„V unikátním prostředí, s úžasnými lidmi, hudbou, divadlem a květenou prostě nelze udělat chybu.“

„Festival Hortus Magicus se může rozhodně počítat mezi nejlepší kulturní festivaly České republiky.“

„V programu se sešli opravdu báječní, převážně mladí umělci, kteří hráli radostně, poutavě a brilantně.“

V Kroměříži se ve dnech 7.–9. srpna konal kulturní festival Hortus Magicus. „Tři dny plné hudby, divadla a vyprávění utekly jako voda a je opravdu na co vzpomínat,“ říká hudební publicista Milan Bátor, který festival se svou rodinou absolvoval a přináší jeho podrobnou reflexi.

S ohledem na dramaturgii a zaměření festivalu, který avizoval „zážitky pro všechny generace“, jsem se rozhodl vzít s sebou své tři děti. Program každého dne měl logickou posloupnost a sestával z několika různých aktivit. V pátek 7. srpna Hortus Magicus zahájilo vyprávění Kronův pád. Na Kolonádu byly situovány pohádky a loutková představení, které nejprve ovládli Toy Machine s historickým příběhem Král Karel. Dobře sehraná dvojice herců, která děti dokázala okouzlit a vtáhnout do děje.

První koncert s názvem Na rozhraní stylových epoch se odehrál v nádherné Rotundě, kam byly situovány všechny odpolední hudební produkce. Oním časovým předělem byla myšlena hudba klasicismu a romantismu v dílech Christiana Dickhuta, Franze Schuberta a Kaspara Josepha Mertze, slavného kytaristy, který bývá uváděn chybně jako Johann Kaspar. Trio v zajímavém obsazení horna (Krzysztof Bialasik), flétna (Radka Kubínová) a kytara (Vladimír Ondrejčák) upoutalo témbrově kultivovanou interpretací, smyslem pro souhru a příjemným průvodním slovem. Slovenský kytarista Vladimír Ondrejčák zahrál také sólově, přičemž představil zvukově výtečnou repliku romantické kytary z dílny luthiera Jana Tuláčka.

Páteční večerní koncert měl na programu dílo, jež některým muzikantům a zkušenějším posluchačům vyvolává osypky – Vivaldiho Čtvero ročních dob. To už je úděl masově oblíbených děl, která vyvolávají svým často nepatřičným prováděním také nechuť. Jenže podání Spojených orchestrů Visegrádské čtyřky bylo pojistkou kvality a mělo několik es v rukávu. Jedním z nich byl houslista Josef Žák, který se ujal sólového partu. Žák působí ve francouzských orchestrech proslavených interpretací barokní a klasické hudby a upoutal nejen nástrojovou virtuozitou, ale také svým přirozeným charismatem a bezprostředností, s níž potěšil posluchače také několika vtipy o koronaviru. Vedle koncertů Antonia Vivaldiho zaznělo v historicky poučené interpretaci také Concerto grosso Arcangela Corelliho, které rovněž poukázalo na bravurní techniku sólové skupiny hráčů a sofistikovanou dynamiku celku.

Také sobotní den probíhal ve znamení vyprávění z řecké mytologie a loutkových představení. Nedílnou součástí programu festivalu byla také Floristická show a Květinový workshop v nádherném prostředí Květné zahrady, která poskytovala útěšný stín a příležitosti k osvěžení u barokních kašen. Odpolední koncert ovládla půvabná dvojice dam Michaela Koudelková (flétna) a Monika Knoblochová (cembalo). V jejich podání posluchači vyslechli transkripce i originální skladby německých a italských mistrů vrcholného baroka. Strhující virtuozita Michaely Koudelkové na sebe nenechala dlouho čekat. Není u nás mnoho umělců, kteří dokáží něco podobného s takovou samozřejmostí, nadhledem a precizností. Můj obdiv k této skvělé flétnistce, která během koncertu představila několik typů barokních fléten, ještě vzrostl, když jsem zjistil, že si o den dřív zlomila nohu, a přesto koncert bez mrknutí oka odehrála vestoje. Duo Koudelková-Knoblochová disponovalo skvělou souhrou a stylově bezvadnou interpretací, která může být označena jako vzorová.

Večerní koncert patřil orchestru Conventus Quatuor. Těleso, které je výsledkem spolupráce souborů zemí Visegrádské čtyřky, představilo skladatele několika středoevropských územních celků: Antonín Rejcha, Franciszek Lessel, Carl Ditters, Anton Zimmermann a Alajos Czibulka jsou jména, která jsou z části známá, ale z části také zapomenutá. Byla to velmi zajímavá hudební konfrontace, v níž se potvrdilo, že skladatelská úroveň opomíjených a zasutých autorů rozhodně není o mnoho menší. Nastudování koncertu připravila houslistka Veronika Manová, jejíž zkušenosti a erudice zajistily výborný výsledek. Stylové pojetí bylo hudebně barevné, efektní a mimořádně brilantní. Jako optimální se rovněž ukázal výběr sólistů. Sopranistka Doubravka Součková přednesla dvě koloraturní árie z oratoria Král David Carla Ditterse velmi přesvědčivě a transparentně. V první polovině koncertu dále zaujal violoncellista Libor Mašek skvělým provedením Rejchových Variací na Dittersdorfovo téma. Po přestávce upoutala excelentním přednesem polská klavíristka Katarzyna Drogosz, kterou jsem slyšel stejně jako Maška během minulého týdne již podruhé a přesvědčil jsem se alespoň, že famózní hra není potenciální náhodou, nýbrž svědomitě připravenou jistotou a nepochybným uměleckým mistrovstvím.

