„Koncert byl dramaturgicky postaven tak, aby obsáhl více žánrů a stylů.“

„K bezvadnému technickému ztvárnění zde Plachetka zřetelně přidával plné výrazové nasazení.“

„Třeboň zažila velmi krásný večer s dvěma českými umělci, kteří neváhali dát do koncertu v lázeňském městě vše, čím disponují.“

V jihočeském lázeňském městě Třeboň proběhl letos již 17. ročník hudebního festivalu Třeboňská nocturna. Finále festivalu 7. srpna 2020 vytvořil koncert renomovaného českého pěvce Adama Plachetky v krásném prostředí Divadla J. K. Tyla. Ředitel festivalu Miloš Končický k letošnímu ročníku řekl: „Po všech letošních omezujících opatřeních jsme se rozhodli, a to i přes známé problémy s koronavirem, letošní ročník uspořádat.“ Festival, který byl zahájen 9. července, představil pět koncertů. Finální koncert patřil pěvci Adamu Plachetkovi a Davidu Švecovi u klavíru.

Festivalu se podařilo získat umělce, kteří kvůli problémům s vycestováním mimo republiku museli rušit své závazky v zahraničí. Tím na festivalu vystoupil Pražský filharmonický sbor a v závěru Adam Plachetka. Ten již na Třeboňských nocturnech vystupoval. Dobře si pamatuji na jeho recitál v roce 2015, tehdy na nádvoří Městského úřadu v Třeboni. Letos se zvolilo prostředí Divadla J. K. Tyla, dobou vzniku starší, než je pražské Národní divadlo. Tehdy s orchestrálním doprovodem, s nutností amplifikace, nyní v přirozené divadelní akustice komorně laděného divadla s doprovodem klavíru.

Koncert byl dramaturgicky postaven tak, aby obsáhl více žánrů a stylů. Stavěl na přirozeném zákonu kontrastu, kterým je schopen udržet v pozornosti posluchače rozdílných typů, byť podle reakcí publika soudím, že se sešli v naprosté převaze posluchači hudebně poučení. Proč, vyplyne z následujícího textu. Večer zahrnoval jak díla písňová, tak ukázky z oper, vítané zpestření v programu představovala interpretace dvou sólových klavírních skladeb.

Večer zahájil cyklus písní Antonína Dvořáka Cigánské melodie, op. 55. Adam Plachetka v něm ukázal schopnost vcítit se do komorního žánru písně, ukázat technickou suverenitu v mezza voce i schopnost pravého piana, aniž by opustil velkorysou výstavbu vrcholů jednotlivých písní, ale i cyklu jako celku. Nejvíce mne v tomto směru zaujala „pianová etuda“, jíž je píseň „A les je tichý kolem kol”, kde pěvec vyplnil důsledně v dynamice přání skladatele. Což bývá, musím pro úplnost dodat, obvyklé málokdy. „Struna naladěna” předvedla hlasový volumen v jeho plné zvukové nádheře. „Široké rukávy“ prokázaly výrazovou sdělnost písně a technicky výborné zacházení s dechem v dlouze volených frázích na jeden nádech, obsahem navíc jako ušité na dnešní dobu (obdobně i Kalinova árie o touze mít zlato z opery Tajemství). Finální píseň „Dejte klec jestřábu“ ukázala velkoryse pojaté klenutí melodických oblouků, včetně znamenitého nepovinného „as“ na závěr. Kdo by odolal této výškové exhibici v pozici vrcholu celého cyklu, když tón je k dispozici lehce a v plné rezonanční kráse, pěkně „shora“ posazen.

Pokud Dvořákův cyklus znamenal vhodné entrée večera, kde se počítá i s pódiovou a akustickou aklimatizací, pak výběr ze Schubertova obsáhlého cyklu Zimní cesta ukázal velkou vypracovanost frází, jejich plasticitu, smysl pro výraz i detaily. Bylo cítit, že pěvec se tímto cyklem bezprostředně důkladněji zabýval. Ostatně, co jsem schopen zdařile tlumočit na studiový mikrofon, jenž je obrovským mikroskopem, cizelérem detailů a skutečně pravým, nekompromisním kritikem, je obvykle technicky připraveno pro koncertní produkce par excellence.

K bezvadnému technickému ztvárnění zde Plachetka zřetelně přidával plné výrazové nasazení. Zaujal bezprostředností projevu hned od vstupní písně „Erstarrung“. Při interpretaci písně „Der Lindenbaum“ jsem cítil zřetelnou inspiraci geniálním pěvcem Dietrichem Fischerem-Dieskauem a jeho dynamickou tvárností. Při čemž však právě Fischer-Dieskau ve své obsáhlé studii o Schubertových písních (Bärenreiter / G. Henle) akcentuje právě nutnost plného forte i fortissima tam, kde je v písních předepsáno! Což Plachetka naprosto správně ve svém dynamickém pojetí akceptuje. Klavírista David Švec zde přesvědčoval smyslem pro tempa a jejich kontrast. Klavírní doprovod byl vypracován do obdivuhodně jemných nuancí. Efektní píseň „Die Post“ zazněla s lehkostí a bravurou, závažná píseň „Die Krähe“ (Havran) zase hloubkou ponoru do výrazu obsahu. Havran mě sleduje věrně cestou, ale asi ve mně cítí brzkou kořist… Wertherovskou pasivitu až morbidnost zde postihla výrazně i mimika interpreta nadmíru přesvědčivě.

