sobota, 15 srpen 2020 15:36

Děsivá bouře a vymodlený Wagnerův Holanďan v Mikulově

Autor:

„Animátoři se příliš nenamáhali, a tak jim postačily na každé dějství dva tři obrázky, což působilo poněkud těžkopádně.“

„Hudební nastudování a výkony některých sólistů byly také tím, co drželo tuto inscenaci nad vodou.“

„Zvučný baryton Konieczného představil zdaleka nejzajímavější barevnou a dynamickou škálu.“

 

0

 

Festival Weinviertler Festspiele přivezl do Mikulova dvě opery Richarda Wagnera. Jedná se o rakouský projekt, jehož intendantem je zkušený Peter Svensson. V pátek 14. srpna se v mikulovském Amfiteátru rozezněla opera Bludný Holanďan, a to navzdory rozmarům počasí.

Okolo 19. hodiny to v Mikulově vypadalo jako uprostřed rozbouřeného moře ve Wagnerově opeře. Město bičovaly provazy deště, zámek zahalila neprostupná clona a odevšad se valila voda: z cest, z otevřených dveří domů i kanálů. Majitelka penzionu, v němž jsem ubytován, tvrdila, že takovou průtrž tady ještě nezažila, a docela bych jí i věřil. Kolem půl osmé bouře ztratila sílu a naše naděje poněkud stouply. U Amfiteátru se pomalu scházely hloučky lidí a vypadalo to, že počasí bude už milosrdné. Nakonec bylo zapotřebí přestát ještě asi hodinovou prodlevu. Poté se již usadilo obecenstvo, které zaplnilo zhruba polovinu hlediště. Publika nebylo příliš, ani málo. Více bylo slyšet němčinu, ale pravdou je, že propagace této akce nebyla zrovna valná.

Wagnerův Bludný Holanďan je jednou z jeho nejpřístupnějších oper. Německý dramatik zde nalezl sám sebe a poprvé dospěl k vlastní, nezaměnitelné osobitosti. Právě k Holanďanovi si poprvé napsal nejen hudbu, ale sám i slova. Opera proslula jedinečným hudebním vystižením mořského živlu. Typická je postava hrdinky, kterou představuje žena toužící po sebeobětování. V kontrastu k ní stojí tajemný, prokletý muž, o kterém nikdo nic neví. Že by introspekce Wagnerova nitra po pařížské kapitole?

 

2

 

Inscenátoři Weinviertler Festspiele vsadili všechny své karty na prostornou projekční plochu Amfiteátru, kterou hned v orchestrální předehře opanovaly sugestivně imaginativní obrazy vodních mas, zlověstně vyhlížející lodi, ale i vesmírných labyrintů. Bohužel se animátoři příliš nenamáhali, a tak jim postačily na každé dějství dva tři obrázky, což působilo poněkud těžkopádně. Samotná scéna byla osazena jedinou rekvizitou – černým skaliskem, které sloužilo jako určitý časový předěl i vstup některých protagonistů do děje.

Ačkoli audiovizuální složka působila po čase (zejména druhé dějství s dvěma motajícími se kolovrátky a přízí bylo stereotypní) únavně a mdle, měla vysoká stěna jednu velmi prospěšnou funkci. Působila jako akustický paraván, který spolehlivě zadržel a prokreslil každičkou notu instrumentalistů i zpěváků tak, že bylo výborně rozumět. Také dynamický poměr vydatně obsazeného orchestru a účinkujících z řad pěvců byl skoro optimální. Dlužno říci, že právě hudební nastudování a výkony některých sólistů byly také tím, co drželo tuto inscenaci nad vodou.