Sobotní večer zakončil velkolepý Barokní ohňostroj za nefalšovaného zvuku živého orchestru. Audiovizuální zážitek byl korunou pro všechny diváky a zejména pro děti, jež byly během téměř desetiminutové produkce hypnotizovány v naprostém úžasu.

Nedělní finále, zdálo by se, už ničím nepřekvapí. Jenže opak byl pravdou. Festival Hortus Magicus rozhodně není skoupý na invenci a nápady. Velká cirkusová pohádka pro děti stejně jako absolutně úžasná Pohádka z budíku Pavla Šmída ukázaly, že výběr loutkoherců a umělců, kteří se věnují dětskému světu, nebyl ponechán sebemenší náhodě. Kejklíř Vojta Vrtek dokázal, že jeho žonglérské umění je přinejmenším hodno stejného obdivu jako umění hudební. Jeho následný workshop upoutal děti možností vyzkoušet si jednotlivé dovednosti osobně.

Odpolední koncert měl původně nabídnout kvarteto Veroniky Manové, souhra okolností však nakonec přivedla do Rotundy Jakuba Kydlíčka s programem Sola Musica. Dlužno podotknout, že tato proměna ani trochu nebolela. Kydlíček totiž představil program, který dle mého názoru byl ukázkou optimální dramaturgie, vyladěné do nejmenších detailů. Představil se v citlivé a poučené interpretaci na různé typy fléten ve skladbách pozdního středověku; nechyběly renesanční sólové virtuózní skladby, barokní fantazie a vše bylo završeno současnými avantgardními skladbami, mezi nimiž se vyjímala kompozice Fragmente Makoto Shinohary, kde posluchači mohli zaregistrovat hru několika tónů současně, alikvotní techniku, glissanda apod. Kydlíček s sebou přivezl také obří kontrabasovou flétnu, která uhranula zejména mladší posluchače. Především ale ukázal, že historickou hudbou poznání nekončí, ale že je třeba být otevřený všem hudebním epochám, které dokáží přinést něco zajímavého a podnětného.

Hudební program celého festivalu zakončila v magickém prostoru Sala terrena Arcibiskupského zámku dvojice Lucie Rozsnyó (soprán) a Miloslav Študent (arciloutna a barokní kytara). Jejich koncepce vycházela přímo z podtitulu festivalu: proměny lásky v jednotlivých ročních obdobích, jak se nacházejí v renesanční poezii a kompozicích, měly v jejich společném podání kouzlo bezprostřednosti. Návštěvníci koncertu nebyli svázáni běžným schématem, nýbrž korzovali volně za sofistikovaného zvuku hudby a pěvecky i výrazově okouzlujícího zpěvu Lucie Rozsnyó prostorem a časem.

Jaké tedy byly tři dny strávené na festivalu Hortus Magicus? Musím přiznat, že mne i mé děti tento festival v nádherném prostředí Květné zahrady a zámku opravdu nadchnul. Program byl koncipován tak, aby uspokojil dětského diváka i dospělé návštěvníky, kteří vyhledávají špičkové interprety v oblasti staré a klasické hudby. Festival může být stejně tak nazýván rodinným festivalem, neboť spektrum aktivit, které nabídnul, tomu skutečně odpovídá.

Oceňuji důraz nejen na hudbu, ale i slovo, dvě strany téže mince; schopnost naslouchat a komunikace mají v dnešním světě svůj, možná víc než kdy jindy, naléhavý smysl. Rozumět smyslu příběhů a vnímat krásnou hudbu znamená vytvářet a otevírat v sobě nové dimenze. Bylo půvabné sledovat, jak se u pohádek stejně dobře baví tříleté děti i senioři, jak se prolínají mládí a stáří v čistých příbězích, které učí rozeznávat dobro od zla a zrno od plev. Musím přiznat, že zvládnout většinu festivalových aktivit dalo celkem zabrat, ale kdo chce něco prožít a objevit, ten ví, že je třeba také investovat, nejen pasivně přijímat.

Sluší se vyzdvihnout dramaturgii jednotlivých koncertů i pečlivý a zodpovědný výběr účinkujících: v programu se sešli opravdu báječní, převážně mladí umělci, kteří hráli radostně, poutavě a brilantně. Bylo očividné, že hudbě svěřili svá srdce a jsou zasvěcenými společníky po jejích nekonečných cestách. Festival Hortus Magicus se může rozhodně počítat mezi nejlepší kulturní festivaly České republiky. V unikátním prostředí, s úžasnými lidmi, hudbou, divadlem a květenou prostě nelze udělat chybu. Je to zkrátka zážitek pro všechny generace.

Foto: Barbora Kopová, Daniel Berka