„Přicházel stále s něčí novým, a přitom to byl pořád Dvořák, třeba i neznámý, ale současně důvěrně známý.“

„Byl při výběru výrazových prostředků decentní, ale důsledný.“

„Že Dvořákovy klavírní skladby vesměs nepatří k tomu úplně nejvyššímu stupni perlivé obtížnosti, ukázaly mimoděk až přídavky.“

Ivo Kahánek přispěl do programu festivalu Dvořákova Praha svátečním, pozoruhodně monotematickým a vzácně vyrovnaným recitálem. Hrál v Rudolfinu v neděli večer jen Dvořáka, a to ne nějaký líbivý výběr, ale v rámci souborného festivalového projektu Dvořák Collection Suitu A dur a dva kompletní cykly, takto úplné a vcelku slýchané málokdy.

První polovina večera na festivalu Dvořákova Praha, bezmála hodina čistého času, připadla na Poetické nálady. Třináct hudebních obrázků sahá charakterem od ryze romantických námětů po ohlasy na taneční formy, od Noční cesty a Reje skřítků přes Bakchanale a Furianta po Serenádu, od Selské balady přes Vzpomínání po výjevy Z mohyly a Na Svaté hoře. Ivo Kahánek nelehký úkol – to znamená vyprofilovat jedinečně každý kousek, udržet pozornost a celkově potěšit – zvládl skvěle. Přinesl publiku intimní, zajímavou, formami a naladěním různorodou, a přece stylem jednotnou hudbu, po svém odrážející skladatelovo mistrovství. Kvality Dvořákovy hudby jsme zvyklí vnímat především přes orchestrální stylizaci, to znamená užívat si jeho invenci nejen melodicko-rytmickou, ale neoddělitelně spojenou také s instrumentací. Prostředky sólového klavíru jsou co do šíře menší, ale do detailů a hloubky téměř bezedné.

A právě to umí Ivo Kahánek vyhmátnout a předávat dokonale. Nechával hudbu meditovat i tančit, byl při výběru výrazových prostředků decentní, ale důsledný, okázalost mírnil a poetičnost podporoval. Krásně mu vycházelo plastické odstiňování polyfonie, hrál nesmírně zřetelně. Přicházel stále s něčí novým, a přitom to byl pořád Dvořák, třeba i neznámý, ale současně důvěrně známý.

Klavíristův přístup, naprosto neokázalý, vizuálně přitahující k rukám, ne k pažím a celému tělu, bezchybně propracovaný, vnitřně bohatý, muzikální, se obdobně projevil i u ranějšího cyklu Silhouety. Má dvanáct částí, ale kratších, univerzálnějších, dychtivějších i salonnějších, končících často rychle a úsečně. Nejsou tak vyhraněné, vzdorují zapamatování na první poslech.  

Mezi oběma cykly, jejichž uvedení bylo nenápadnou, ale velikou událostí, zahrál Ivo Kahánek Dvořákovu Suitu A dur. Kontrastně, v nádherných dynamikách, hodně líbezně, ale i s americkými synkopami, kouzelně a stylově, nicméně na některých místech přece jen o maličko věcněji, než někdy vyznívá její známější orchestrální podoba. Ti nejlepší dirigenti prostě dostanou výrazově, zejména agogicky a za pomoci barev a charakteristiky hry konkrétních nástrojů, zrovna z této hudby ještě o něco víc.  

Že Dvořákovy klavírní skladby vesměs nepatří k tomu úplně nejvyššímu stupni perlivé obtížnosti, ukázaly mimoděk až přídavky. Janáček navázal logicky, však spolu oba muzikantští přátelé mimo jiné putovali v sedmdesátých letech pěšky po Čechách. Cyklus Po zarostlém chodníčku vznikl sice až počátkem dvacátého století, ale vedle vzrušených překotných sčasovek obsahuje i velmi poetické nálady, skoro jako ty od Dvořáka. Ale Chopin, nejdřív Etuda cis moll z opusu 10 a pak Fantazie Impromptu cis moll op. 66, definitivně jako odlišný protějšek připomněl, že kouzlo Dvořákovy klavírní hudby nespočívá v bravurní stylizaci, ale že primárně vychází od srdce.

To všechno je po Kahánkově výživném dvouhodinovém koncertu zase o něco jasnější. A k tomu i fakt, že vývoj nezastavíš: elektronické noty, téměř vodorovně na klavíru položený tablet, nesoustřeďují pozornost na to, jestli sólista hraje zpaměti, nebo ne. Ono to ani není moc poznat. A eliminují profesi obraceče. Stačí nožní přepínač u levého pedálu. Právě na něm se pomyslně lomí rozdíl mezi generacemi.

Foto: Petra Hajská