„Všichni hudebníci podávali skvělé výkony nehledě na to, že v publiku nebylo ani živáčka.“

„Své si našli příznivci všech stylových období. Smysluplný řád měl také tok hudby večerem kombinovaný s průvodním slovem a rozhovory.“

„Prostor ani dynamika nebyly ošizeny. Lidé v režii, u mixážního pultu a u kamer jsou na správných místech.

Členové České filharmonie, souboru Collegium 1704 a PKF – Prague Philharmonia v čele s dirigenty Jakubem Hrůšou a Václavem Luksem po boku našich předních sólistů již podruhé v tomto čase uspořádali benefiční koncert v pražském Rudolfinu. Koncert vysílaný stanicí ČT art proběhl znovu bez diváků, avšak ve větším hráčském obsazení, než tomu bylo naposledy. Myšlenka však zůstala stejná – dopřát posluchačům alespoň trochu krásné hudby a přitom je motivovat k finanční podpoře dobročinného spolku, kterým je tentokrát organizace ŽIVOT 90 pečující o seniory.

Snad každý z nás si dost dobře uvědomuje, že vždy se mezi námi najdou lidé, kteří potřebují pomoc. Ve výjimečných situacích, jako je ta, kterou nyní procházíme, to platí dvojnásob. Avšak velmi pozitivní na tom všem je, že se mezi námi najde zároveň spousta dobrých duší, které neváhají přidat ruku k dílu, když jde právě o pomoc potřebným. Každý se k pomoci staví podle svých možností – někdo je aktivní přímo v terénu, jiní zajišťují duševní podporu či darují finanční prostředky. Spojením toho všeho vznikl další benefiční koncert z iniciativy České filharmonie (o tom prvním jsme psali zde). Tentokrát však její členové přizvali ke spolupráci také kolegy z dalších pražských souborů a sólisty, kterými byli například Radek Baborák, Aleš Bárta či Ivo Kahánek.

Všichni společně pak vedle skvělých uměleckých výkonů mezi nás prostřednictvím živého televizního přenosu vyslali myšlenku, že bychom neměli zapomínat na pomoc všem, kteří to potřebují a jimž pomoct dokážeme. Senioři, zejména pak ti osaměle žijící, zažívají těžké chvíle. Štěstím v neštěstí jim může být i „obyčejný“ sociální kontakt a duševní podpora. Nejen o to se stará organizace ŽIVOT 90, která je příjemcem peněz vybraných v souvislosti s uskutečněným benefičním koncertem. Nemáte-li možnost pomoci seniorům přímo, můžete tak nadále učinit neméně záslužně věnováním svého „dobrovolného vstupného“ právě organizaci ŽIVOT 90 na tomto webu.

Večer otevřel hornový sbor krásnou chorální antifonou Tota pulchra es zpracovanou rakouským autorem Antonem Brucknerem v úpravě Miloše Boka. Jedenáct hornistů z České filharmonie a PKF – Prague Philharmonia v čele s Radkem Baborákem na empoře podpořil varhaník Aleš Bárta. Celý soubor z pódia řídil dirigent Jakub Hrůša. Nutno poznamenat, že tolik výborných hornistů na jednom místě se vždy dobře poslouchá a ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Následoval přesun o století nazpět a s ním přišel Braniborský koncert č. 4 G dur barokního skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Pochopitelně se vyměnili také účinkující muzikanti. Part sólových houslí skvěle zvládl Josef Špaček, jména flétnistky a flétnisty, kteří se o svá sóla postarali neméně zdatně, jsme se bohužel z televize nedozvěděli. (Byli to Julie Braná a Jakub Kydlíček.) Soubor Collegium 1704 řídil dirigent Václav Luks. Všichni hudebníci podávali skvělé výkony nehledě na to, že v publiku nebylo ani živáčka. S dobrou vůlí se zcela jistě hraje příjemně i bez potlesku. Po technické stránce je nutno pochválit režii za dobré záběry a střihy, zejména pak v závěrečné fuze.

