pondělí, 03 srpen 2020 11:59

Variace na Pfuy Lied.
Veverka, Englichová a Gemrot na festivalu Hudební léto Kuks

Autor:

„Spojení harfy s hobojem výrazně podtrhlo impresionistickou náladu v podstatě neoklasické hudby.“

„Pomalá věta v jemné dynamice okouzlila posluchače podmanivým spojením prostoru a zvuku.“

„Jiří Gemrot dokáže komponovat svou hudbu v dokonalé balanci moderního soudobého výrazu a zachování tradičních hudebních parametrů, především tonality.“

 

8

 

Kdo někdy zažil sólový koncert Viléma Veverky, pravděpodobně dlouho nezapomene. Strhující energie, maximální nasazení a virtuózní provedení přinášejí nejen sluchový, ale i vizuální zážitek nebývalé intenzity. Jistě i to je jeden z důvodů, proč se tento hobojista stal respektovaným hráčem světové úrovně. Vše potvrdil za doprovodu neméně „hvězdné“ harfistky Kateřiny Englichové i na čtvrtém koncertu 11. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Hudební léto Kuks v kostele Nejsvětější Trojice první srpnovou sobotu.

Přiznám se, že spojení harfy s hobojem v prostorách kostela s jeho specifickou akustikou bylo pro mě velkou neznámou, a musím konstatovat, že právě tento prostor ještě umocnil celkový mimořádný hudební zážitek z večera. Po stránce dramaturgické nabídl koncert posluchačsky vděčný program, zahájený zajímavou transkripcí skladby Maurice Ravela Náhrobek Couperinův (Le tombeau de Couperin), kterou pro hoboj a harfu upravil Otomar Kvěch. Z původně klavírní suity o šesti částech zazněly čtyři - Prelude, Forlane, Menuet a Rigaudon, tedy právě ty, které Ravel v roce 1918 instrumentoval pro symfonický orchestr. Za připomenutí stojí i zajímavé okolnosti vzniku tohoto díla, včetně dedikace padlým přátelům z 1. světové války. Hned úvodní Prelude nabídlo posluchačům doslova virtuózní smršť. (Vilém Veverka není ovšem jediný interpret této části suity, můžeme ji „objevit“ i u jiných špičkových hobojistů, ovšem pouze jako sólové provedení bez doprovodu). Oproti původní klavírní podobě podtrhlo spojení harfy s hobojem výrazně impresionistickou náladu této v podstatě neoklasické hudby, inspirující se starými francouzskými tanci.

 

7

 

Následující Sonáta c moll pro sólovou harfu od Jana Ladislava Dusíka nás přenesla do úplně jiné atmosféry. Je jistou zajímavostí, že plodný autor, jehož manželka i dcera byly znamenité harfistky, věnoval tomuto nástroji poměrně málo skladeb a věnoval se především klavírní tvorbě. Snad proto připisují některé zdroje autorství sonáty Dusíkově ženě Sofii Corri. Nicméně právě tato zhruba sedmiminutová sonáta patří k velmi oblíbeným repertoárovým číslům plejády světových harfistů. Brilantní provedení skladby, navíc v nádherném prostředí kostela v Kuksu, navodilo doslova kouzelnou atmosféru. Především druhá, pomalá věta v jemné dynamice okouzlila posluchače podmanivým spojením prostoru a zvuku.

 

2

 

Dusíkovu skladbu vystřídala Sonáta F dur pro hoboj a harfu dalšího představitele české hudební emigrace, o více než padesát let staršího Františka Bendy. Dílo, určené původně pro flétnu a cembalo, je poměrně častým repertoárovým číslem našich i zahraničních sólistů. Musím ale říci, že spojení hoboje a harfy mu „sluší“ ještě víc. Vilém Veverka si doslova užíval všechny dynamické i tempové nuance (například závěrečné ritardando první věty – Adagia – zahrál s takovým napětím, že posluchače doslova „přimrazil“). Závěrečné Vivace pak přineslo strhující tempo s virtuózně provedeným zakončením.

 

3

 

Nejen já, ale zřejmě i publikum očekávalo s jistým napětím provedení posledních dvou děl tohoto nádherného večera. Nejprve to byla Fantazie č. 3 h moll pro hoboj sólo od Georga Philippa Telemanna. Setkal jsem se s tím, že někteří posluchači pokládají Telemanna za poněkud nudného skladatele postbarokního období, což ale vůbec není pravda. Dokázal totiž často vystoupit z dobových konvencí, některá jeho díla přinášejí dokonce humor a jistou hudební provokaci. To myslím plně platí i pro Fantazii h moll, původně pro sólovou flétnu, která je jednou z dvanácti částí celého cyklu. Název fantazie je plně na místě. Skladba přináší širokou paletu výrazových, tempových i dynamických změn, které si interpret opět doslova „vychutnal“, což publikum ocenilo spontánním bouřlivým potleskem.

