čtvrtek, 04 červen 2020 22:24

Hrůšova laboratoř aneb Už je po Pražském jaru

Autor:

„Tu prazvláštní hudbu modeloval Hrůša laboratorně přesně a čistě, zároveň s dostatkem citu.“

„Když se hudba pozastavila, pokukovala až skoro po Mahlerovi…“

„Festival skončil ve čtvrtek 4. června. V den, kdy měla v jeho závěru hlaholit Beethovenova Devátá s Ódou na radost.“

 

PJ-Hra-3

 

Pražské jaro skončilo, jak začalo. Nezvykle, alternativně, náhradním způsobem. Stejně zvláštně, jak zvláštní byla a je tato „koronavirová“ doba. Dva Beethovenovy pozdní smyčcové kvartety, hrané smyčci České filharmonie, nejsou typickým repertoárem ani pro závěrečný koncert třítýdenní přehlídky, ale ani pro žádný jiný běžný koncert. Zazněly zcela výjimečně. Přinesly jako ta nejhustší tresť vážné hudby skutečnou svátečnost. Zněly skoro jako tryzna za všechny pokažené plány a nenaplněné představy, ale snad i jako pokus o katarzi mající překrýt celosvětový zmar provázející letošní jarní týdny. 

Jakub Hrůša připravil a dirigoval zhruba pětasedmdesátiminutový program nesmírně pečlivě, monotematičnosti čelil pozorným řešením detailů, agogikou, podrobným propracováním každé fráze. Úkol přesně na míru vhodný vzhledem k jeho založení právě pro něj. Filharmonici si zahráli víc než dost, hudební spleť čtyř hlasů nemá a nedává oddychu, neustále někam spěje a směřuje – a když se pozastavila, což v převažujících pomalých tempech činila na nádherně dlouhé okamžiky, pokukovala až skoro po Mahlerovi

 

PJ-Hra-4

 

S moderátorem Ondřejem Havelkou hovořil Jakub Hrůša těsně před koncertem o takto zvolené Beethovenově hudbě jako o „laboratoři“. Ano, laboratorně přesně a čistě, zároveň s dostatkem citu, modeloval tu prazvláštní hudbu, která ukazuje kamsi do budoucna. Je nicméně zřejmé, že byla psána pro komorní kvartetní sazbu, kdy polyfonie a nekonečný dialog čtyř nástrojů umožňuje intimní nuance, které se ve zvuku většího ansámblu proměňují v něco jiného, co nefunguje vždy úplně stejně. Beethoven, jak ho známe z běžného symfonického repertoáru, to opravdu není. Orchestrální podoba neustále podsouvá pocit, že posloucháme něco jako Schönbergovu Zjasněnou noc…      

Pětasedmdesátý ročník Pražského jara vstoupí nechtěně do historie jinak než všechny předchozí. Jeho online průběh v podobě jedenácti přenášených koncertů a dalších online programů, který musel kvůli opatřením proti pandemii kompletně nahradit pracně vytvořený „tradiční“ koncept, připravil festivalový tým narychlo, ale relevantně. Chystal ho v době, kdy ještě nebylo jasné, že se nakonec prvotní panika postupně promění v časnější rozvolňování. Naplánoval ho pro dobu, která nakonec postupně od prázdných sálů, striktně omezených počtů, rozestupů a roušek zahalujících nejen hráče, ale i zpěváky a dokonce dechové nástroje dospěla až k normálnímu posazu komorního orchestru. Stanovoval ho v době, kdy nebylo jasné, co bude za měsíc platit.

 

PJ-Hra-2

 

Festival skončil ve čtvrtek 4. června krátce po deváté večer. V den a v hodinu, kdy měla v jeho závěru hlaholit Beethovenova Devátá s Ódou na radost… Zatímco Dvořákovou síní, řídce obsazenou několika desítkami lidí, zněly místo ní přemýšlivé tóny Smyčcového kvartetu č. 14 cis moll op. 131 a pak Smyčcového kvartetu č. 16 F dur op. 135, nad Prahou, v tuto dobu jindy ještě podvečerně slunečnou, se rozprostřela černá mračna. Rozpoutala se průtrž, která nakonec doprovodila to zvláštní Pražské jaro až do noční tmy… Snad budou nebesa za rok, až se zase bude chodit na koncerty, příznivěji nakloněna. Nejen pro poslední večer festivalu, ale pro celý jeho průběh. Online podoba, jak se etablovala, je hodna obdivu, vyvolávala u obrazovek a displejů ohlas i v cizině, ale plně nahradit pravý smysl obvyklých hudebních produkcí nemohla a nemůže.

 

PJ-Hra-1

 

Foto: KlasikaPlus

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.