„Bamberské symfoniky jsme poprvé mohli slyšet na festivalu Pražské jaro až v roce 1991.“

„Režisér Mudra přináší kultivovaným způsobem zajímavé svědectví o jednom netypickém německém orchestru.“

„Jakub Hrůša vychází z dokumentu jako mimořádně sympatická osobnost.“

Příběh orchestru s českými kořeny a českým šéfdirigentem. A současně profil hudebníka, který je teď doma v historickém bavorském městě a realizuje tam naplno, skvěle a naštěstí v souznění s muzikanty v tělesu to, co umí. Tak lze vnímat televizní dokument režiséra Jana Mudry nazvaný zcela prostě Jakub Hrůša a Bamberští symfonikové. Měl premiéru na ČT art a nejenže zůstane cenným materiálem pro historii, ale už teď přímo vybízí k opakovanému zhlédnutí.

O staletém prolínání jazykově české a jazykově německé kultury v českých zemích se po válce po čtyři desetiletí převážně mlčelo, hlavně z ideologických důvodů: takzvaní sudetští Němci byli západní nepřátelé. I proto jsme až v roce 1991 poprvé mohli slyšet na festivalu Pražské jaro hrát Bamberské symfoniky, kteří dodnes nezastírají, že svůj původ mohou odvozovat od někdejšího pražského německého orchestru, po válce odsunutého.   

Materiál, který dokument shromažďuje, je velmi cenný. Jednak jde o záběry ze spolkového archivu, na nichž za okupace v Praze diriguje Joseph Keilberth orchestr Deutsche Philharmonie Prag, jemuž šéfoval a s nímž mimo jiné obnovil hudební provoz v Rudolfinu. Ale jde také o zachycení svědectví Keilberthova syna a nejstarších žijících hudebníků orchestru.

Těleso přetrvalo v protektorátní Praze až do posledních dnů války. Keilberth byl po odsunu nějakou dobu šéfem Staatskapelle Dresden; v této funkci mimochodem pořídil první komplet Dvořákovy Rusalky. Od roku 1950 do roku 1968 byl pak šéfdirigentem Bamberských symfoniků, kteří vznikli zejména z členů jeho pražského orchestru. A byl to, opět mimochodem, právě on, kdo v Mnichově stál za první zvukovým záznamem Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy, který vznikl v roce 1959 jako živý snímek z uvedení v Bavorské státní opeře. Zrovna tyto detaily jsou však už širším kontextem, který film pochopitelně nezachycuje, ale který potvrzuje, že šlo o opravdu zajímavou uměleckou osobnost.

Orchestr, navazující na těleso Nového německého divadla, byl založen v době protektorátu, v roce 1940, jako Německý filharmonický orchestr v Praze. Měl být protiváhou České filharmonie. Tehdejší nacistická moc vytvářela během protektorátu tlak na oba orchestry, chtěla hudební umění zneužít ke své propagaci. Německý orchestr s Keilberthem přesto těžkou dobou prošel se ctí. A obhájil vynikající uměleckou kvalitu. Dirigentův syn cituje Václava Neumanna, který mu dosvědčil, že o Keilberthovi nikdo z úřady dotazovaných českých hudebníků v Praze po skončení války neřekl nic negativního.

Od sezóny tělesa začínající na podzim roku 2016 je jeho novým šéfdirigentem Čech Jakub Hrůša. Film prostupují záběry z Pražského jara 2019, kdy Bamberští symfonikové s osmatřicetiletým Hrůšou hráli na úvodním koncertu festivalu Smetanovu Mou vlast. I jeho výpovědi, téměř časosběrné, zaznamenávané v Praze, v Bamberku a také na východní Moravě, kde od roku 2005 po tři roky šéfoval Filharmonii Bohuslava Martinů Zlín, dávají filmu velkou hodnotu.

Jakub Hrůša vychází z dokumentu jako mimořádně sympatická osobnost, jako pracovitý, přiměřeně ambiciózní, přátelský, rozvážný a vyrovnaný umělec se šťastným zázemím, schopný sebereflexe. Uvažuje o své dosavadní dráze, o bamberském působišti, o vlasti i o Mé vlasti… a mimo jiné také podrobně připomíná, že Sukovou symfonií Asrael, kterou v Bamberku už také uvedl, absolvoval v roce 2004 u Jiřího Bělohlávka Hudební fakultu AMU. Je to jedna z jeho nejoblíbenějších kompozic.

Neméně pěkně se jeví někteří členové bavorského tělesa, kteří moudře komentují nejen tradice orchestru a Hrůšovo působení, ale mimoděk i to, jak mohou Němci vnímat svou vlast. Její obraz mají ti přemýšlivější chtě nechtě zatížen neblahými událostmi z válečné minulostí a každý se musí se svou identitou vypořádávat. Pěkně hovoří i o tradicích Bamberských symfoniků, ukotvených v českých zemích. Je to dávno a těleso tvořené hráči devatenácti národností už jimi nijak zásadně nežije, nicméně stejně jsou natrvalo téměř nezachytitelně přítomny. Určitě ne pouze v pocitu „jiného“ zvuku oproti dalším orchestrům v Německu, ale také ve vzpomínce na odsun, v němčině vysídlení či vyhnání… Ve filmu jasně zaznívá, že teprve s příchodem Čecha Jakuba Hrůši se paradoxně historie definitivně vyřešila, vyrovnala a uzavřela.

Jan Mudra přináší kultivovaným způsobem (ve stylu volně plynoucích a postupně vrstvených, pěkně zaokrouhlených hudebních dokumentů) mimořádně zajímavé svědectví o jednom netypickém německém orchestru, o dotycích kultur, o propojení minulosti a současnosti a vedle toho velmi civilně a pravdivě i o českém dirigentovi, kterému už v roce 2011 předpovídal časopis Gramophone hvězdnou budoucnost. Toto proroctví se jasně naplňuje. Jakub Hrůša přitom důstojně mluví o práci a nemalých cílech, ale pokorně a vděčně i o tom, jací lidé kdy kolem něj byli a jeho dráhu bezděky usměrňovali.

Foto: Bamberger Symphoniker, Pražské jaro, ČT