„Během celé skladby sbor prokazoval umění na obou koncích dynamické škály i naprostou intonační jistotu.“

„Nejvíce práce ze sólistů měl Roman Hoza, který kromě stabilně skvělého pěveckého výkonu pobavil publikum i svým výkonem hereckým.“

„Pěvecké výkony sólistů i sboru na sebe v Orffově skladbě strhly prakticky veškerou pozornost, nicméně orchestr po celou dobu odváděl neméně skvělé výkony.“

Filharmonie Brno spolu s Českým filharmonickým sborem Brno a trojicí skvělých sólistů otevřela pod taktovkou Leoše Svárovského již třetí desítku ročníků Mezinárodního hudebního festivalu Špilberk, který se tradičně koná pod širým nebem na Velkém nádvoří brněnského hradu. Velkolepě pojatá dramaturgie koncertu nabídla dva hudební pohledy na porážku francouzských vojsk v napoleonských válkách a v druhé půli sborové hody s názvem Carmina Burana.

Ne, že by hrad čnící nad samotným centrem Brna a poskytující nezanedbatelný kus zelené oázy, která vás odstřihne od vřavy motorů a hluku města, nebyl navštěvovaným relaxačním místem. Spletité uličky, zvlášť pokud se v nich nevyznáte, vás na nějakou chvíli v parku zabaví. Jenže daní za tento únik do zeleně je kopec, který vám zvedne tep na 150, ať už jdete z kterékoliv strany. Snad i proto si můžete být jistí, že tudy běžně neproudí davy lidí, mezi kterými byste museli kličkovat. To však neplatí, pokud se koná Mezinárodní hudební festival Špilberk. V tom případě vidíte (ve většině případů) svátečně oděné skupiny lidí, které ze všech stran kopce berou hrad ztečí. A všechny míří na jediné místo: Velké nádvoří.

Pokud byli posluchači úterního koncertu předem obeznámeni s jeho programem a tušili, o co jde v prvých dvou skladbách, pak jim již při průchodu jižní terasou mohla svitnout naděje, že dnes to bude mít opravdu grády. V prostoru jižního bastionu, který běžné skýtá nádhernou podívanou na město, se kolem děl šikovali vojáci v historických uniformách. Ne, že by děla na Špilberku byla něčím neobvyklým, ale přítomnost zmíněných vojáků už tak běžná není; a myšlenka na použití kanónů v průběhu koncertu začala nabývat jasnějších obrysů, když nás tyto uniformy vítaly i v průchodu na nádvoří. Potvrzena pak byla v úvodním slově ředitelky Filharmonie Brno, paní Marie Kučerové, která koncert a s ním i celý festival zahájila.

První skladbou večera byla Beethovenova kompozice Wellingtonovo vítězství. Přiznám se, že než jsem se začala připravovat na tento koncert, o existenci takové skladby jsem nevěděla. O to více však potom začaly do sebe zapadat souvislosti s druhou skladbou – Čajkovského Slavnostní předehrou 1812. Obě skladby líčí porážku napoleonských vojsk, každá však na jiném konci Evropy.

Beethoven zvěčnil rozhodující bitvu Španělské války za nezávislost, v níž byli Španělé podporováni kromě Portugalců také Brity. Právě britský generál Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu, vedl spojenecká vojska a porazil roku 1813 Francouze v bitvě u Vitorie. Téhož roku Beethoven složil cca patnáctiminutové orchestrální dílo, v němž naznačuje střet francouzských a britských armád použitím citací francouzské národní písně Marlbrough s’en va-t-en guerre a britské státní hymny a písně Rule Britannia.

