sobota, 05 září 2020 13:39

Dvořákova Praha, Dvořákova síň, Dvořákova hudba

Autor:

„Nezastírá, že Dvořák byl Evropan, ale i Čech, a že žil a tvořil ve stejné době jako Čajkovskij.“

„Chvílemi jako kdyby zněla symfonická báseň.“

„Podobnou interpretaci Violoncellového koncertu, lyrickou a jemnou, přesto znělou, jsme už dlouho neslyšeli.“

 

100

 

Festival Dvořákova Praha otevřela v pátek Česká filharmonie v Rudolfinu způsobem, který ani trochu nepřipomínal rutinu. Dvě nejznámější a nejoblíbenější koncertní díla ze skladatelova odkazu, Novosvětská a Koncert h moll, by ke snadnému odevzdání úkolu přitom mohla svádět. Semjon Byčkov však s partiturami dopodrobna pracoval a Václav Petr obdařil Violoncellový koncert mnoha neotřelými a krásnými hodnotami.

Před závorku se patří podotknout, že návštěva koncertu poznamenaného současnými hygienickými opatřeními, především nutností maskovat si obličej, není a nebude ani trochu normální a dá se snést jen s nadějí v co nejkratší přechodnost tohoto stavu. Uznání, že se festival přes všechna protivenství podařilo zorganizovat, radost z toho, že se vůbec lidé oproti jaru smějí takto scházet, a nakonec i potěšení ze slyšené hudby však přece jen musí při koncertě zvítězit. A Česká filharmonie se postarala o tak zajímavé provedení dvou nejoblíbenějších a celosvětově nejhranějších skladeb Antonína Dvořáka, že hudba podivné okolnosti přemohla.

 

105

 

Semjon Byčkov Dvořákovu hudbu vypráví. Vede a člení ji tak, že stále o něco jde, že tóny povídají, vzdychají. Je ve výkladu romantik a nezastírá, že Dvořák byl Evropan, ale i Čech, a že žil a tvořil ve stejné době jako Čajkovskij. Drobně vypracovává dynamiku i tempa, hudební tok je zvrásněný, ale ve větších celcích, nikoli přerývaně. Odděluje úseky, dává jedněm doznít a k těm dalším nechává orchestr nadechovat. Každý okamžik skladeb měl svůj kontext, význam a smysl. Chvílemi jako kdyby epičností šlo až o operu bez zpěvu, chvílemi a převážně jako kdyby zněla symfonická báseň. Škoda jen, že civilní pauzy mezi větami, a to i tam, kde se někdy pokračuje velmi záhy dál, nechávaly opadnout získanou atmosféru.

Václav Petr vstoupil do Koncertu h moll velmi, velmi pomalu a tiše, často takové polohy nacházel i v jeho průběhu a podobně ho také uzavřel. Jeho přístup je básnivý, neokázalý, zpěvný, tichý, měkký a klidný. Mimořádně ztišený byl i orchestr, krásná byla sóla dechových nástrojů nebo společná pasáž sólisty a koncertního mistra ve třetí větě. Skladba má před koncem dlouhé písňové intermezzo, jak známo, jde o vzpomínku na Josefinu, první lásku, ženu, která právě zemřela. Podařilo se ji tentokrát ztvárnit mimořádně působivě. A sólista se pak nádherně vyvaroval mnohdy zbytečně rapsodického zesilování svého vstupu do posledních taktů. Podobnou interpretaci Dvořákova Violoncellového koncertu, lyrickou a jemnou, přesto znělou, jsme už dlouho neslyšeli.

 

102

 

Novosvětská symfonie přinesla radu kouzelných výjevů, nezněla prázdně ani okázale, byla obsažná ryze hudebními prostředky, byla pozorně a nenahodile tvarovaná, stále nová a proměnlivá, byla hravá, zahraná s radostí a mistrovstvím. Pro Largo se sólem anglického rohu našel šéfdirigent trochu rychlejší tempo, pro další části a jiná místa naopak někdy neotřelá zpomalení. Zvýraznil lyrické zastavení před koncem závěrečné věty, skladatelem dobře načasované, v něčem podobné řešení Koncertu h moll, ale třeba také Smetanovu Blaníku… Bylo znát, že dirigent připravil provedení poctivě a s pokorou, že kontakty s českou hudbou nebere na lehkou váhu.

 

108

 

Zahájit festival Dvořákova Praha, navíc ve Dvořákově síni, jinak než Dvořákovou hudbou nelze. Nebezpečí, že vstupní program obsahující dvě notoricky známé skladby bude jen formálním holdem géniovi, pouhou společenskou záležitostí a v nejhorším případě i nikterak podnětným opakovaným zážitkem ze stokrát slyšeného, nemělo naštěstí šanci. Způsob, jakým filharmonici s Václavem Petrem a Semjonem Byčkovem hudbu přečetli a prožili a předali, ale právě jen a jen takový způsob, dává opětovnému uvedení osvědčených repertoárových stálic plný a naprostý smysl.

 

109

 

101

 

103

 

106

 

Foto: Petra Hajská

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.