„Po 60-ti letech byl pořízen druhý rozhlasový a vůbec první televizní záznam tohoto díla.“

„Předehry k jednotlivým částem až impresionisticky vykreslovaly atmosféru jednotlivých dílů.“

„Foerster je považován za mistra sborové tvorby.“

Jeden z pilířů Podzimního festivalu duchovní hudby v Olomouci vytvořil koncert věnovaný oslavám stého výročí vzniku Československé republiky. V chrámu svatého Mořice zazněla kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany SVATÝ VÁCLAV od Josefa Bohuslava Foerstra. Během koncertu byl po 60-ti letech pořízen druhý rozhlasový a vůbec první televizní záznam tohoto díla. Jediná dosud existující rozhlasová nahrávka kantáty pochází z roku 1948. Ta však byla po repríze (1949) uložena do trezoru Československého rozhlasu, kde měla zůstat navždy, protože byla politicky nevyhovující.

Dílo Josefa Bohuslava Foerstra vzniklo v roce 1929 u příležitosti oslav milénia svatého Václava, které navazovaly na desáté výročí vzniku Československé republiky. Pro tuto příležitost byl Foester pověřen vytvořením díla na libreto Antonína Klášterského. A vyplatilo se. Později za něj obdržel Československou státní cenu na rok 1931. Z původně sedmidílné textové předlohy zhudebnil Foerster pouze tři části. V prvním úseku nalézáme Václava na Tetíně s jeho bábou Ludmilou, které se svěřuje s úmyslem stát se božím služebníkem, nakonec ale přijímá úřad panovníka. Druhá část zachycuje Václavovo vojsko ve chvíli před bitvou s knížetem Radslavem. Třetí, závěrečná část, zobrazuje vraždu Václava ve Staré Boleslavi.

Instrumentální party nastudovala Filharmonie Hradec Králové. Předehry k jednotlivým částem až impresionisticky vykreslovaly atmosféru jednotlivých dílů (např. ve třetí části violy vyklenuly náladu úsvitu), či na určitých místech byla zdůrazněna zvukomalba, ať už přímo či orchestrální sazbou (dusot kopyt vraníka a bělouše). Hudebníci dokázali vytvořit širokou paletu dynamických odstínů, od jemných pian po fortissima. Bohužel se ale stávalo, že se housle v nelítostné akustice chrámu ve zvukové mase úplně vytrácely a byly překryty jinými nástroji, hlavně dechovými. V závěrečné části se ozvaly jako podkres chorálu také místní varhany, které však do celkového zvuku orchestru úplně nezapadly.

V sólových partech se objevila široká plejáda interpretů. Bohužel všichni sólisté měli velký problém, prosadit se ve zvukové mase orchestru a často zanikali. Největší prostor dostal tenorista Tomáš Černý, který propůjčil svůj hlas hlavní postavě – Svatému Václavovi. Černý skvěle vystihl proměny Václava, kdy se z mládence připravujícího se na vstup do kláštera, přes schopného vojevůdce stává oběť zákeřné bratrovraždy. Jeho jemné vibráto umožňovalo prosadit se nad přehlušujícím orchestrem, i když zanikání na určitých místech se ubránit nešlo, a skvěle si poradil s velmi vysokými tóny (duet s Radslavem). Nejpůsobivěji vyšel moment v druhé části, kdy zaznívá sborový chorál Gospodi, pomiluj ny (a capella) a Václav přednáší niternou modlitbu. Ženské role ztvárnily Michaela Zajmi (Drahomíra) a Barbora Polášková (Ludmila). Obě dámy jsou zpěvačky par excellence, ovšem jejich hlasy jsou si zvukově dost podobné a možná by pro vyznění kontrastních charakterů postav bylo vhodné zvolit jiné obsazení. Basista Jiří Přibyl jako představitel záporné postavy Boleslava nejen výborně pracoval s hlasem, ale předvedl nejrůznější odstíny zášti a nenávisti, což bylo podpořeno výraznou orchestrací. Ostatní sólisté Ivo Hrachovec (Vladivoj), Jakub Kettner (Podiven), Jakub Rousek (Hněvsa), Roman Hoza (Radslav, Česta) a David Szendiuch (Týra) měli ve skladbě jen kratší sólové či ansámblové úryvky. Ze stylového hlediska byly tyto zpěvy ariózní povahy.

Foerster je považován za mistra sborové tvorby. Sborovými výstupy v díle nešetřil a vytvořil tak velmi hodnotné pasáže. Velkou úlohu sehrály sbory při líčení děje, který zůstal posluchači skryt (tzv. teichoskopie). Foerster v díle také velmi často využívá scénické zkratky, kdy zhustí děj do velmi malé plochy (např. Václavova smrt). Jako sbor žebráků, lidu, vojínů i hodujících vystoupil Sbor opery Národního divadla moravskoslezského. Efektní je také zařazení dětského sboru (Kantiléna, sbor dětí a mládeže při Filharmonii Brno) do závěrečného chorálu. Právě tuto část lze považovat za nejvíce liturgickou. Z hlediska náročnosti nepatří sborové party mezi nejjednodušší, o to víc je škoda, že sbory v tišších místech mizely (hlavně basy a alty) na pozadí orchestru, postrádaly dikci a v částech polyfonní povahy vytvářely mohutnou zvukovou kouli. Podíl na tom má akustika chrámu a také umístění sboru do poměrně velké vzdálenosti.

Skladba je obohacena o melodram v poslední části, který tvoří její vrchol. Foerster tak navazuje na Zdeňka Fibicha. Recitátor Jan Fišar (Duch času) se velmi citlivě trefoval do toku hudby a pateticky pronášel kletbu přemyslovskému rodu, což právě archaický jazyk Klášterského libreta vyžadoval.

Dirigent Jakub Klecker se nebál naplno využít zvukového potenciálu orchestru i sboru. Na nově vzniklé nahrávce si zvukaři jistě poradí s mixem zvuku, aby byly ve výstupu všechny vrstvy vyrovnané. Zdálo se totiž, že tolik hudby se do chrámu nedokázalo vejít, ale kdyby nástroje ubraly na dynamice, neměly by požadovanou barvu a nahrávka by tak neměla potřebné spektrum zvuku. Na poučeného posluchače mohl ovšem koncert působit, i přes svou velmi vysokou uměleckou a interpretační hodnotu, jako kulisa pro vytvoření nahrávky. Výhodou byla možnost zakoupení kopie originálního libreta k premiéře z roku 1929.

Foto: Podzimní festival duchovní hudby Olomouc