„Hudba měla po celý večer mimořádně muzikální náboj. Přednesem i koncepcí měla mistrovské parametry.“

„Roman Hoza byl ozdobou večera. Mahlerovým písním dal to, co jim dávají ti nejlepší zpěváci.“

„Píseň Když mne stará matka v té podobě, jakou ji dala Kateřina Kněžíková, asi málokdy může zaznít ještě lépe, niterněji a neokázaleji.“

Sobotní koncert dechového souboru Philharmonia Octet byl na festivalu Smetanova Litomyšl jedním z těch nejlepších. Kompaktní, zajímavý, náruživě zahraný. Ozdobený mladým pěvcem Romanem Hozou. Neméně skvělý byl o pár dní dřív koncert dechového souboru Belfiato Quintet. A vynikající byl také koncert Dvořákova tria. Letošní festival určovala komorní hudba a rozdíly mezi nimi se daly často popsat jen na základě toho, jestli počasí dovolilo zůstat pod otevřeným nebem, nebo zahnalo muzikanty do náhradního vnitřního prostoru.

Dvouhodinový program sdružení Philharmonia Octet měl dostatečně náročnou a neotřelou dramaturgii, než aby sklouzl do běžnosti. Dvořákovu Serenádu d moll zahrál v jedenácti lidech jako skutečný malý orchestr, Musorgského Obrázky z výstavy v úpravě Tomáše Illeho v devíti hráčích jako plasticky sehraný komorní soubor. Měl hoboje, klarinety a fagoty obsazené po dvou, lesní rohy byly ale tři a ve Dvořákově partituře se k nim přidaly ještě violoncello a kontrabas. Skutečné okteto, tedy osmičlenný ansámbl, to nebylo, ale o to nejde, to mělo vliv jen na počet květin, který museli mít pořadatelé připraven pro závěr programu… Hudba měla po celý večer mimořádně muzikální náboj, byla za ní cítit velká představivost i vzájemná propojenost a pohoda a tónovými kvalitami, přednesem i koncepcí měla mistrovské parametry.

U pomyslného prvního pultu seděl Vilém Veverka, jehož přirozená sólistická a vůdčí povaha dávala hobojovému partu nepřehlédnutelný a logický punc partu určujícího. Sólisty jsou ale všichni, kdo do souboru Philharmonia Octet usedají. V plné shodě dokáží v dynamice i ve výrazu dosahovat ideálních proporcí a proměn. Dvořák vyzněl plasticky a naplno, s téměř neoklasickou věcností a současně s romantickým patosem. Musorgského skladba – původně pro klavír a úplně nejznámější asi v Ravelově bravurní orchestrální podobě – pak i v této verzi pro dechové nástroje jasně připomínala, jak kupředu a moderně skladatel hleděl. Tomáš Ille vystihl charakter jednotlivých barvitých obrázků a až pitoreskních výjevů opravdu zdařile a výstižně, při poslechu nic podstatného z očekávaných kombinací nechybělo, snad jen opravdové tyčové zvony v závěru. Právě tam se projevilo nejvíc, jak pod kůží má posluchač Obrázky z výstavy v Ravelově zvuku.

Ozdobou večera byl mladý brněnský barytonista Roman Hoza, který před přestávkou zpíval výběr z Mahlerových písní na texty sbírky Chlapcův kouzelný roh. I zde se uplatnil jako aranžér Tomáš Ille, dechovými nástroji vyjádřil poetiky Mahlerovy hudby víc než dostatečně. Sólista dal písním to, co jim dávají ti nejlepší zpěváci: poezii a náladu, krásný měkký tón, zřetelnou výslovnost a modelaci melodické linky sledující smysl textu, schopnost pěkného ztišení hlasu a zároveň vědomí, že i na plně rozvinutých vrcholech zůstávají ještě rezervy. Roman Hoza, i když je doma v opeře, se nemusí rozpakovat a může evidentně přijímat i pozvání k písňovým recitálům. Po doznění poslední z vybraných pěti rozměrných písní, niterně ztišené, vážné a k věčnosti směřující písni Urlicht – Prasvětlo, se dostavil neodbytný pocit, že by se chtělo poslouchat ještě hodně, hodně dlouho, kdyby tento pěvec pokračoval dalšími…

Mahlerovský byl pak po Musorgském ještě přídavek: charakteristický a efektní segment z jeho první symfonie, šikovně upravený pro soubor fagotistou Václavem Vonáškem, vedle Veverky jeho druhým zakládajícím členem. Philharmonia Octet jde cestou náročných cílů a podobné úpravy na ní mají zcela legitimní místo. Koncert byl přesunut kvůli nejistému počasí do zámecké jízdárny. Jen a jen to mu trochu ubralo.

