„Kohoutova muzikálnost je velmi přesvědčivá, podtržená neselhávající brilantní technikou.“

„Nádherná sólová flétna v sopránové poloze ukázala přednosti varhan v celé jejich kráse a opojně zpívala.“

„Ani přes Kohoutovu snahu a zcela mimořádnou brilanci v manuálovém partu úprava Vltavy kvality originálu nedosáhla.“

Romantické varhany v kostele sv. Ludmily na Královských Vinohradech postavil Emanuel Štěpán Petr v roce 1898. Mají tři manuály a čtyřicet šest rejstříků. Před dvěma lety je úspěšně rekonstruovala firma Kánský-Brachtl. Zároveň Spolek přátel kostela sv. Ludmily začal pořádat cyklus pravidelných varhanních koncertů. Letos se konají čtyři v podzimním období. Na prvním koncertu rozezněl cenný nástroj Pavel Kohout.

Pavel Kohout je absolventem Pražské konzervatoře a Hudební fakulty AMU a vzdělání v oboru si doplnil ještě na Sweelinckově konzervatoři v Amsterdamu. Je vítězem Mezinárodních varhanních soutěží v Lublani 1998, v litevském Vilniusu 1999 a především na soutěži Musashino v Tokiu 2000, která mu otevřela možnost vystoupit opakovaně na koncertech po celém světě, nejenom v evropských státech, ale i v USA, Mexiku, Japonsku, Jižní Koreji, Singapuru, Izraeli, Sýrii, Austrálii, na Tchaj-Wanu a Novém Zélandu. Jako renomovaný koncertní varhaník je patrně vyhledávanější v cizině než doma. Proto jeho vystoupení bylo očekáváno s velkým zájmem. Jeho muzikálnost je velmi přesvědčivá, podtržená neselhávající brilantní technikou, a přirozeným temperamentem umí strhnout obecenstvo.

Úvodem svého vystoupení zvolil barokní hudbu – Bachův přepis Koncertu G dur talentovaného Johanna Ernsta, synovce výmarského vévody, předčasně zemřelého v necelých dvaceti letech. Křehké třívěté concerto grosso pro smyčcový soubor pojal ve zvuku značně robustně a zvlášť v krajních větách popustil stavidla svému velikému temperamentu. Závratnému tempu a mohutnému fortissimu, ničím nepřipomínajícímu útlý smyčcový zvuk, se romantický nástroj i akustika chrámu úspěšně vzpíraly. Občas byly srozumitelné pouze základní harmonické postupy, ale polyfonie jednotlivých hlasů zůstala jen tušená.

Následující vrcholné dílo francouzské romantické hudby, Chorál a moll Césara Francka, už mnohem lépe odpovídalo zvukovému charakteru varhan. Jedná se o autorovo poslední dokončené dílo z cyklu Tří chorálů, jeho hudební závěť. Chorál a moll střídá toccatové prvky s vlastní vytvořenou chorální melodií, okořeněnou osobitými, ryze franckovskými harmonickými spoji. Po středním zpěvném Adagiu a velké gradaci nastoupí vzletný závěr, který vystupňuje skladbu až do vítězného durového akordu. Tuto obdivuhodnou skladbu pojal Kohout ve velkorysém a přesvědčivém stavebném oblouku až do strhujícího závěru.

Záslužně připomněl nepříliš často provozované varhanní dílo nejvýznamnějšího českého varhanního virtuóza první poloviny 20. století a skladatele Bedřicha Antonína Wiedermanna. Zvolil jeho lyrické Notturno z válečného roku 1942, pojaté v podstatě věcně, ale přesto velmi výrazově, a k němu přidal ironické a efektní Impetuoso v tempu na hranici zřetelnosti v chrámové akustice.

Svit luny Louise Vierna převedl obecenstvo do Paříže, kde autor působil v první polovině 20. století jako dlouholetý varhaník katedrály Notre Dame. Zde byl lyrický vrchol Kohoutova vystoupení. Nádherná sólová flétna v sopránové poloze s doprovodem jemných smykavých rejstříků ukázala přednosti varhan pro tento druh hudby v celé jejich kráse, opojně zpívala a po živější střední části dovedla skladbu do smírného závěru.

V poslední době se na varhanních koncertech rozšířilo provádění varhanních úprav skladeb pro symfonický orchestr. Zní tak Dvořákova Novosvětská symfonie, Franckova Symfonie d moll nebo rozsáhlé hodinové symfonie Antona Brucknera. Opodstatnění měly původně v 19. století, kdy možnost slyšet živě orchestr byla dost omezená, nahrávky ještě nebyly a varhany ho mohly nahradit. Už tehdy, kdy Smetana byl prvním kapelníkem Prozatímního divadla, jeho druhý kapelník Josef Klička, pozdější první český varhanní virtuóz, přepsal pro varhany jeho symfonickou báseň Vyšehrad. Obliba takových varhanních transkripcí se v poslední době vrátila. Lze slyšet Ravelovo Bolero i Gershwinovu Rhapsody in Blue.

Pavel Kohout na závěr koncertu zvolil Vltavu Bedřicha Smetany v úpravě Barbary Bannasch, která sice respektovala skladatelovu partituru, ale místy překomponovala některá místa a jednotlivé části na sebe zdaleka nenavazovaly tak plynule, jak Smetana zamýšlel. Při „Tanci víl v měsíčním světle“ bylo slyšet pouze šumění dvou pohyblivých hlasů ve vysoké poloze, ale hlavní melodická linka původně ve vysokých smyčcích zcela chyběla. Ani přes Kohoutovu snahu a zcela mimořádnou brilanci v manuálovém partu úprava kvality originálu nedosáhla.

Foto: ilustrační – archiv spolku přátel kostela sv. Ludmily, Ivan Malý, wikipedia, ludmilavinohrady.cz