„Čtyři barvité a temné příběhy zhudebněné velice působivým způsobem a zazpívané opravdu famózně.“

„Janáčkův sbor Potulný šílenec je hraniční záležitost.“

„Mužská část sboru se prezentovala na koncertě jako lepší – zvukově kompaktnější, tvárnější.“

Pražský filharmonický sbor čeká řada krásných úkolů ve spolupráci s orchestry, ale hned na začátku sezóny umožnil publiku dokonalý zážitek svým ryze vokálním, samostatným a capellovým koncertem. Sestava děl českých klasiků dala vyniknout napřed ženské a pak mužské části tělesa a nakonec i celému smíšenému sboru. Uvedení Foersterovy hudby bylo víc než záslužné, Janáček zapůsobil neopakovatelně přímočaře a Vítězslav Novák vyzněl mimořádně dramaticky.

Právě Balady na slova lidové poesie moravské od Vítězslava Nováka byly v podání Pražského filharmonického sboru v úterý večer v kostele sv. Šimona a Judy na prvním z koncertů vlastního cyklu strhujícím finálním číslem. Byla to jediná půlhodinová položka po přestávce, čtyři barvité a temné příběhy zhudebněné velice působivým způsobem a zazpívané opravdu famózně. Dvě balady z opusu 19, dvě z opusu 23, dohromady jakoby jednolitý čtyřdílný cyklus, gradují do pregnantního rytmicky-melodického vrcholu, opakovaného se zdrcující pravdivostí, do hrůzostrašné pointy příběhu o mladíkovi, který odešel na vojnu s nevrátil se… A teď „na francúzském na pomezí, tvého bratra hlava leží, leží, leží porubaná, podkovama rozšlapaná“. Hudební motiv, který se zaryje do paměti…

Novákovy sbory nazvané Čtyři básně Otokara Březiny, které předtím zazněly ve výběru, v počtu dvou (Magické půlnoci a Zpívaly hořící hvězdy), jsou jiné. I v hutné sazbě a složitější harmonii a s typickými polyfonními výměnami a imitacemi podchycují srozumitelným, hudebně zralým způsobem texty, které jsou jemnější, oduševnělé. Vítězslava Nováka sice naše současnost moc nesleduje, nevnímá a neoceňuje, ale není pochyb o tom, že byl skvělým komponistou, který uměl vyprecizovat a rozlišit vyjadřovací a výrazové prostředky velmi cíleně a přesně.

Na začátku koncertu se na pódiu objevila nejprve ženská část tělesa. Posvěcení noci, sbor Josefa Bohuslava Foerstera na německý text s doprovodem klavíru, zazněl jemně, v dokonale sjednoceném souzvuku a výslovnosti, působivě, stejně jako hned poté Janáčkova Vlčí stopa, ovšemže už střihově různorodá a vypjatější. Mužská část sboru se nicméně tento večer prezentovala na koncertě jako lepší – zvukově kompaktnější, tvárnější. Oproti ženám nezazněl opravdu ani jediný z hlasů ostřeji, neintegrovaně. Foersterova Večerní píseň měla v mužských hlasech krásné barvy a přesnost, kulatost a kultivovanost. Radost poslouchat.

Janáčkův sbor Potulný šílenec je hraniční záležitost. Výrazově a pěvecky mimořádně obtížná partitura z roku 1922 patří k moderně a plně i do okruhu skladatelovy nezařaditelné svéráznosti. Text Rabíndranátha Thákura směsí mystiky a moudrosti na pomezí reálna a pověsti umožnil Janáčkovi plně rozvinout jeho zkratkovité a barvité vyjadřování, nehledící v tomto případě na zpěvnost, ale vzrušeně sdělující na samu dřeň odkryté poselství. Způsob, jakým mužský sbor – za spoluúčasti sólistů Martina Slavíka a Jiřího Brücklera – suverénně v tónech modeloval a pointoval do krajnosti vokálních možností slova a věty, bral dech.

Novákovy čtyři balady pak ve zvuku smíšeného sboru a za přesného bravurního doprovodu čtyřručního klavíru (Slávka Vernerová-Pěchočová a Marcel Javorček) korunovaly koncert druhým a konečným vrcholem. Pražský filharmonický sbor, pod rukama a za sugestivní bezhlesé návodné deklamace Lukáše Vasilka, ukázal tento večer obdivuhodně široké spektrum svých možností, dynamiku, výraz, kompaktní sazbu, kultivovanost i dramatickou sílu; celé své stálé mistrovství, které tvoří reálný obsah jeho značky. 

Foto: Pražský filharmonický  sbor