„Přednost tohoto souboru spočívá v tvrdé práci i v obdarování a intuici.“
„Dílo rozezněli z úplného ticha – a s dynamikou výrazně pracovali po celý večer.“
„Vnímavého posluchače nemohou na koncertě nechat chladným.“

Pro současnou sezonu je rezidenčním souborem Českého spolku pro komorní hudbu Pavel Haas Quartet. Evidentně mezinárodně nejsledovanější tuzemské smyčcové kvarteto. První z jeho letošních spolkových koncertů ukázal, proč tomu tak je. Čtveřice hrála v pondělí v Rudolfinu zajímavě, dokonale, jedinečně, uhrančivě. 

Český spolek pro komorní hudbu počítá své sezony pořadovou číslovkou o dvě vyšší než Česká filharmonie. Ta letošní je stočtyřiadvacátá. Vznikl pro České kvarteto a od té doby pořádá koncerty tuzemských souborů, po generace nových a nových a obnovovaných, umírněně zve zahraniční hosty, udržuje zřetelné hodnoty a jasně dané tradice a je jimi sám udržován, oslovuje a zve ty, kteří slyší na krásy komorní hudby – a právě ty setrvale nabízí. Koncert Haasova kvarteta 8. října 2018 měl pořadové číslo 2587… 

Ideálem komorní hudby je vzájemné naslouchání, směřování k harmonii. Pavel Haas Quartet – Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Peter Jarůšek a s nimi nově violista Jiří Kabát – ukazují, že to lze vědomě vytvořit a nacvičit a že lze současně nechat takové momenty spontánně vznikat a rozvíjet je. A jasně je nechat na vnímavé publikum působit. Přednost tohoto souboru spočívá v kombinaci obojího, v tvrdé práci i v obdarování a intuici, v cílevědomosti i v bohaté představivosti, v sebevědomí i v citlivosti.

     
  
Dvořákův Smyčcový kvartet As dur, započatý skladatelem v Americe a dokončený v Čechách,  měl premiéru v roce vzniku České filharmonie. Haasovci zralé a krásné dílo rozezněli z úplného ticha – a s dynamikou výrazně pracovali v celé skladbě, po celý večer. Souvisela a souzněla krásně s agogikou, s proměnami temp, s výrazovými vrcholy a opadáváním intenzity. U Dvořáka používali častá až vlasově jemná piana, nechávali z pozastavení krásně vyrůstat nová pokračování. I v druhé větě, tanečnější a kontrastně rapsodičtější, ale šetřící s plným zvukem a vášněmi, přišla na řadu místa v nádherně nízké dynamice. Obdiv zde patřil dialogu primu s violoncellem i celkové přehlednosti a průzračnosti zvuku, který nikdy nebyl pouhým součtem čtyř nástrojů, ale jejich neustále kontrolovaným kontrapunktem. Střídmé espressivo třetí věty, přemítavé a jen místy rozvíjené do výraznějších emocí, korespondovalo s přesně odvažovnou zdrženlivostí. Osobitost pojetí skladby charakterizuje i práce s časem a umění využít náhlé střihy. K tomu finále, korunující intenzitou i náladou celé půlhodinové dílo… Haasovo kvarteto nehraje tohoto Dvořáka prvoplánově pozitivního, roztančeného a hravého, klasicky zkázněného. Jejich vidění partitury je romantizující, hodně osobní. V plném zvuku neforzírované, ve ztišených místech dokonale kontrolované, hodně detailní a docela jemné, ponořené až do intimity.

Druhou polovinu večera, dramaturgicky vzácně sjednoceného, tvořil Klavírní kvintet f moll Johannesa Brahmse. Přes uměřenost, ke skladateli patřící, jde o dílo mnohem vášnivější a rozevlátější. Přesto bylo možné vycítit ducha obdobného předchozímu pojetí Dvořákova kvartetu – ducha jemnosti a šetření s dynamikou. S tuzemskou čtveřicí spoluúčinkoval Boris Giltburg, pozoruhodný rusko-izraelský umělec, vítěz bruselské Soutěže královny Alžběty z roku 2013. Podílel se s Haasovci už na nahrávce Dvořákova Klavírního kvintetu op. 81. Zcela zřetelné bylo na póidu vzájemné porozumění a shodné naladění, sahající od podobného názoru na celek a od sjednocení frází až do detailů artikulace. Klavírista jako kdyby se snažil přizpůsobit smyčcům i v tvoření tónu. Bylo to od prvních tónů magické, dokonalé. Na řadu přišly náhlé tempové kontrasty i klidná a tichá místa, melancholie, krásná soustředěnost, výrazná rytmizace, efektní unisona, drsnější polohy na hlubokých strunách, strhující acceleranda… Giltburg byl jedném z pěti rovnocenných, nedominoval, nemizel. Brahmsův kvintet, to byla komorní hudba par excellence – po kompoziční i po interpretační stránce. 

Pavel Haas Quartet hraje už  patnáct let. Za tu dobu čtveřice posbírala řadu mezinárodních ocenění. Gramophone Award, cenu odborného britského časopisu,  získal česko-slovenský soubor už šestkrát, naposledy před pár týdny – za CD s Dvořákovými kvintety. Jen málokomu se daří vracet do londýnské koncertní síně Wigmore Hall, pro komorní hudbu pro Evropany skutečné mekky. Haasovo kvarteto je tam pravidelným hostem… U publika i u kritiků bodují Haasovci nesmírně angažovaným způsobem hraní. Dýchají spolu, do hudby se pokládají. Hrají až vášnivě. Vnímavého posluchače proto nemohou na koncertě nechat chladným. 

Celý večer předznamenal proslov tajemníka spolku Ludvíka Kašpárka, adresovaný vzácné osobě v publiku – Zdeňku Koníčkovi, zakládajícímu členovi a jedno desetiletí violoncellistovi Kvarteta města Prahy, který však potom od roku 1968 do roku 2005 žil a umělecky působil v Kanadě. Oslavil nedávno sto let a je zcela jistě nejstarším návštěvníkem spolkových koncertů. Směřoval k němu potlesk a květiny. Vědomí, že se narodil v době plné slávy Českého kvarteta, v roce, kdy Česká filharmonie premiérovala Sukovo Zrání, vzbuzuje respekt k plynutí času, k hodnotám, které úctyhodné instituce připomínají a drží, i ke konkrétnímu poslání každého člověka na tomto světě.

Foto Zdeněk Chrapek