pondělí, 10 srpen 2020 11:11

S lesními rohy za broumovskými poklady

Autor:

„Bozzova hudba oscilovala mezi brilantním stylem a téměř impresionistickými plochami.“

„Reineckeho skladba dostala do vínku krásně měkce a pozorně hraný hornový part a neokázale hladký, decentní part klarinetový.“

„Dvě stovky vděčných posluchačů ani nedutaly.“

 

1

 

Další sobota na hudebním festivalu Za poklady Broumovska navázala na právě uzavřené týdenní Letní hornové kurzy. V kostele v Martínkovicích za značného zájmu publika koncertovali jejich lektoři. Program nebyl vůbec banální, líbivý nebo podbízivý. Potěšil starší hudbou, ale větší polovina patřila té o něco novější, posluchačsky přiměřeně náročnější. Hudbě vážné, pravé klasice. S velkým koncertním křídlem ve venkovském kostele až překvapivé.

Ze šesti lektorů broumovských kurzů zahráli čtyři: Zuzana Rzounková, Dariusz Mikulski a Jan Vobořil s Raimundem Zellem. Na klavír je doprovázela, stejně jako předtím po celý týden účastníky kurzu, Jana Goliášová z brněnské JAMU.

Dariusz Mikulski na úvod představil přirozený lesní roh, avšak odvážně prostřednictvím moderního nástroje: nevyužíval klapky. Předem to vysvětlil, včetně historického kontextu týkajícího se českého virtuosa Jana Sticha, zvaného Giovanni Punto, a zahrál pak první větu z Beethovenovy sonáty, inspirované uměním tohoto proslulého hornisty. Střídal dva jazyky. Pokud ovšem někdo nerozuměl ani jeho angličtině, ani polštině, mohl pak mít pocit, že interpret s nástrojem zápolí. Při hře, kdy odpadají moderní technické možnosti a zůstávají jen ty původní, totiž ústa, pravá ruka v ozvučníku a břišní (podle Mikulského „pivní“) svaly, se nemohou ozývat všechny tóny ve stejné kvalitě…

 

2

 

Když hrál Mikulski o něco později podruhé, blýsknul se hodně. Určitě i pro ty, kdo mu předtím nerozuměli. Zahrál kompozici En Forêt (V lese), kterou napsal Eugène Joseph Bozza jako zkušební skladbu, a proto do ní vetkl řadu vychytávek, činících v součtu z efektního virtuózního výjevu jednu z hráčsky nejobtížnějších položek hornového repertoáru. Dynamika, tvoření tónů, sazba, výraz, rychlost proměn… to vše bylo zvládnuté. Bozzova hudba oscilovala mezi brilantním stylem a téměř impresionistickými plochami, mezi dopodrobna artikulovanými frázemi a pozorně posazovanými barevnými akordy, mezi epickým vyprávěním a básnivými epizodami. Klavírní part zde vystoupil ze světa předchozích doprovodů do plného partnerství, skladba En Forêt zaujala jako efektní, ani trochu povrchní. Dariusz Mikulski je nastaven jako extrovert, jeho vystoupení poutá pozornost. Hraje sebejistě, nebojí se posílit efekt a jít skoro až nadoraz, nepřesahuje nicméně hranice dobrého vkusu.

Jan Vobořil s Raimundem Zellem, další dva z letošních lektorů, zahráli s klavírem Koncert Es dur, u něhož není úplně jasné, jestli je jeho autorem František Antonín Rössler-Rosetti, nebo Joseph Haydn. Svěží hudba, v níž do sebe vše zapadá jako ozubená kolečka. Hudba vyžadující ve výměnách motivů absolutní souhru a v ozvěnách v doprovodu opravdové odstínění. Byl to nakonec profesionální výkon, třebaže asi předtím nebylo při kurzech naplněných výukou dostatek času na cvičení a na přípravu.

 

97

 

Závěrečná skladba víc než hodinového programu připadla Zuzaně Rzounkové. Šťastným nápadem bylo přizvat ještě jiný nástroj. S Milanem Polákem a s Janou Goliášovou umělecká šéfka broumovských kurzů přednesla Trio pro klarinet, lesní roh a klavír op. 274, jehož autor Carl Reinecke je obětí syndromu „těch méně známých“. Lipský skladatel stojící pomyslně kdesi mezi Mendelssohnem a Brahmsem je dnes pozapomenutým jménem, ale ve své době patřil k uznávaným hudebníkům. Trio je zeširoka koncipované, plné krásných souzvuků, prorůstání jednoho partu do druhého, je melodické a velkorysé. Jde o skladbu velkých rozměrů, o komorní hudbu v tom nejlepším slova smyslu, o tu, která sluší prestižním městským koncertním sálům. Dostala do vínku sice odlišnou kostelní akustiku, ale jinak krásně měkce a pozorně hraný hornový part a neokázale hladký, decentní part klarinetový. A k tomu velmi pěkně – plně romanticky – zahraný part klavírní. Jen pro ideálně vyvážené zvukové poměry obou dechových nástrojů si možná mohli hráči prohodit pozice. Lesní roh otočený ozvučníkem k obecenstvu měl zbytečnou výhodu, klarinet se proti němu prosazoval o něco slaběji. Ale obecně. Carl Reinecke…? Vůbec není důvodu uvažovat o „méně známém“ skladateli!

 

3

 

Dvě stovky vděčných posluchačů ani nedutaly. Dostalo se jim malého přídavku v podobě motivu z filmu Schindlerův seznam. Zejména Reineckeho trio bylo ten večer stvrzením poznání, že plnohodnotná komorní hudba může znít i jinde než v metropoli a že není jedno, jak se zahraje.

Martínkovice leží pár kilometrů jižně od Broumova. Kostel svatého Jiří a svatého Martina stojí stranou, na návrší nad říčkou, uprostřed rozlehlého starobylého a udržovaného hřbitova obehnaného cihlovou zdí, obklopen ale kopřivami, hustou vegetací a lesem. Jako jediný z celé broumovské skupiny kostelů není dílem Dientzenhoferovým, ale stavitele Martina Allia, který je podepsán i pod barokní přestavbou broumovského klášterního kostela sv. Vojtěcha. Martínkovický kostel už zřejmě prošel opravou, ale nic okázalého to není. A areál, jehož je součástí, to znamená fara, schodiště a hospodářské a další menší budovy, nadále svým katastrofálním stavem prozrazuje, že jde o obec kousek od hranic, v zapomenutém koutu republiky.

 

91

 

Podpora, kterou obnově památek festival Za poklady Broumovska vyjadřuje a realizuje, a to svou existencí, filozofií i vybíraným dobrovolným vstupným, nemůže sice přinést všechny potřebné prostředky, ale je určitě víc než jen symbolická. Že ovšem není v regionu situace růžová, a to ani pro katolickou církev, může potvrdit jeden postřeh: barokní chrámy proslulé „broumovské skupiny“ jsou v podstatě nepřístupné. Plakátovaná letní akce „Otevřené kostely“ při bližším pohledu bledne, působí nahodile: jde vlastně o pár dní během prázdnin, tu je možné vidět zevnitř jeden objekt, jindy některý jiný… Bohoslužby se v nich někdy uskutečňují, ale opravené nejsou zdaleka všechny. Kněz, který z Broumova vykonává správu, krčí rameny. Má ve farnosti neuvěřitelný počet osmnácti kostelů. Co si asi tak má počít…?

 

960

 

102

 

93

 

94

 

103

 

 

5

 

Foto: Eda Školník, Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.