 

4

 

Philharmonisches Orchester Györ hrál opravdu famózně, nastudování dirigenta Leventa Töröka bylo svižné: vyzdvihlo báječně hrající žestě a dřeva a zohlednilo především temnou barvu orchestrálního pléna. Dobře vyzněly jednotlivé instrumentální kreace i akordické souzvuky. Dynamika byla konsekventní a příjemně korespondovala s narací. Ze sólistů mne nejvíc zaujal Tomasz Konieczny v roli Holanďana. Nejen, že vznesl do své role značnou osobitost rafinovaně ztvárněným pohybem, ale pěvecky i výrazově prostě exceloval. Zvučný baryton Konieczného představil zdaleka nejzajímavější barevnou a dynamickou škálu, rovněž artikulačně a intonačně neměl prostě konkurenci. Zdatně mu sekundoval Michael Heim jako Erik, jehož tvárný tenor je hlasem do nepohody. Heima podle mého názoru toho večera deklasovala jen jakási těžkopádnost v gestice a pohybu, jakoby nevěděl, co si se svými pažemi počít.

Z dam se prozpívala k báječnému výkonu Anna Gabler v roli Senty. Ač působila v prvním dějství ještě intonačně rozpačitě, postupně s rolí představitelsky a zejména pěvecky souzněla. V rozhovoru mezi Holanďanem, Sentou a Erikem jsme slyšeli excelentní operní tercet, jak se patří. Z dalších představitelů mne zaujal pohotový a přesný výkon Aleše Brisceina, naopak poněkud „odřeně“ působil pěvecký i herecký projev Franze Hawlaty a Marisy Altmann-Althausen.

 

1

 

Značně problematický byl výkon sboru. Jeho mužská část se ještě místy dala brát vážně, ale dámám se bohužel příliš nedařilo. Jejich podání bylo po všech stránkách útrpné, nesoudržné a intonačně problematické. Věřím, že příště to bude lepší. Podobně rozporuplná byla režie Isao Takashimy, která se pokusila o invenci až v samotném závěru, kde však nebylo nezasvěcenému diváku zřejmé, co se vlastně stalo s Holanďanem…

Mikulovský Amfiteátr je z hlediska akustiky úžasný prostor pro hudební divadlo. Jen se nesmí konat v jeho bezprostřední blízkosti koncert thrash metalové kapely, která v nejvypjatějších momentech opery oblažila posluchače svými growlingovými refrény a frenetickými reakcemi alkoholem posilněných fanoušků. Od druhého dějství byla jejich produkce místy stejně hlasitá jako hra orchestru. Do posluchačského komfortu měl tento večer opravdu daleko. Přesto byla většina festivalového publika (soudě podle závěrečného potlesku) šťastná, že se vůbec opera odehrála, protože toho večera to skutečně vypadalo, jako by těsně před produkcí Bludný Holanďan symbolicky sestoupil z vodního přívalu, valícího se z oblohy.

Nastudování se opíralo o výkon orchestru a silné sólistické obsazení. Bohužel celkové vyznění ukázalo, že inscenace není ve všem konzistentní, umělecky přesvědčivá podívaná, ale spíše zážitková forma odpočinku pro kulturní společnost. Avizované programy, o kterých nás informovala slečna u pokladny, asi také utonuly v moři. Těžko říct, co si o takovém počinu myslet. Myslím, že kladné a stinné stránky tentokrát byly tak trochu v rovnováze. Ačkoli to není mnoho, je to zřejmě pořád lepší, než trávit večer, jak se u nás obvykle dělává: mlácením prázdné slámy. Minimálně kvůli několika sólistům, skvělému orchestru a úžasné hudbě to za to stálo...

 

3

 

Foto: Prettypictures.at, Fb projektu, Wikipedie

Milan Bátor

Hudební publicista, pedagog, kytarista

Rodák z Opavy, pochází z umělecké rodiny, bratr David je básník, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým básnířkám. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde završil studia doktorským titulem v oboru Hudební teorie a pedagogika. Dlouhá léta působí jako hudební pedagog, na kytaru a etnické strunné nástroje hrál v kapelách Pearl Jam Revival, Nekuř toho tygra, Nisos, aj. Jako korepetitor a kytarista získal v ústředních kolech soutěží řadu diplomů za vynikající umělecký doprovod. Rád píše a přemýšlí o hudbě a interpretaci, spolupracuje s Českým rozhlasem a tištěnými časopisy a internetovými portály. Na hudbě miluje svobodu, mnohotvárnost a dar spojovat. 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.