„Filharmonie Brno nás provedla galerií s Obrázky z výstavy Modesta Musorgského, Freskami Piera della Francesca Bohuslava Martinů a tvorbou Malíře Mathise Paula Hindemitha.“

„Obrázky z výstavy byly jednou velkou parádou, která v prostoru hradního nádvoří nabyla ještě působivější atmosféry.“

„Malíř Mathis dal orchestru příležitost k jemně cizelované práci, mohutnému zvuku i řadě skvělých sólových výkonů.“

Mezinárodní hudební festival Špilberk v Brně se pomalu chýlí ke konci. Jako předposlední kus nabídl posluchačům koncert, který kvůli jarním hygienickým opatřením nemohl odeznít naživo, a tak Filharmonie Brno tehdy pohotově sáhla po streamingu. Nyní si mohli posluchači vychutnat program z děl Musorgského, Martinů a Hindemitha naživo, navíc v krásném prostoru nádvoří hradu Špilberk.

Celý koncert byl, stejně jako březnový stream, provázen vizualizacemi Coriho O’Lana, které se promítaly na velké plátno umístěné nad orchestrem. Přiznám se však, že jsem hned na počátku koncertu učinila rozhodnutí nevěnovat plátnu mnoho pozornosti, protože pak bych se nemohla soustředit na hudbu a ta by se stala jen kulisou k obrazu, jakoby filmovou hudbou… Od toho tu ale byl koncert předešlého večera, který uvedl – rovněž s promítáním obrazu – Holstovy Planety a výběr produkce pánů Johna Williamse, Hanse Zimmera a Oly Gjeileho. Naštěstí čtenáři tímto mým rozhodnutím nebudou ochuzeni o popis toho, co se dělo na plátně, neboť jim to zprostředkoval již kolega Průša ve své reflexi březnového streamu – takže vizuáluchtiví čtenáři, odběhněte klidně k němu, počkám na vás.

Koncepce koncertu tentokrát našla své zázemí ve výtvarném umění a Filharmonie Brno nás pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese provedla galerií s Obrázky z výstavy Modesta Musorgského, renesančními Freskami Piera della Francesca od Bohuslava Martinů a tvorbou Malíře Mathise Paula Hindemitha – a že je vykreslila zdařile!

Obrázky z výstavy čili Kartinky byly patrně nejznámější kompozicí večera a ani zde je není potřeba zevrubně představovat. Zazněly v klasické orchestraci Maurice Ravela, který tak dotáhl dílo vepsané „pouze“ do klavírního partu. Přestože klavírní verze je sama o sobě krásná a v mnohých částech (ostatně stejně jako Slovanské tance Antonína Dvořáka) ji osobně upřednostňuji před verzí orchestrální, Ravelovi je nutné přiznat, že dokázal svou instrumentací rozehrát dílo všemi krásnými barvami, které jen symfonický orchestr skýtá, a velkou pozornost přitom věnoval nástrojům dechovým, zejména žesťovým, které nesly břímě hlavního motivu Promenád, jimiž Musorgskij své dílo prošpikoval.

Během středečního koncertu se dechy zaskvěly v parádních sólových výkonech. Bohužel, mé oči nedohlédly do všech koutů orchestřiště, ale snad identifikuji správně trumpetistu Ondřeje Jurčeku, flétnistu Petra Pomklu, fagotistu Dušana Drápelu, hráče na anglický roh Zdeňka Nádeníčka a saxofonistu Jiřího Klementa, kteří se postupně blýskli sólovými pasážemi v průběhu Kartinek (zejména v části Starý hrad) i dalších kompozic. Jiří Klement dostal tuto příležitost pouze ve zmíněném Starém hradu, ale chopil se jí fantasticky a na závěr vykouzlil tak dokonalé decrescendo, že si vysloužil nejen obdiv publika, ale také úsměv dirigenta.