Obdobně – interpretačně i sestavou skladeb – byl předtím opravdu dokonalý také čtvrteční večerní koncert Dvořákova tria. Okolnosti dovolily jeho konání podle plánu na zámeckém nádvoří. Tamní kombinace nebe nad hlavou, akustiky, prostoru a modrého stmívání a nažloutlého světla reflektorů je magická a působení hudby silně nahrává. Uprostřed programu zazněly Dvořákovy Cigánské melodie, které si v poměru čtyři ku třem rozdělili Adam Plachetka a Kateřina Kněžíková. Píseň Když mne stará matka v té podobě, jakou ji dala sopranistka, vokálně samozřejmou, vyrovnanou, prostou a opravdovou, asi málokdy může zaznít ještě lépe, niterněji a neokázaleji.

Dvořákovo trio tvoří pianista Ivo Kahánek, houslista Jan Fišer a violoncellista Tomáš Jamník. Tři osobnosti mladší střední generace, definitivně jedni z těch několika, kterým patří role vůdčích osobností příštích let české hudby. Dvořákův 2. klavírní kvartet (s Jakubem Fišerem u pultu druhé violy) zahráli rozkošně, v každém okamžiku zajímavě, v nádherných dynamikách, inteligentně a citlivě. Klavírní part byl úžasně perlivý a veselý, jindy zase vzorově ztišený, v dialogu se smyčci nedostižně vymazlený. Záchvěvy hudby doprovázel teplý větřík a publikum bylo zcela soustředěné, pod židlemi na drobném štěrku nekřupnul ani kamínek. Klavírní trio g moll Bedřicha Smetany mělo na pódiu i pod ním podobné atributy. Posluchači ani nedutali a hudba zněla vážně a závažně, bravurně, se všemi zvraty, ale proti mnoha jiným interpretacím – dokonce velmi osobitě téměř proti vžité tradici – často také zasněněji, překvapivě jemně, jako salonní, ne stále a příliš dramaticky.

Zatímco o varhanních koncertech Jaroslava Tůmy v kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříže jako o komorních vzhledem k objemu zvuku velkého romantického nástroje – u Bachovy a Widorovy Toccaty, u Kličkovy parafráze na Smetanův Vyšehrad i u Biblických písní s barytonistou Martinem Bártou – hovořit nelze, o jeho nokturnech v zámecké kapli ano. Tamní nevelké zrestaurované varhany z poloviny 18. století prostor zaplňují zvukově víc než dostatečně. Pozdní večerní nokturno nicméně i tak získalo intimní charakter. Varhany disponují samozřejmě jen několika základními barvami, takže skladby měly střídmou podobu, a varhaník navíc před programem publikum několika vemlouvavými větami příhodně naladil. Do kaple se vejde jen několik desítek lidí. Pozdní hodina, působivé prostředí a nevelké společenství vedly zcela přirozeně k soustředěnému, detailnímu a možná i trochu analytickému poslechu. Žádné opájení strhujícími plochami a virtuozitou, žádná mystika, ale sledování barev rejstříků, jednotlivých hlasů, modulací a propletených kontrapunktů…

Jaroslav Tůma měl na festivalu v kapli po tři večery za sebou tři různé programy, všechny výhradně bachovské a všechny vlastně sestavené nikoli z „velkých“ Bachových varhanních děl, ale ze skladeb, které se většinou hrají na jiné klávesové nástroje: na cembalo, klavichord… a často i na moderní klavír. V prvním večeru šlo o invence a o preludia a fugy z Dobře temperovaného klavíru a pak i o rozsáhlejší sonátu, přepracování hudby Johanna Adama Reinckena. Po celou dobu racionálnější hudba, sice nic přímo výlučného, ale ani nic pro úplně běžné většinové publikum. V dalších dvou večerech mimo jiné přibyly chorálové předehry z Klavírních cvičení, koncerty podle Marcella a Vivaldiho a výběr z Umění fugy. Nokturna končící půl hodiny před půlnocí měla sama o sobě výjimečnou atmosféru. Rovným dílem ji tvořila možnost být v noci ve ztichlém, jen spoře osvětleném zámku a spolu s tím přetrvávající zážitek z toku Bachových tónů.

Foto: archiv festivalu Smetanova Litomyšl