Nedílnou součástí každého ročníku festivalu v Kuksu je světová premiéra díla jednoho ze soudobých skladatelů, psaná na objednávku a inspirující se odkazem šporkovského hudebního archivu. Letošní ročník tak nabídl „Variace na Pfuy Lied“ pro hoboj a harfu od Jiřího Gemrota. Určité napjaté očekávání před premiérou umocnil Vilém Veverka ještě svým řečnickým vstupem, ve kterém dokázal, že je nejen vynikajícím hudebníkem, ale i zdatným rétorem se stejnou vypjatou emocí, kterou dokáže vtělit do svého hudebního projevu.

 

1

 

Deset variací Jiřího Gemrota s úvodem a Codou zahájil sólový hoboj velmi výrazným a energickým motivem vzestupné kvarty ve třech sestupných oktávách, který připomíná jistý lovecký signál šporkovských, takzvaných „parforsních árií“, spojených s místní svatohubertskou tradicí. Tento motiv je základem tříčtvrtečního tématu variované árie, která však překvapivě jako celek zazní až před desátou variací, po níž následuje závěrečná delší Coda s virtuózním závěrem obou nástrojů. Skladba jako celek ukázala, že hudební skladatel Jiří Gemrot dokáže komponovat svou hudbu v dokonalé balanci moderního soudobého výrazu a zachování tradičních hudebních parametrů, především tonality, i když pochopitelně i v její rozšířené podobě. Podle mého soudu totiž harmonie ve smyslu hierarchie hudebního napětí mezi tóny je základem hudby jako takové.

Jak ve svém vstupu prozradil Vilém Veverka, skladba byla doslova „ušitá na míru“ jejich duu, což bylo po poslechu zcela patrné. Těžko si totiž představit toto dílo v interpretaci někoho jiného než Viléma Veverky a Kateřiny Englichové. Všechny tyto skutečnosti ocenilo i obecenstvo zcela zaplněného kostela Nejsvětější Trojice v Kuksu a odměnilo všechny tři protagonisty koncertu dlouhým a vřelým potleskem, čímž si vyžádalo i dva poměrně překvapivé přídavky. Nejprve zaznělo proslulé hlavní téma z filmu Misie nedávno zesnulého Ennia Morriconeho a na úplný závěr slavná úvodní árie z Händelovy opery Xerxes.

Čtvrtý a tedy předposlední koncert potvrdil vysokou úroveň a životaschopnost tohoto festivalového projektu, především díky jeho řediteli Vítu Havlíčkovi a jeho pořadatelskému týmu; ten tvoří členové Královédvorského chrámového sboru, který Vít Havlíček zároveň řídí. Nezbývá, než se těšit na závěrečný koncert festivalu 15. srpna, na kterém máme možnost setkání s naší absolutní interpretační špičkou: sopranistkou Martinou Jankovou a Musicou Floreou pod vedením Marka Štryncla.

 

5

 

9

 

4

 

Foto:  Fb festivalu Hudební léto Kuks

Petr Mádle

Muzikolog, pedagog a manažer.

Světlo světa jsem spatřil v roce 1952 v Kubelíkově zámku v Býchorách u Kolína, rodišti Rafaela Kubelíka, kde pracoval můj otec jako ředitel chemického učiliště (!). Po sametové revoluci jsme na toto téma jako rodáci žertovali s Rafaelem Kubelíkem ve vzájemné korespondenci. Genius loci tohoto místa totiž zřejmě způsobil, že ač jsem byl později přinucen vystudovat chemickou průmyslovku v Pardubicích s otcovou vidinou chemického inženýra, skončil jsem nakonec na pedagogické fakultě jako student češtiny a hudební výchovy a později jako student hudební vědy (v té době ovšem tzv. Mužíkologie – pamětníci vědí své…). Rigorózní zkoušku jsem pak v následném dálkovém studiu složil v listopadu 1989, takže jsem byl na poslední chvíli ušetřen ponižujícího veřejného čtení děkovného dopisu straně a vládě, které mi bylo v souvislosti s  promocí úředně nařízeno.  Mnoho let jsem pak pracoval jako učitel a později  ředitel „lidušky“ i „zušky“ ve Dvoře Králové nad Labem a věnoval se nejrůznějším hudebním aktivitám.

Těžko by mě při studiu chemie v Pardubicích napadlo, že jednou moje dcera, absolventka JAMU, usedne jako houslistka do Komorní filharmonie Pardubice, druhá dcera bude zdatná klavíristka, i to, že mojí ženou se stane violoncellistka, rovněž absolventka JAMU. Jako důchodce  mám čas věnovat se hudebnímu vzdělávání svých dvou talentovaných vnoučat a spolu se svým bratrem kontrabasistou i rodinné jazzové kapele. Zkrátka někdy je té hudby u nás až příliš…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.