Touto skladbou byla ukončena písňová část večera a nastala „přeorientace“ na svět operních árií. V první části árií byl zvolen Wolfgang Amadeus Mozart a tři ukázky z repertoáru, jehož interpretací se pěvec prezentoval na špičkových operních scénách, jako jsou Wiener Staatsoper a Met v New Yorku. Slavná rejstříková árie Leporella z Dona Giovanniho je vypracována do detailů po všech stránkách. Figaro z Figarovy svatby a jeho slavná árie „Non più andrai“ je již osvědčená hodnota. Obé z oboru vysokého basu, kterým se Plachetka dostal do povědomí velkého operního světa. V roli Almavivy z Mozartovy Figarovy svatby „přesídlil“ Plachetka do oboru typického lyrického barytonu. V suverénně přednesené árii „Hai già vinta la causa“ se dostával zřetelně do výrazné euforie uvolněného tvoření. Doslova hýřil hlasem a radostí ze spontánního muzicírování. Výkon měl charakter technické svrchovanosti a výrazové přesvědčivosti. Obávaná sexta s vysokým „fis“ v závěru árie vypadala ve své nenucenosti jako naprostá samozřejmost. Zase se ukázalo, že co tvoříme technicky dobře, tvoříme s lehkostí.

Pro mne byl ve večeru zásadní oddíl věnovaný áriím z tvorby Bedřicha Smetany. Pěvec zvolil jednak atraktivní zpěv Kecala ze světově slavné Prodané nevěsty, poté přešel na obor smetanovských barytonů, které psal skladatel přímo pro českého barytonistu Josefa Lva. Zazněla nádherná oslava české krajiny v Přemyslově přemítání „Ó, vy lípy“ z opery Libuše. Majestátně, s plným pěveckým nasazením přednesená árie. Poté navázal jednou z vůbec nejnádhernějších barytonových árií – Kalinovým monologem z opery Tajemství. Kalina pěvci báječně polohově „sedí“. Dovede výrazově postihnout kontrasty v árii, jeho deklamace je bezvadná – kéž by bylo z jeviště všem českým pěvcům rozumět výborně každičké slovo jako Plachetkovi! Závěr árie v A-dur, v předepsaném Più vivo, se podařilo dobře vystavět až po impozantně znějící, dlouze podržené „e“ v jejím závěru.

V operních ukázkách nemohl logicky chybět slavný Giuseppe Verdi, o jehož svrchovanou interpretaci pěvec usiluje v současné době, v návaznosti na „svého“ Mozarta, ve velkém operním světě již plně uznaného. Z vysokého basu se tak dostává jednoznačně do světa vysoko posazených italských barytonů. Don Carlos di Vargas z opery Síla osudu je v této cestě rolí typickou. Árie „Morir! Tremenda cosa!“ byla na závěr vhodně dramaturgicky volena. Pro Adama Plachetku míří soudobá cesta jeho kariéry k verdiovským barytonům zřetelněji než k basům, což jsem ostatně psal již před více lety, například při úvahách nad CD pěvce, kde již je zvěčněna celá řada barytonových árií. Mimochodem i Pauerova nádherná Óda Petra Voka na jižní Čechy ze Zuzany Vojířové. Škoda, že ji umělec nezařadil právě v jihočeské Třeboni. Třeba příště. Barytonová árie z Verdiho Síly osudu ukázala v závěru pěvce v novém, atraktivním pěveckém oboru. Předvedl ji s velkorysým nadhledem, v patřičné tónové koncentraci, pro Verdiho nutné, s plynulou verdiovskou kantilénou i průbojnou výškou v závěru.

Publikum si vynutilo přídavek, který se po tak obsáhlém a atraktivním programu těžko volí, nicméně stala se jím slavná šampaňská árie z Mozartova Dona Giovanniho. Ve zjevně silném pozitivním naladění z průběhu koncertu byla volena v tak hybném Prestu, jaké se věru málokdy slýchá.

Nemohu nezdůraznit báječné klavírní vstupy citlivého doprovazeče večera – Davida Švece. Ten se představil i svými sóly. Zejména onen druhý – Hulán, z druhé řady cyklu Českých tanců Bedřicha Smetany, byl neobyčejně příjemným zážitkem večera. Umělec volil interpretaci v tempech a agogice vzácně uměřenou, s výborně promyšlenou tektonikou. Sklidil obrovský aplaus publika a já byl nadmíru potěšen, jak posluchači citlivě vnímají Smetanovu geniální hudbu. Vůbec celá část věnovaná Smetanovi byla upřímným holdem jeho dílu. Oběma interpretům patří vřelý dík a zvolání – bravo!

Třeboň zažila velmi krásný večer s dvěma českými umělci, kteří neváhali dát do koncertu v lázeňském městě vše, čím disponují. Do úkolů se vrhali se zřetelnou chutí a radostí z uměleckého tvoření. Publikum dokázali nadchnout. Bylo to skvělé finále tradičního cyklu Třeboňská nocturna.

Foto: archiv festivalu