bach. Jeho Koncert pro cembalo a orchestr A dur nebyl nikdy vydán tiskem – jak dirigent Spurný vtipně podotkl: „Což jsem pochopil, když jsem viděl, kolik je tam not.“ Takže tento výjimečný cembalový koncert hrál z ofoceného rukopisu. Už to samo o sobě byla rarita, ale interpretační umění tohoto žáka Zuzany Růžičkové sahá daleko výš, než si mnozí z nás, kdo Vojtěcha Spurného znají od počátku devadesátých let a spolupracovali s ním během bezmála třicet let, vůbec dokázali představit. Tempa, rytmické zvraty, ozdoby, rozdílná pojetí jednotlivých repeticí, to vše bylo skutečně oslňující. A sál doslova rozvlněný nadšením to dal interpretovi jasně najevo.

Nejvýznamnějším a zároveň i nejznámějším z Bachových synů byl Johann Christian Bach. Vojtěch Spurný nalezl v archivu anglické královny jeho Koncertantní symfonii A dur pro housle, violoncello a orchestr. Primarius večera Martin Týml a cellistka Jana Matějková předvedli posluchačům, že i oni se dokáží připravit na takto náročnou skladbu ve velkém stylu. Do orchestru přibyly dvě hobojky a dvě horny –  a barva zvuku tak získala rokokový a raně klasicistní „hravý“ tón.

A v tomto tónu se Jihočeská filharmonie spolu s Vojtěchem Spurným rozloučila s posluchači ještě jednou skladbou Johanna Christiana Bacha, Symfonií Es dur. Tento starší přítel Wolfganga Amadea Mozarta, jak připomněl ve svých poznámkách k posluchačům rovněž sám dirigent, do značné míry ovlivnil právě i Mozartovu symfonickou tvorbu.

Moje počáteční předsudky se tak proměnily v radost z krásného večera plného velmi inspirativní hudby. A na závěr bych rád podtrhl jednu skutečnost, která do značné míry ovlivňuje i návštěvnost a chuť posluchačů přijít na koncerty s Vojtěchem Spurným znovu a s očekáváním něčeho nového. Je to totiž nejen Spurného doslova badatelská činnost, kdy vždy vybírá do repertoáru díla nejen z muzikologického hlediska přínosná, ale hudebně zajímavá a inspirující, ale navíc jsou naprosto ojedinělé a doslova odzbrojující dirigentovy edukativní poznámky k jednotlivým tvůrcům a jejich skladbám. Je to proto, že se Vojtěch Spurný už jako student inspiroval slavnými televizními záznamy, které ve Spojených státech slovem i hudbou vytvářel okouzlujícím způsobem skladatel a dirigent Leonard Bernstein. Na Vojtěchu Spurném je vidět, jak je jeho láska k poznání a ke sdílení poznaného prakticky stejně silná jako samotná láska k hudbě a její interpretaci.

Foto: archivy KlasikyPlus a MHF Leoše Janáčka, Wikipedie, Youtube