Smyčce vystřídali znovu hornisté, kteří na emporu přišli tentokrát s Canzonou Hanse Hasslera v úpravě Verna Reynoldse. Ačkoliv některá místa byla choulostivá na intonaci, lovecky laděná skladba vyzněla jako celek příjemně dynamicky a hlasy se hezky prolínaly v prostoru. Prostor ani dynamika nebyly ošizeny ani v důsledku televizního přenosu. Následoval výběr částí z cyklu houslových koncertů Antonia Vivaldiho Čtvero ročních dob. V podání sólisty Jana Mráčka za doprovodu Komorního orchestru České filharmonie zaznělo nejprve celé Jaro. Malým dramaturgickým tajemstvím pak zůstává, proč bylo vzápětí zařazeno Finale z Léta, když první ze jmenovaných koncertů má svoji plnohodnotnou třetí větu. Nic to však nemění na faktu, že každé z interpretovaných částí se dostalo potřebné péče, aby měla svůj jedinečný charakter. Intonace ve druhé jarní větě v orchestru trochu balancovala na hraně, následující dvě provedené pohyblivé a energické části ale všechno daly do pořádku.

Hornový sbor následně provedl hlavní téma z druhé věty Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka v osobité úpravě Radka Baboráka. Známá melodie jistě mnohé potěšila, i když formálních zásahů do struktury skladby možná ani nebylo třeba. Velmi pěkná byla barevnost celé skladby. Dvořák se později přesunul z empory dolů na pódium a spolu s ním přišly na řadu opět smyčce se Serenádou E dur, z níž zazněly všechny liché věty. Autor toto dílo zkomponoval ve šťastném období svého života, když se radoval z narození svého prvního syna. Prostřednictvím hudebníků na pódiu se tato bezstarostná nálada dostala i ke všem posluchačům domů.

Perfektního provedení se dočkalo Andante, které pro lesní roh a varhany zkomponoval francouzský romantický autor Camille Saint-Saëns. Radek Baborák a Aleš Bárta předvedli, co umějí, v celé své kráse. Následovala třetí věta z Dvojkoncertu pro housle a klavír d moll, jehož autorem byl velmi mladý Felix Mendelssohn-Bartholdy, který jej zkomponoval ve svých 14 letech. Kompozice je proto ještě klasicistně laděná. Je dobře propracovaná a také dost virtuózní. Sólistům Jiřímu Vodičkovi a Ivu Kahánkovi však její provedení nečinilo nejmenší obtíže. S přehledem se vypořádali s každou z mnoha not a přitom velmi dobře vystihli různé charaktery jednotlivých částí.

Na závěr benefičního koncertu zaznělo nejprve Postludium z Glagolské mše Leoše Janáčka. Sólová varhanní část, která vznikla sama o sobě mnohem dříve než ostatní části mše, je plná energie a autorova temperamentu. Aleš Bárta neúnavně sázel jedno opakování rychlého ostinátního motivu za druhým a současně vyhrával všechny další rytmicky i harmonicky netriviální pasáže. Poslední skladba, která večer uzavřela, byla opět z pera Antona Brucknera v Bokově úpravě. Jednalo se o Moteto Ecce sacerdos magnus. Hornisté se v některých místech vydali do neuvěřitelných výšek, které zvládli s přehledem. Stejně důstojně, jako koncert otevřeli, ho zase uzavřeli.

Dramaturgicky byl koncert velmi zdařilý. Své si našli příznivci všech stylových období. Smysluplný řád měl také tok hudby večerem kombinovaný s průvodním slovem Jiřího Vejvody, který rovněž uskutečnil krátký rozhovor s ředitelem organizace ŽIVOT 90 Jaroslavem Lormanem a s ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem. Komu koncert v sobotu večer unikl, může jej znovu zhlédnout na našem facebookovém profilu nebo na iVysílání České televize.

Je nutné rovněž připomenout excelentně odvedenou práci na živém přenosu. Vysoká kvalita hudebních přenosů České televize je standardem, čemuž napomáhá i technicky dobře vybavená Dvořákova síň Rudolfina. Konečný zážitek z kvalitního zvuku a obrazu závisí samozřejmě na technických možnostech posluchačů při sledování, avšak je zřejmé, že lidé v režii, u mixážního pultu a u kamer jsou na správných místech. Zprostředkovávají posluchačům atmosféru, která je pro ně jinak v současné chvíli bohužel nedosažitelná. Nezbývá, než věřit, že se věci brzo vrátí do pořádku, a napomoci tomu, jak jen je v našich silách – to bylo ostatně poselstvím tohoto večera.

Foto: KlasikaPlus.cz