„Původně píseň s krásným, symbolickým textem „Kdybych byla ptáčkem a měla dvě křídla, zaletěla bych k tobě!“ vynikla i v úpravě pro smyčcové nástroje svou něžně melancholickou melodií.“

„Zejména vzácný a vizuálně skvostný hammerklavier z roku 1805 se proměnil pod rukama Petry Matějové v nástroj zvukově neobyčejně lahodný.“

„Provedení členů souboru Musica Florea bylo velmi vkusné a řemeslně zvládnuté, především bylo ovšem ukázkou iniciativní, chápavé a procítěné interpretace, která pramenila ze srdce.“

Olomoucké barokní slavnosti nabídly posluchačům unikátní koncert z děl Clary Schumannové, kterou si mnoho milovníků hudby spojí v prvé řadě s jejím manželem, Robertem Schumannem. Marek Štryncl se svým souborem Musica Florea dokázal, že tento náhled není spravedlivý, a představil návštěvníkům úterního koncertu Claru Schumannovou ve zcela novém světle, které možná mnoho z nich přiměje pozměnit svůj vžitý názor na tuto osobnost.

Najít v 19. století ženu, která by se dokázala vymanit z podřadného společenského postavení, je poměrně obtížné. O to víc září jméno Clara Schumannová, jejíž životní příběh je fascinující. Narodila se do rodiny, která prošla rozvratem, a vychovával jí (jak bylo tehdy zvykem) tvrdý a přísný otec. Na koncertních pódiích stanula v pouhých sedmi letech. Ještě jí nebylo ani dvacet a geniální Liszt o Claře psal své milence, komtese Marii d’Agoult: „Její skladby jsou opravdu velmi pozoruhodné, zvlášť na ženu. Je v nich stokrát víc nápaditosti a skutečného citu než ve všech minulých a nynějších Fantaziích.“

Liszt jasnozřivě vycítil, že talent Clary nespočívá pouze v dokonalém ovládnutí klavírní interpretace, ale odráží se také v zajímavé vlastní tvorbě. Její osud se bohužel odvíjel jiným směrem. Vyvzdorovaná láska a manželství s Robertem Schumannem znamenaly útlum jejích skladatelských aktivit. Přišly starosti a strach o život dětí, které se rodily a umíraly, a nakonec zdrcující ztráta manžela, který zemřel v ústavu pro duševně choré. Clara se po jeho smrti už ke komponování nevrátila, a její dílo tak zůstalo na celkovém, skromném počtu 23 číslovaných opusů. Jak silná to asi musela být žena, když se po tak šílených zkušenostech a turbulencích dokázala vrátit k praxi koncertní pianistky?

Vraťme se však od úvah nad osudem této pozoruhodné ženy do konkrétního času a prostoru. Domnívám se, že by sama Clara Schumannová nevěřila, že její hudba bude někomu v dalších staletích stát za pozornost. Naštěstí fantazii se meze nekladou a někdy se díky těm správným lidem i pozapomenuté hodnoty prosadí a vrátí na světlo. Dramaturgie koncertu v rámci Olomouckých barokních slavností, který se odehrál 4. srpna v Uměleckém centru UP v Olomouci, jeden takový tematicky vytříbený večer s hudbou Clary Schumannové připravila.

Zněla v podání renomovaných českých interpretů, kterými jsou Musica Florea s uměleckým vedoucím Markem Štrynclem a hráčka na historické klávesové nástroje a pianistka Petra Matějová. Kombinace vskutku promyšlená, funkční a náramně dobře znějící. Komponovaný večer z děl Clary Schumannové zahájil tříhlasý kánon „Wenn ich ein Vöglein wär“ v interpretaci Magdaleny Malé (1. housle), Simony Tydlitátové (2. housle), Lydie Cillerové (viola), Marka Štryncla (violoncello) a Ondřeje Štajnochra (kontrabas). Původně píseň s krásným, symbolickým textem „Kdybych byla ptáčkem a měla dvě křídla, zaletěla bych k tobě!“ vynikla i v úpravě pro smyčcové nástroje svou něžně melancholickou melodií.

Následovala dvě preludia a fugy v úpravě pro smyčcové kvinteto. Tradiční dvojice skladeb v období romantismu získala velkou pozornost skladatelů. Kdo by čekal nějakou suchopárnou binární konstrukci, byl by zklamán. Hudba Clary Schumannové i zde oplývala senzitivní melodikou a poukázala na precizní ovládnutí barokní hudební formy. Preludium bylo naprosto volnou, evokativní náladovou kompozicí, která tvořila značný kontrast k rytmicky pregnantní fuze. Centrální kompozicí večera bylo Trio pro klavír, housle a violoncello g moll, op. 17, jež bylo zkomponováno v roce 1846. V tomtéž roce Robert Schumann dokončil svou Symfonii C dur, op. 61, zajímavé je, že své vlastní klavírní Trio d moll Schumann napsal přesně o rok později, v roce 1847.

