„Orchestr je jako samo město, originální v mnohosti, a to Jakubovi Hrůšovi očividně sedí!“ 

„Zimmermann neměl s technicky náročnou materií koncertu sebemenší 
problém.“ 

„Akustika sálu odkryla nečekané momenty, například nezapomenutelnou 
průzračnost hudby.“ 

Debut Jakuba Hrůši s Berlínskými filharmoniky se neobešel bez české hudby. Stejně jako při hostování v Londýně, i tentokrát zvolil šéfdirigent Bamberských symfoniků čistě český program, kde mohl nejautentičtěji ukázat, v čem tkvějí jeho dirigentské kvality. A to nejen ve Dvořákově Zlatém kolovratu nebo Janáčkově Tarasu Bulbovi, ale především v Martinů Houslovém koncertu č. 1 s Frankem Peterem Zimmermannem. 

Kdykoliv se člověk posadí do sálu Filharmonie, hudba k němu promlouvá svou nejryzejší, nejosobnější povahou. Zcela bezprostředně. Často má až pocit, že na ni v tomto prostoru může až sáhnout. Je všude kolem a je nesmírně transparentní, nic v ní neunikne, ani ten nejslabší tón. Není moc takových akusticky unikátních míst. Máte opravdu pocit bezprostředního vtáhnutí do podstaty této hudby. Hlavně v Prvním houslovém koncertě Bohuslava Martinů se hudba třpytila v jeho typických obratech. Byla neuvěřitelně komplexní, vyrovnaná, v lecčem podobná nahrávce s Josefem Sukem – mimochodem, poprvé hráli Berlínští filharmonici tento koncert v roce 1980 s Václavem Neumannem a právě Josefem Sukem.

Frank Peter Zimmermann hrál bez prvoplánové expresivity, často s intenzivním vibratem. První věta byla z jeho strany až nečekaně procítěna, nijak masivní. Druhá potom nesmírně lyricky posazena, s orchestrem vyvážená a prostoupena gradací do úplného závěru. Třetí věta zůstala v paměti sólovými vstupy, které Zimmermann přesně frázoval a nepatrně zvyšoval efekt. Ukázal zde pochopení pro akcenty hudby tohoto autora. Bez ostychu ho lze nazvat „martinůovským houslistou“! S technicky náročnou materií koncertu neměl sebemenší problém, působil naopak nesmírně uvolněně a vizuálně bylo zajímavé pozorovat, jak na pódiu dochází k mimořádné konstelaci mezi ním, Hrůšou a houslisty orchestru. Nedochází k takovým situacím často.

Berlínští filharmonici představují orchestr, který je schopen transformovat svůj zvuk do intencí, které se nejvíce přibližují interpretované hudbě. Vzniká tak hudba v té nejčistší rovině. Jistě, do zvuku orchestru se může projevovat tradice „německého zvuku“, ovšem co tento zvuk zde v Berlíně představuje… – a existuje ještě? V případě některých orchestrů by tímto přístupem došlo ke ztrátě identity, v Berlíně s pomocí zvláštní místní konstelace tomu tak není. Orchestr je tedy jako samo město, originální v mnohosti, a to Jakubovi Hrůšovi očividně sedí! Stejně jako v Bamberku. Tam zvláštní osud vzniku orchestru (konstituoval se z části z hráčů bývalého orchestru pražského Nového německého divadla po druhé světové válce) navázal na jakousi „tradici“, ovšem společně s tím si našel novou polohu, která mu bez předsudků dovoluje často hledět na hudbu a její interpretaci bez zavedených pravidel. A Hrůšovi toto prostředí neuvěřitelně vyhovuje.

Filharmoniky dokázal přirozeně směřovat, což platilo po celý večer. Někdy pouhými náznaky, jindy silnějšími gesty jako ve Zlatém kolovratu. Ten komponoval Antonín Dvořák v poslední etapě svého života a na motivy Erbenovy Kytice. Přiblížil se tímto dílem k programní hudbě. Byl to ryzí začátek pro český večer, plný měkkého zvuku, melodického cítění, táhnoucích se kontrabasů a sladkých sólových vstupů. Hlavně potom sóla prvních houslí a klarinetu. A Taras Bulba Leoše Janáčka na závěr jako místo zvratů, tragiky, naděje a hrdosti.

Akustika sálu odkryla nečekané momenty, například nezapomenutelnou průzračnost hudby a její lehkost v první části. Jakub Hrůša si toho byl pravděpodobně vědom a využil této možnosti pro výraznou dynamiku. Projevovalo se to mnohými výrazovými vrcholy a proměnlivou intenzitou. Například Smrt Andrijova byla plná nečekaných zvratů, hlavně přechody do houslového sóla. Varhanní vstup byl naopak objemově velmi nepatrný. Ovšem akustika sálu znovu vše kultivovala. Přicházela tak ke slovu průzračnost a přehlednost celé skladby. Představivost neznala mezí. Vášnivá Smrt Ostapova s měnícími se náladami přešla po efektním závěru k Proroctví a smrti Tarase Bulby s pevnými Janáčkovými fanfárami a kvetoucím koncem.

Taras Bulba byl v Berlíně ukázkou Hrůšovy schopnosti nakládat s národní hudbou tím nejcitelnějším osobním způsobem. Zároveň ukázkou mistrovství Berlínských filharmoniků, schopností umět se do takové hudby vcítit a bez těžkostí jí dát možnost existence v její nejryzejší podobě. Spíše než na detailech postavená hudba to byl komplexní příběh, plný zvratů a dobrodružství. 

Foto: www.berliner-philharmoniker.de