Filharmonie Brno náležitě využila prostorových dispozic, které jí skýtalo nádvoří hradu, a do skladby nás uvedl bubínek hrající z našeho pohledu z pravého zadního rohu nádvoří. Z téhož místa pak zazněla fanfára trubky, na niž obrovský orchestr na pódiu zareagoval vlasteneckou písní Rule Britannia – neklamným příznakem toho, že se blíží britské vojsko. Chvíle ticha a tentokrát z levého zadního rohu opět slyšíme bubínek a fanfáru. Na bojiště přichází armáda Francouzů a orchestr hraje citaci z jejich národní písně. Pak se znovu z rohů nádvoří ozvou fanfáry a nad orchestrem se na plátně objevuje záběr na děla na jižní straně hradu. Obě vojska se do sebe pustí, orchestr hraje v plném obsazení a bitevní vřava je hudebně znázorněna neobvykle hustou orchestrální sazbou. Do toho znějí výstřely děl. Po nějaké době válečného ryku se hudba uklidňuje – představuji si pohled na zpleněnou krajinu podupanou kopyty koní, rozrytou zásahy střel, nad kterou se vnáší jen oblak prachu a mrtvolné ticho. Britové dosáhli vítězství, což orchestr potvrzuje variacemi na God Save the Queen (respektive God Save the King, neboť v té době opanoval britský trůn král Jiří III.). Slavnostní ražení hymny se neustále stupňuje a vyvrcholí do fugy, která uzavírá celou kompozici.

Orchestr nám pod vedením Leoše Svárovského nabídl opravdu hutnou porci hudby, i když se obávám, že se mu nedostávalo takové pozornosti, jakou by si byl zasloužil, jelikož zraky všech přítomných se upíraly na dělovou salvu. Nevadí – máme před sebou druhou příležitost – pojďme se podívat, jak viděli francouzský útok Rusové.

Čajkovského Slavnostní předehra 1812 nepotřebuje zřejmě tolik představovat jako předešlá kompozice. Využívá podobných principů jako Beethovenova skladba – pro znázornění dvou znepřátelených stran Čajkovskij zvolil citace z francouzské Marseillaisy a z carské hymny, ruského tance a ortodoxního zpěvu. Začátek skladby představuje vůči Beethovenově ztvárnění náhlý kontrast. Hluboké smyčce, zastoupené violami a violoncelly, hrají ruský chorál. V podání Filharmonie Brno se nádvoří ponořilo do absolutního klidu. Zvuk smyčců působil jako pohlazení. Po chvíli smyčce doplní dechová skupina, přibývá na dynamice, ale charakter hudby je stále tentýž. Až potom se ozve rána tympánu a začíná stejná vřava jako v předchozí skladbě. Čajkovského kompozice, mám dojem, prochází častěji prudkými změnami nálady, které dirigent Svárovský velmi jasně vyjádřil ve svém gestu a orchestr na něj výborně reagoval.

I do této skladby promluvila děla, od předchozí kompozice se však atmosféra poněkud proměnila. Každý Brňan ví, jak krásný pohled se mu naskytne, pokud otočí po setmění svůj zrak ke Špilberku. Umně nasvícený hrad se koupe v tlumené oranžové záři. Po půl hodině koncertu už se zešeřilo, a tak i podsvícení hradu dodalo záběru na děla s vojáky zcela jinou, kouzelnou náladu. Ke slovu se v závěru skladby dostala i zvonohra umístěná stabilně na Velkém nádvoří, a tak posluchači zažili nefalšovanou atmosféru zvuku plného orchestru doplněného vyzváněním zvonů a salvami děl. V obou „vojenských“ skladbách se sluší vyzdvihnout zejména výkon dechových nástrojů, které zde odvedly mnoho (nevděčné, choulostivé, a tak nejspíš trochu nepříjemné) práce. Však jim také dirigent věnoval sólový potlesk, než v závěru první půle pozvedl k děkovačce celý orchestr.

V druhé půli koncertu mohutný orchestr na pódiu doplnil Český filharmonický sbor Brno (sbormistr Petr Fiala), aby společně provedli kantátu Carla Orffa Carmina Burana. Při úvodním potlesku dirigenta doprovodil na pódium pouze jeden ze sólistů, a to barytonista Roman Hoza, který do hry vstoupil už ve čtvrté části kantáty. Kdybych zde chtěla rozebírat každou z pětadvaceti částí skladby zvlášť, nejspíš bych si zadělala na to, že čtenář opustí článek před koncem, a proto raději vytáhnu highlighty celé kantáty.