Trio Clary Schumannové je jednoduše fascinující. První větu Allegro moderato provází beethovenovská strukturní jednota, vznešeně tragické, neobyčejně kantabilní hlavní téma i lyrická vedlejší myšlenka mají svou eleganci a bezprostřednost. Graciéznost Scherza je naprosto odzbrojující. Je to hudba nesmírně hravá, prozrazující smysl pro jemný detail, vtip a hudební koloristiku. Vedoucí úloha je v tématu nejprve svěřena violoncellu. Následující kontrastní hudební díl zahajuje klavír. Přitlumeně vášnivým plamenem hřeje třetí věta Andante, subtilní, láskyplný dialog všech tří nástrojů, z něhož vyzařuje čistá hudební krása. Závěrečné Allegretto se v úzu romantických kompozic vrací k myšlenkové a formální závažnosti první věty. Plyne opět v sonátové formě a předestírá velké emoce. V polovině věty upozorní na kompoziční mistrovství bezvadné fugato, ale hudba tohoto Tria jako celek je tak elastická, pružná a nástrojově perfektně usazená, že to je na první poslech zřejmé.

Dlužno dodat, že interpretace Petry Matějové, Magdaleny Malé a Marka Štryncla byla velmi chápavá, muzikální a vnímavá k jednotlivým detailům a specifikům všech čtyř vět. Provedení bylo sehrané a dobře připravené, potěšilo sérií pěkných instrumentálních výkonů, stejně jako čistou a agogicky zdařile prokreslenou koncepcí hudebních frází. Zejména vzácný a vizuálně skvostný hammerklavier z roku 1805 se proměnil pod rukama přední české hráčky na historické klávesové nástroje Petry Matějové v nástroj zvukově neobyčejně lahodný. Matějová navíc podala technicky i muzikálně naprosto brilantní výkon.

Program večera s hudbou Clary Schumannové ještě doplnily tři subtilnější kompozice: Preludium a fuga, Romance č. 2 pro klavír a housle, op. 22 a na závěr ještě jedno Preludium a fuga, op. 16. Nutno dodat, že to nebyly skladby pouze do počtu, aby byl program časově konzistentní. Opět šlo o díla, která byla hudebně nevšední, zajímavá, dokládající neobyčejný kompoziční talent Clary.

Provedení členů souboru Musica Florea bylo velmi vkusné a řemeslně zvládnuté (až na pár detailů v prvních houslích), především bylo ovšem ukázkou iniciativní, chápavé a procítěné interpretace, která pramenila ze srdce. Marek Štryncl koncert okořenil svým erudovaným, poutavým i úsměvným průvodním slovem, které dokázalo umazat jakékoli hranice mezi umělci a posluchači v zcela zaplněné kapli olomouckého Konviktu. Myslím, že nikomu nevadilo, že program koncertu tentokrát nekoresponduje s posláním festivalu, který se specializuje na uvádění barokních či soudobých neobarokních děl. Svědčil o tom štědrý potlesk, kterým nadšené publikum odměnilo příjemně překvapené interprety.

Je dobré si uvědomit, že Clara se za skladatelku příliš nepovažovala. Nejprve se oddala rodinnému životu s Robertem a podporovala bezmezně jeho skladatelské aktivity, posléze stejně srdečně prosazovala dílo o 14 let mladšího Johannesa Brahmse. Naštěstí, jak známo, skladatele nedělá počet napsaných skladeb. Bylo v dějinách hudby mnoho kumštýřů, kteří napsali třeba stovky děl, a jejich odkaz je naprosto zapomenutý. V mnoha případech nutno dodat, že právem. A byli tací, jako Clara Schumannová, kteří toho vytvořili sice málo, ale jejich hudba zazáří jako diamant. Je jemnější a důvtipnější než většina dobové produkce. Stačí ji pouze objevit a přijmout. Byl bych moc rád, kdyby byla fascinující osobnost Clary Schumannové vnímána nejen jako famózní pianistka a manželka Roberta Schumanna, ale rovněž jako pozoruhodná a velmi šikovná skladatelka. Zaslouží si to.

Foto: Fb festivalu