Orchestrace Kartinek je bohatá na pasáže samostatně znějící žesťové sekce, které byly provedeny se vší majestátností. Dřevěné dechy za žesti nikterak nezaostávaly – naprosto kouzelně vyzněla v jejich podání například část Tuilleries. Při této části mi přeci jen zrak utkvěl na plátně s vizualizací, kde spirálovité obrazce vytáčely své piruety jako baleríny na ledě. Mile mě překvapilo umírněně volené tempo Tance kuřátek ve skořápce, díky kterému byly zachovány všechny rytmické poměry, které se v mnohých jiných interpretacích mají tendenci slévat. Kuřátka tak zůstala půvabná a hravá.

V celém díle se kromě žesťů, které se (konečně) nemusely držet dynamicky na uzdě, vyřádily také bicí nástroje, a to zejména v závěrečné Velké bráně kyjevské. Pravda, žesťům popřál hojně i zvukař, a proto za nimi v několika málo místech zanikly o něco důležitější melodické linie, nicméně Obrázky z výstavy byly jednou velkou parádou, která v prostoru hradního nádvoří nabyla ještě působivější atmosféry. Celé publikum by nejspíš s tímto výrokem souhlasilo, neboť následoval mimořádně dlouhý potlesk. A to ještě první půle koncertu nebyla za námi!

Jako druhé přišly na řadu Fresky Piera della Francesca, které jsou produktem vytříbeného kompozičního stylu Bohuslava Martinů. Vznikly jako reakce na freskové dílo jmenovaného renesančního malíře, se kterým se Martinů setkal během své návštěvy Itálie v roce 1954. Na rozdíl od Musorgského se Martinů vyhýbá přílišné popisnosti svého díla. Ze třívěté kompozice na nás dýchají jen mlhavé dojmy, kterými fresky na skladatele působily. Celé dílo je prudce kontrastní. Převládají spíše zádumčivé plochy posléze vrcholící do naléhavosti až bouřlivosti, které náhle prosvětlí typicky martinůvský akord, který dýchá svou vřelostí a v jehož barevné a harmonické struktuře vždy pociťuji cosi výsostně českého, čím se Martinů přimyká ke své rodné zemi. V tomto díle dostaly určité sólistické příležitosti pro změnu smyčcové nástroje, které – aby nevznikl mylný dojem – už v Kartinkách hrály výtečně, ale ve Freskách jim pozornost publika nepřebíraly nástroje jiné.

Závěrečné dílo uvedené po přestávce nás na časové ose přeneslo nejdále z hlediska vývoje výtvarného umění – až k pozdně gotickému malíři Matthiasi Grünewaldovi. Ten se stal námětem opery a symfonie Paula Hindemitha Malíř Mathis. Toto dílo ve třech větách se už ani neodvolává na konkrétní výtvarný počin malíře, ale reflektuje jeho životní osudy. Nacházíme v něm více tematické práce než v kompozici Martinů a také hojné užití kontrapunktické techniky. V první větě se rytmicky neuhlídaly první housle, které se v jednom místě znatelně rozjely, jednalo se však o jediné zaváhání v jinak precizním výkonu. Hindemith také poskytl dost prostoru pro sólové výkony – například již jmenovaný flétnista Petr Pomkla se znovu předvedl v druhé větě. Překrásným momentem byl úvod této věty, kdy orchestr vytvářel nádherné barvy, i její závěrečný akord, který byl perfektně vyvážený. Třetí věta byla nejenergičtější a skrývala obrovské kontrastní plochy. Malíř Mathis dal orchestru příležitost k jemně cizelované práci, mohutnému zvuku i řadě skvělých sólových výkonů.

Po vděčném potlesku publika se orchestr rozhodl potěšit ho ještě přídavkem, za který si zvolil osmý Slovanský tanec Antonína Dvořáka, jehož entuziasmus provázel diváky ještě na noční procházce od hradu do útrob města.

Foto: Vojtěch Kába