„Provedení upoutalo dynamickými poryvy, proměnami temp, značně exponovaným orchestrem, velkolepě znějícím sborovým partem i pěknými sóly.“

„Stará hudba v těchto kvalitách na Smetanovu Litomyšl patří a musí patřit i v budoucích letech.“

„Václava Krejčí Housková nabídla vemlouvavý projev, příjemný a nenásilný, klidný a oduševnělý.“

Piaristický chrám byl o prodlouženém víkendu dějištěm dvou vzácných vokálních koncertů pořádaných festivalem Smetanova Litomyšl. Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková tam v neděli v noci zpívala za doprovodu barokního tria, Václav Luks tam pak v pondělí odpoledne dirigoval svůj barokní orchestr a sbor. Krásný prostor kostela, který před šesti lety po záchraně a rekonstrukci povstal z cesty ke zmaru, posloužil dobře intimnímu i rozmáchlejšímu repertoáru.

Památka, po roce 1968 úředně uzavřená, uvnitř chátrala až do roku 2011. Dnešní podoba interiéru barokního chrámu Nalezení sv. Kříže je výsledkem následné několikaleté kompletní a zásadní opravy. Se stavbou piaristického chrámu se pojí jméno Giovanniho Battisty Alliprandiho, významného italského architekta působícího v Čechách. Když přes třemi sty lety, v roce 1720, v Litomyšli zemřel, převzal dostavbu František Maxmilián Kaňka. Připomínka Alliprandiho odkazu stála za koncepcí celého koncertu připraveného Václavem Luksem s ohledem na dvojtéma – italské hudební vlivy v české hudbě a kulturní výměnu na ose Vídeň, Praha, Drážďany v době baroka. Prameny k tomu získal právě v Drážďanech.

Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 otevřely program pod intenzivním vedením Václava Lukse novodobou premiérou samostatného mešního Kyrie z pera Antonia Caldary, ve své době vicekapelníka u vídeňského dvora. Skladba z roku 1705, tedy ještě z jeho benátského působení, rozčleněná na zřetelné tři oddíly je výrazně koncipována jako dvousborová, se střední plochou věnovanou sólistům, s terasovitou dynamikou a krásnými harmoniemi. Stejně jako tuto, i další kompozice umístil Václav Luks do času a prostoru s vědomím dlouhého dozvuku, který interpreti mohou využít a ovládnout vždy jen zčásti a jemuž se nakonec musí vždy podřídit. Caldarovo zhudebnění slov o ukřižování z vyznání víry, Crucifixus, přineslo pak další proměnu sazby a zvuku – jde o dílo pro šestnáctihlasý sbor s doprovodem hlubokých nástrojů, velebné, vznešené, pomalu proměňující a přelévající harmonie.

Soliterní Credo od Jana Dismase Zelenky, zhudebnění vyznání víry, které zaznělo jako druhá novodobá premiéra, se v notách dochovalo v Saské zemské knihovně. Nejde o žádnou z jednotlivých částí mešního ordinária, z nichž Václav Luks nedávno sestavil Zelenkovu „imaginární“ mši nazvanou Missa 1724, ale o další samostatný kus liturgické hudby nesoucí všechny pěkné znaky Zelenkových děl, jimiž jsou velkorysá rozevlátost, velké dynamické oblouky, rozmáchá polyfonie. Mimochodem, jeho učitelem byl ve své době proslulý hudebník Johann Joseph Fux, a to právě ve Vídni… Provedení upoutalo dynamickými poryvy, proměnami temp, značně exponovaným orchestrem, velkolepě znějícím sborovým partem i pěknými sóly Heleny Hozové, Kamily Mazalové, Václava Čížka a Tadeáše Hozy. Působivá je zejména náhlá a závažná hudební proměna k pomalému tempu, související se slovy o ukřižování, ale impozantní je i závěrečná fuga, výrazně polyfonní Amen s krásnou korunou.

Ouvertura C dur Františka Xavera Richtera oddělila vážné Zelenkovo vokální dílo od posledního čísla programu, jímž bylo Dixit Dominus, zhudebnění žalmu 110 od Baldassara Galuppiho. Operní autor, působící v Itálii a přechodně i v Rusku a hraný s úspěchem často ve Vídni, známý komickými díly, ale nebránící se ani až dramatickému patosu, přispěl v tomto případě do duchovní hudby skladbou plnou kontrastů: v tempech, ve výměnách mezi sólisty a sborem i v orchestru. Skladbou, která poutá pozornost a je pro soubor příležitostí ukázat se skutečně reprezentačně. Collegium 1704 se svým sborem nezklamalo. Chrámová akustika (oproti jeho koncertům v pražském Rudolfinu) sice nutně smazává ty nejjemnější detaily, na nichž si dává Václav Luks záležet, ale i strhující komplexnost, samozřejmost a hotovost byla zřetelně přítomna i tak. Zajímavý program, vynikající interpretace. Stará hudba v těchto kvalitách na Smetanovu Litomyšl patří a musí patřit i v budoucích letech.

Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková patří do Litomyšle přes svou rodinu. Festival ale ozdobila díky svému umění. Nokturno, jehož byla hodinu před půlnocí protagonistkou, naplnilo setmělý chrám komorní podobou barokní hudby. Doprovázelo ji Brno Baroque Trio tvořené houslistou Zdeňkem Svozilem, violoncellistkou Anežkou Kavalírovou a cembalistou Martinem Hrochem. Začali a skončili moderními autory komponujícími ve starém duchu. Ave Maria od Vladimira Vavilova se kantilénou i harmoniemi podobá raně barokní hudbě, Ave Maria od gibraltarského skladatele Williama Gomeze má mimořádně působivou melodii z pomezí klasiky a vyššího populáru a jako závěrečná modlitba byla ideální tečkou. Hodinu mezi těmito mezníky naplnila pěvkyně s krásným sytým, ale měkkým témbrem hudbou italských autorů, známými duchovními i operními áriemi od Bacha a Händela a lamentem z Purcellovy opery Dido a Aeneas. Nabídla vemlouvavý projev, příjemný a nenásilný, nezasahující ve výrazu bolesti ke krajnosti; jen náznakem upozornila, že má k dispozici i velký operní hlas, který ale neužívala. Vyvarovala se manýr, ale i většího zdobení, zpívala klidně a oduševněle. Publikum vtáhla do hudby a zcela ztišila. Pravé nokturno, repertoárem i náladou, v letošním programu pěkný nápad.

Prostor chrámu Nalezení sv. Kříže dotvářejí moderní prvky, především pozoruhodná instalace tvořená nad kruhovou skleněnou deskou výrazným zavěšeným úzkým dlouhým hranolem z optického skla, který láme světlo a duhově se zbarvuje. Dílo má představovat Hospodina jako „Ducha vznášejícího se nad vodami“. Je v kostele nepřehlédnutelné, obohacuje. Během koncertu Collegia 1704 sluneční paprsky objekt aktivovaly a pomohly hudbě znít v jedinečných okamžicích.

Foto: archiv festivalu