„Jiří Rožeň byl perfektně připravený, každé dílo měl zvukově, tempově, melodicky i dynamicky propracované.“

„Suita z baletu Pulcinella je krásná neoklasická skladba, v níž se Stravinskij navrátil k tonalitě a klasické homofonní struktuře hudby.“

„Dílo Pierra Wissmera je prakticky neznámé.“

Letošní 26. koncertní sezóna PKF – Prague Philharmonia má název Dotkni se zvuku. Ve svém orchestrálním cyklu často objevuje skladatele, které mnohdy neznáme ani teoreticky, natož abychom se někdy dotkli zvuku jejich skladeb. Pro pražský hudební život je to významný počin a mimořádně to obohacuje hudební sezónu. Stejně tomu bylo i na nedělním koncertě v Rudolfinu.

PKF – Prague Philharmonia si pozvala k 6. koncertu orchestrální řady mladého dirigenta Jiřího Rožně. Tento 29letý dirigent má za sebou impozantní studijní základ (Praha, Salcburk, Hamburk, Curych a nakonec pobyt v Glasgow), mistrovské kurzy s několika špičkovými dirigenty, účast ve finále dvou významných dirigentských soutěží i asistence takovým dirigentům jako je Thomas Dausgaard nebo Donald Runnicles. Ve svých 24 letech debutoval na Pražském jaru právě s PKF – Prague Philharmonií, o rok později dirigoval Českou filharmonii. Od té doby získal mezinárodní renomé a jenom výčet orchestrů, které bude dirigovat v této sezóně, je přímo impozantní. O tom, že je o něj ve světě zájem, svědčí i to, že si jej pod svá ochranná křídla vzala jedna z nejvýznamnějších světových hudebních agentur – HarrisonParrott z Londýna. Nezklamal ani na nedělním koncertě. Byl perfektně připravený, každé dílo měl zvukově, tempově, melodicky i dynamicky propracované a pražští filharmonici pod jeho taktovkou hráli soustředěně a s obrovskou chutí.

Koncert zahájila suita z baletu Pulcinella od Igora Fjodoroviče Stravinského. Stravinského k napsání baletu vyzval slavný ruský baletní impresário, umělecký kritik a vydavatel Sergej Ďagilev. Stravinskij totiž s Ďagilevovým baletem Les Ballets Russes absolvoval turné po Španělsku a Anglii, spřátelili se a Ďagilev chtěl nějaký balet, který by byl napsán přímo pro jeho společnost. Vzpomněl si na úspěch svého baletu Le donne de buon umore, který uvedl v Římě v dubnu roku 1917 a jehož hudba byla zpracována ze sonát Domenica Scarlattiho skladatelem Vincenzem Tommasinim. Začal tedy lákat Stravinského, jestli by si nechtěl vyzkoušet podobnou práci a nepokusil se o zpracování hudby pro balet podle děl dalšího skladatele 18. století. Když se zmínil, že tím skladatelem by měl být Giovanni Battista Pergolesi, Stravinskij myslel, že Ďagilev zešílel. Stravinskij o Pergolesim věděl jen málo a jeho jediná díla, která znal, ho nikterak nezajímala. Nakonec ale na spolupráci kývl a zpracoval pro balet tři z Pergolesiho oper a triové sonáty. Základem se stala italská commedia dell’arte.

Později se k baletu vrátil a hudbu upravil jako orchestrální suitu. Ta existuje ve čtyřech verzích. My jsme slyšeli verzi z roku 1949 v instrumentaci pro menší orchestr, smyčce rozdělené na dvě skupiny a bez bicích, s vokálními party také nahrazenými nástroji. Jde o krásnou neoklasickou skladbu, v níž se Stravinskij navrátil k tonalitě a klasické homofonní fraktuře hudby. Skladba dává vyniknout smyčcovému kvintetu (Romana Špačková, Marta Hajšmanová, Stanislav Svoboda, Lukáš Pospíšil, Jan Prokop), v Gavottě dechům (pozoun Stanislav Penk, fagot Jiří Jech, hoboj Jan Souček, lesní roh Jan Musil, trubka Svatopluk Zaal), ve Vivu potom kontrabasu a pozounu. Pochválit je ale třeba všechny smyčce, které měly mnoho možností ukázat výtečnou souhru i dynamiku.

Jiří Rožeň je známý svým zájmem o současnou hudbu. Příležitost dostal ve skladbě švýcarského skladatele Pierra Wissmera a jeho Koncertu pro housle a orchestr č. 2. Ač Švýcar s ruskou maminkou, velkou část svého života prožil Wissmer ve Francii. Na Pařížskou konzervatoř ho nevzali, tak studoval soukromou školu Scholu cantorum. Jednu dobu se živil dokonce coby učitel na základní škole, poté jako zástupce programového ředitele Radia Luxemburg. Složil tři balety, jednu komickou operu, jednu operu buffu a jednu operu pro rádio, devět symfonií, 16 koncertů pro různé nástroje a desítku komorní hudby. Přesto je prakticky neznámý.

Změnit by to chtěla Společnost Pierra Wissmera, která byla také iniciátorem nastudování nedělního koncertu. Sólový part přišla zahrát mladá francouzská houslistka Eva Zavaro. Eva pochází z hudební rodiny, její tatínek Pascal Zavaro je virtuos na marimbu, dirigent a hudební skladatel více než stovky opusů, polská maminka je houslistka, a tak Eva hraje na housle od 5 let. Ve svých 14 letech debutovala s London Symphony Orchestra, který dirigoval Sir John Eliot Gardiner. Wissmerův koncert patří do jejího základního repertoáru. Technicky je středně těžký, včetně kadence v části Allegro risoluto. Možnost ukázat výbornou techniku jí daly závěrečné pasáže Allegro con spirito.

Jako přídavek zahrála Eva Zavaro Caprice č. 23 od Niccolò Paganiniho. To, co předvedla, to byla přehlídka virtuosity, absolutního zvládnutí i těch nejtěžších pasáží, perfektní vypracování do nejjemnějšího tónu. Na provedení bylo vidět, že Eva Zavaro studovala u Julie Fischer v Mnichově, moc mně to připomnělo CD Fischerové s její nahrávkou kompletních Paganiniho Capricií. Přídavek doslova okouzlil posluchače a ovace nebraly konce.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 1 g moll „Zimní sny“ Petra Iljiče Čajkovského. Symfonie dala opět vyniknout hráčskému umu členů PKF. Hned v úvodu jsou to krásná sóla flétny (Jiří Ševčík) a fagotu (Jiří Jech) v doprovodu houslí nebo přímo varhanní efekt v provedení žesťů ve Snění zimní cestou. Dále jemné smyčce, hlavně violy, doprovázející sólo hoboje (Jaroslava Tajanovská) v Pochmurném, mlhavém kraji až po skutečně bouřlivé finále, kde je nutno pochválit tutti. Gesta Jiřího Rožně jsou střídmá, přes své mládí vede orchestr jemně, spíš pohyby zápěstí, jen závěr Scherza a finále v Allegru maestoso jej přinutí k výrazným gestům. A orchestr na tato gesta odpovídá – zvukově uceleně, dynamicky výtečně. Byla to radost poslouchat.

Foto: Milan Mošna