čtvrtek, 11 říjen 2018 14:52

Byčkovovo Vzkříšení s Českou filharmonií

Autor:

„Česká filharmonie je ve skvělé formě.“

„Především Druhá Mahlerova symfonie je pokladnicí metafor.“

„Obě sólistky jakoby zůstaly na povrchu slov.“

 

181010Zahajovaci-koncert-123-sezonyhi-res027cPetr-Kadlec

 

Byl to slavnostní večer, i když se posluchač neubránil vzpomínce na nedávné uvedení Mahlerovy Druhé symfonie „Vzkříšení“ pod Bělohlávkovým vedením. Česká filharmonie otevřela stejným programem svoji 123. koncertní sezónu i novou éru orchestru v čele s šéfdirigentem a hudebním ředitelem Semjonem Byčkovem. A filharmonici jsou opravdu v perfektní hráčské formě, ač Mahler byl tento večer spíš nejednoznačným zážitkem.

Jiří Bělohlávek, dej mu Pán Bůh věčnou slávu, je mnohými zbytečně zbožšťován. Jenomže v tomto případě nejde začít reflexi koncertu jinak, než vzpomínkou na jeho uvedení Mahlerovy Druhé symfonie c moll z roku 2015 s kontemplativní Bernardou Fink. Síla té hudby, její interpretační koncepce, jednoznačný pohled na partituru, jasnost, až nebeská záře, která z ní vycházela, utkvěla nadlouho v mnohých a byla jakýmsi mementem, že Bělohlávek bude žít v této hudbě nadobro. Proto není možné hledět na Byčkovovo provedení Mahlera bez povědomí tohoto stále ještě živého zážitku. Semjon Byčkov už dokázal z působení u prvního českého orchestru ukázat, že je dobrým a nadějným člověkem na šéfdirigentském postu. A je potřeba děkovat za to, že se odhodlal začít novou etapu svého života (i života orchestru) a nabídku na působení v Praze přijal. Nejlépe byl jeho způsob interpretační práce vidět při uvedení Čajkovského díla, nebo i Dvořákova Devátá symfonie v letošním roce byla nesmírně promyšlenou hudbou s trvající platností. 

Svojí povahou se hudba Gustava Mahlera potom logicky nabízí jako ideální prostředek pro aplikaci jeho niterného a nesmírně inteligentního přístupu k partituře. Nikde snad není tolik možností nacházet v hudbě další a další polohy v duchovním slova smyslu, než u Mahlera. Hledat v ní poznání vyšších věcí, na které snad Mahler během svého života dokázal dohledět a naznačit ve svém díle. A především Druhá symfonie je pokladnicí těchto možností, pokladnicí metafor, pokud bychom měli citovat již zmiňovanou Bernardu Fink. Ukazuje, že smrtí nic nekončí, že něco dalšího musí pokračovat. Po vzniku Druhé symfonie říkali Mahlerovi jeho přátele „hledač Boží“.

 

181010Zahajovaci-koncert-123-sezonyhi-res005cPetr-Kadlec

 

Česká filharmonie je ve skvělé formě. Tvrdá práce nese své ovoce a jistě k tomu přispívá i osobnost Semjona Byčkova, která přináší do Prahy nové příležitosti se něco naučit a naopak jemu umožňuje naučit se vnímat české intence. Souznění mezi ním a hráči je evidentní. Už z první věty Allegro maestoso bylo jasné, že žádná zásadní třecí plocha zde není. Celá kompozice byla ze strany Byčkova promyšlená a jasně daná již od počátku. Zdálo se, že orchestr neměl šanci uhnout z této cesty. Zdůrazňovala zásadní momenty, poměrně často tempově měnila směr a dívala se jasně na finále, které bylo nejsilnější částí večera. Mohl to být ten rozdíl oproti Bělohlávkově nastudování, které nemělo tak zásadně vytyčený cíl cesty a dějově vše nechávalo více náhodě. Byčkov sice volil více viditelných změn, nebyla to ale interpretace postavená na síle. Paradoxně Bělohlávkovo pojetí tak vyznívá více kontemplativně, více uvolněně než to současné Byčkovovo. Mahler sice byl za svého života excentrik, to ale neznamená, že je taková i jeho hudba.