V prvé řadě pár pochvalných slov o sboru. Těleso, roztažené po celé šířce pódia, zamáčknuté za orchestrem (a bezprostředně za obzvláště bohatou sekcí bicích), navíc při nutnosti přizvučení mikrofony, mělo jen nepatrnou šanci se vzájemně slyšet, přesto byl jeho výkon perfektní. Posluchačům-nesboristům se může mnoho částí kantáty jevit jako „brnkačka“ – jednotlivé hlasové skupiny často zpívají v unisonu či jednoduchém dvojhlasu, orchestr je kdovíjak „neplete“… o to hůře však skladba vyznívá, pokud tento zdánlivě jednoduchý zpěv není přednášen s absolutní přesvědčivostí. Kromě toho ne každá hlasová skupina dostává od skladatelů často příležitost zazpívat si „sólově“, nezakrytá ostatními hlasy, a o to obtížnější úkol před ní pak vyvstane, pokud jí skladatel takovou příležitost dá.

O tom, že sbor byl na kantátu stoprocentně připraven, svědčí i fakt, že navzdory zběsilým tempům, do kterých dirigent některé části vyhnal, potoky textu, které sbor musí vyslovit, byly rovněž stoprocentní. Během celé skladby sbor prokazoval umění na obou koncích dynamické škály i naprostou intonační jistotu. Za zvláštní zmínku stojí část osmá, kde ženský sbor zpívá v paralelních terciích a zakončuje svůj zpěv stupnicovým postupem dolů, kde se sejde na společném tónu. V tu chvíli ho navíc nekryje ani nepodporuje orchestr a celé místo v mnoha provedeních končí intonačním nezdarem – vzhledem k průzračné sazbě všem posluchačům jasným. To však nebyl případ ženské části Českého filharmonického sboru Brno, která zůstala ve všech opakováních absolutně čistá. Na druhé straně mužský sbor je nutné vyzdvihnout (mimo jiné) v části devatenácté, kdy po 50 minutách zpěvu vystřihl a cappella část v naprosto senzačním zvuku, ladění a souhře.

O sólistickou parádu se postarali sopranistka Tereza Mátlová, barytonista Roman Hoza a tenorista Daniel Matoušek. Teprve třiadvacetiletý tenorista dostal nejméně prostoru – v kantátě mu patří pouze jediná část, zato výživná. Daniel Matoušek však přijetím a zejména provedením tohoto partu ukázal, že navzdory svému mládí není, nemohu najít přiléhavější výraz, „žadný vořezávátko“. Na sólové pasáži přetrvávající v závratných výšinách mezi a1 a d2 předvedl své hlasové fondy bez sebemenšího zaváhání. O něco více si zazpívala Tereza Mátlová, která musela svého kolegu z tenoru v části „Dulcissime“ výškově „přezpívat“ přesně o oktávu výše. Než tak učinila, předvedla navíc parádní zeslabení na drženém h2.

Nejvíce práce ze sólistů měl Roman Hoza, který kromě stabilně skvělého pěveckého výkonu pobavil publikum i svým výkonem hereckým, když – střídaje na pódiu Daniela Matouška po jeho exponovaném sóle – svého kolegu uznale poplácal po rameni a potom se vratkým krokem vydal na své místo vedle dirigenta. Tam se v rozšafné písni opilce své role zhostil s absolutní přesvědčivostí. Trochu divadla na pódium ostatně přinesl i samotný dirigent, který podpořil hereckou akcí skomírající melodickou linku fagotu ve zmiňované tenorové části – smorzando v gestu par excellence. Vrátím-li se však ještě na chvíli k Romanu Hozovi, za naprosto senzační považuji jeho provedení jedenácté části, kde přiměl svým ostře tečkovaným zpěvem pána vedle mě trhat sebou do rytmu, aby záhy předvedl maximální legato. Barytonový part ostatně Orff také nešetřil a připravil mu (opakovanou) frázi v rozsahu mezi fis1 a a1, kterou Roman Hoza zvládl jemným a zcela čistým falzetem.

Pěvecké výkony sólistů i sboru na sebe v Orffově skladbě strhly prakticky veškerou pozornost, nicméně orchestr po celou dobu odváděl neméně skvělé výkony. Stejně jako zpěváci dokonale reagoval na neustálé tempové změny a i po stránce dynamické a výrazové šel dirigentovi na ruku. Kdyby tomu tak nebylo, jistě by si ve finále všichni účinkující nevysloužili bouřlivé ovace ve stoje od zaplněného nádvoří. Potlesk však nepatřil pouze umělcům přítomným na pódiu, ale i sbormistrovské legendě Lubomíru Mátlovi, jehož památce byl koncert věnován…

Foto: Vojtěch Kába , Fb Filharmonie Brno