„Viola s violoncellem tvoří specifické nástrojové duo, které se nemůže opřít o velké množství originálně komponovaných skladeb, volí se tudíž časté transkripce, úpravy.“

„Bylo zřejmé, že představení soudobí skladatelé napsali své skladby přímo pro souhru violy s violoncellem, tak říkajíc na tělo.“

„Provedení Skoumalovy skladby charakterizovalo spontánní, bezprostřední muzicírování, ale také schopnost navázat jejím prostřednictvím bližší kontakt s publikem.“

Další koncert 15. ročníku Jihočeského komorního festivalu byl v sobotu 18. července situován do půvabného místa – kostela svatého Štěpána v Horním Bukovsku, v oblasti Pšeničných Blat, na severním okraji Třeboňské pánve, poblíž Veselí nad Lužnicí. Představil se řadou mezinárodních úspěchů ověnčený violoncellista Petr Nouzovský spolu s violistkou Kristinou Fialovou. Manželé koncertují společně v této netradiční nástrojové symbióze pod názvem Duo Humoresque.

Komorní prostředí kostelíčku je pro daný typ koncertování nadmíru příjemné. Po vstupním festivalovém koncertu Českého filharmonického sboru Brno v Hluboké nad Vltavou byl tento koncert volen v rámci přehlídky jako čistě komorní, intimní, až domácky příjemně laděný. Nutno uvést, že si zde podaly ruce dva regionální festivaly, které se propojily v jednom koncertu: Jihočeský komorní festival spolu s 11. ročníkem festivalu duchovní hudby Veselské ozvěny.

Program byl rozdělen ze stylového hlediska adekvátně na tři smysluplné celky, v nichž dostali ve vstupní části prostor skladatelé reprezentující styl vrcholného baroka a klasicismu (Bach, Vivaldi, Beethoven), ve druhé třetině programu naopak skladatelé romantického slohu (Dvořák a Saint-Saëns). Třetí část programu byla dramaturgicky naplněna zajímavými ukázkami soudobé české hudby (Haas a Skoumal). Viola s violoncellem tvoří specifické nástrojové duo, které se nemůže opřít o velké množství originálně komponovaných skladeb, volí se tudíž časté transkripce, úpravy, což jistě ničemu nevadí. Je to časté i u sborů dětských či ženských, pokud se volí kompozice třeba z období renesance. O to více ale vyniknou díla, kdy autoři píší skladbu přímo „na tělo“ daným smyčcovým nástrojům, zejména když exaktně vystihnou a smysluplně využijí polohu a rozsahové možnosti obou témbrově tak zajímavých hudebních nástrojů.

Violoncellista Petr Nouzovský se ujal průvodního slova, přibližoval i upřesňoval vybrané skladby, které byly v programu uvedeny jen rámcově. Koncert zahájila Dvouhlasá invence č. 2 a 4 Johanna Sebastiana Bacha, která dobře posloužila k akustické aklimatizaci v daném prostředí. Sonáta e moll italského mistra baroka Antonia Vivaldiho zaujala plnou koncentrací, zaujetím pro interpretaci. Violistka se blýskla zejména v Largu třetí věty krásným tónem dlouhodechých, plasticky tvarovaných frází. Ve čtvrté části – Allegru – brilancí své prstové techniky. Oba interpreti pak hlubokým pochopením a citem pro styl Vivaldiho skladby. Velmi přesvědčivě jim vyznělo v souhře i způsobu frázování a členění frází Beethovenovo Duo – „S obligátními brýlemi“ – pro violu a violoncello.

Střední část koncertu vyplnila díla romantiků, která jsme dříve nazývali příznačně vyšším populárem. Jak Dvořákova tolik slavná Humoreska, tak i často hraná skladba Labuť francouzského romantického mistra Camilla Saint-Saënse jsou skladby známé patrně i poučeným laikům (byť o tom dnes již trochu pochybuji, že mnou použité adjektivum jest až natolik poslechově samozřejmé…). Pro daný účel koncertů je takto koncipovaná dramaturgie naprosto adekvátní a jistě i potřebná, jen v úpravách pro dané nástrojové duo nevyznívá tak vysoce atraktivně jako v originálu či v efektních orchestrálních verzích.

Pokud mne opravdu v neobyčejně příjemném večeru něco doopravdy vnitřně nadchlo, byla to celá třetí, finální část koncertu. Bylo totiž zřejmé, že představení soudobí skladatelé napsali své skladby přímo pro souhru violy s violoncellem, tak říkajíc „na tělo“. Nápaditá skladba mladého autora Romana Haase Duo číslo 1 pro violu a violoncello se vyznačuje porozuměním pro znělé polohy obou smyčcových nástrojů. Dovede je výtečně vyhmátnout a využít. Skladba je plná temperamentu, pregnantních rytmických oživení, zároveň je ale koncipována tak, aby byla srozumitelná širšímu typu publika. Byla přednesena interprety se zjevnou chutí a radostí z kumštýřského tvoření.

Finální skladbou koncízně laděného programu, hraného bez přestávky, se stala opět skladba dedikovaná sympatickému duu soudobým skladatelem Adamem Skoumalem, opět nazvaná ryze technicky Duo pro violu a violoncello. Dedikovaná dokonce pro účel svatby interpretů coby zajímavý dar, jak bylo z pódia doplněno a upřesněno interprety v domácky laděném večeru. Jak oba prozradili, skladba má intimnější název Kráska a zvíře, což se v programu neuvádělo. Její provedení charakterizovalo neobyčejně spontánní, bezprostřední muzicírování, ale také schopnost navázat jejím prostřednictvím bližší kontakt s publikem. Violistka Kristina Fialová, dcera vynikajícího brněnského sbormistra Petra Fialy, se zde rozehrála k technicky bravurně a výrazově přesvědčivě laděnému výkonu, s krásně vyznívajícími vysokými polohami svého nástroje. Zřetelněji se rozezněly v dané příznivé akustice i svrchní alikvoty, dokreslující lehkost techniky hry. Což jest vždy úkaz vysoce pozitivní!

Publikum si na interpretech večera vynutilo přídavek, jímž se nestala oproti mému očekávání skladba autora českého, nýbrž argentinského – Ástora Piazzolly. Koncert představil dva výtečné interprety svého oboru, ověnčené řadou výrazných úspěchů v umělecké kariéře, od nichž se vždy očekává výkon příslušné kvalitativní třídy. Koncert tohoto charakteru v kostelíčku na severním pomezí Pšeničných Blat plnil jeden další, leč velmi podstatný rozměr. Totiž rozměr propedeutický, osvětový, v onom nejlepším a zcela nepateticky míněném smyslu slova. Jeho význam bývá mnohem větší, než jsme si namnoze ochotni připustit. A po dlouhé koronavirové pauze je to i efekt socializační. Mnoho aut ze širokého okolí, směřujících na daný podvečer v Horním Bukovsku, toho bylo zřetelným důkazem. Vzdor mimořádně deštivému počasí daného dne, v němž se víc vybavil román Karla Klostermanna Mlhy na Blatech než pocit typického dne těsně za polovinou července.

Foto: archiv festivalu