Po první větě Byčkov alespoň zčásti dodržel autorův požadavek na „nejméně pětiminutovou přestávku“. Andante moderato (druhá věta) s charakterem rakouského lendleru bylo sladkou částí, zpěvnou, vzletnou, žadonící, plnou vzpomínek na život hrdiny Mahlerovy První symfonie, kterého v první části Druhé symfonie doprovází Mahler do hrobu. I přes momenty tragédie a beznaděje, které hráči zdůraznili v exponované části věty, byl jeho život plný radosti a naděje, stejně jako hravá pizzicata v druhé části této věty. Třetí věta znovu ukázala precizní hru orchestru. Pocit zoufalství v záplavě bázně naznačoval hlavně sólový klarinet nebo pichlavé příčné flétny. Koncentrované zoufalství člověka je potom ukryto v mystickém Mahlerově tónu, který se objevuje i jinde. Byla to jedna z nejmocnějších částí večera, ač je potřeba dodat, že tempo bylo poměrně pomalejší a efekt boje méně působivý. „Růžičko růže, člověk se utrápit může, člověka bolest tak souží, že už jen po nebi touží.“ Tak začíná sólový part čtvrté části symfonie a jen pár těchto slov prozrazuje. Mezzosopranistka Elisabeth Kulman zpívala v sedě z empory, ale jakoby zůstala na povrchu těchto slov. Přitom právě tato hudba ale vyžaduje spíš přednes ve stavu plné koncentrovanosti a empatie s obsahem než technické schopnosti. Ani sopranistka Christiane Karg, o které lze napsat podobná slova, nedosáhla potřebné empatie.

 

181010Zahajovaci-koncert-123-sezonyhi-res016cPetr-Kadlec

 

Finále padá do mezzosopránového sóla jako valící se vodní masa. Zde se Byčkovova koncepce přiblížila té Bělohlávkově. V některých místech poslední a předposlední věty hrála část orchestru z předsálí a za podiem, mysticky a technicky bravurně. Využívala tak Mahlerova požadavku prostorového zvuku, která se objevuje už v Písni žalobné. Orchestr pokryl opravu celý prostor Rudolfina. Nutno ale dodat, že některé žestě z finále byly do sálu slyšet opravdu slabě. Obsáhlá poslední část ústí do veršů Friedricha Klopstocka v podání sboru světců a nebešťanů, v interpretaci Pražského filharmonického sboru, který tradičně skvěle připravil Lukáš Vasilek. Z počátku v sedě, v závěru pak společně se sólisty ve stoje působili velebně, hlasově dokonale, a pomohli k celkovému úspěchu finální části. Společné sólo Elisabeth Kulman a Christiane Karg potom vystupňovalo závěr k jiskrné radosti. Koncentrovaně a objemně. Expresivní pevný výbuch naděje vše ukončil. Tedy neukončil, vzkřísil s vidinou další spolupráce České filharmonie a Semjona Byčkova.

 

181010Zahajovaci-koncert-123-sezonyhi-res013cPetr-Kadlec

 

Ač by Mahler na takovou debatu jistě nepřistoupil, Druhá symfonie pod vedením Semjona Byčkova stála někde mezi, nejednoznačně, mezi povrchním a v jistém slova smyslu děsivém pojetí Bouleze a kontemplativním prožitkem Bělohlávkovým. Nelze ji ale upřít kvalitu a přidanou hodnotu.

Foto: Petr Kadlec

 

181010Zahajovaci-koncert-123-sezonyhi-res023cPetr-Kadlec

 

Jan Průša

Absolvent politologie a student teologie, cestovatel, oficiálně působící v prostředí mezinárodního businessu.
 
Podle vlastních slov občasný hudební publicista, mladý mahlerián, fascinován Brucknerovým hudebním světem, stálý posluchač otevřený všemu novému hudebnímu, neustále se učící a objevující. Poznávat začal hudbu od pozdního romantismu a přes hudbu moderní pomalu k hudbě raně barokní. Jeho zájem se přenáší v celé šíři hudebního vývoje. Jednou by rád interpretoval na klavír Cageovu slavnou kompozici 4´33´´ 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.