„Dramaturgie byla postavena na netradičním spojení cembala a varhan.“

„Sebejistý a soustředěný výkon Bernharda Klapprotta byl lahodným soustem pro všechny barokní labužníky.“

„Bachova Anglická suita č. 3 byla poměrně posluchačsky náročná a hrozilo lehké přesycení barokem.“

Mezinárodní varhanní festival Olomouc 2020 směle pokračuje a v pondělí večer byl přichystán další zajímavý interpret se sofistikovaným programem. Koncert se jako jediný v tomto 52. ročníku nekonal v katedrále sv. Václava, ale v rámci festivalu vůbec poprvé v chrámu Panny Marie Sněžné, jak připomněl dramaturg festivalu Karel Martínek. Program náramně slušel této barokní stavbě, která byla postavena na počátku 18. století, tedy v období velmi blízkém vzniku všech skladeb večera.

Dramaturgie byla postavena na neotřelém spojení cembala a varhan. Oba nástroje obsluhoval varhaník, cembalista, hráč continua a dirigent Bernhard Klapprott, držitel několika ocenění a profesor hry na cembalo a historické klávesové nástroje na oddělení staré hudby Hudební univerzity Franze Liszta ve Výmaru. Jeho působení se neomezuje pouze na Výmar, ale jako hudební kantor působí také v Dortmundu, Detmoldu, Herfordu nebo Brémách a lektoruje mistrovské kurzy napříč Evropou a USA. Své učitelské zkušenosti předvedl před začátkem koncertu, kde vyzdvihl hlavní přednosti skladeb a uvedl princip dialogů mezi oběma vzdáleně příbuznými nástroji.

Dialog I: Cembalo s varhanami zde na úvod preludovalo řečí mladého Johanna Sebastiana Bacha. Preludium z Anglické suity č. 2 a moll, BWV 807 na cembalo mělo rychlejší dikci, chtělo toho hodně vyjádřit a byl z něj cítit neskrývaný obdiv k Itálii a Francii. To varhaní odpověď Preludium a fuga A dur, BWV 536 byla mnohem rozvážnější, hlasy se proplétaly v prodlevách a honosné barvy varhanních registrů zaplnily chrám do poslední barokní ozdoby.

Dialog II: Ve druhém dialogu jsme se vrátili o generaci hlouběji do historie. Taneční formy byly seřazené směrem k té nejvíce „upovídané“. První rozezněla varhany Ciacona d moll od Johanna Pachelbela, zpěvná a přehledná skladba, která navzdory – pro ciaconu nezvyklé – mollové tónině rozmlouvala živě a pozitivně. Slovo zůstalo varhanám a první promluvu doplnila Passacaglia d moll, BuxWV 161 Dietricha Buxtehudeho – dílo méně zaměřené na melodii v horních hlasech, s dominantním ostinátním basem, který nelze v barokní hudbě opomenout. Protější stranu dialogu (cembalo) zastupoval kosmopolita Georg Muffat skrze svůj velice ornamentální Apparatus musico-organisticus: Passacaglia g moll. Především v tomto dialogu mohl Bernhard Klapprott plně ukázat své technické schopnosti. Jeho sebejistý a soustředěný výkon byl lahodným soustem pro všechny barokní labužníky.

Dialog III: Poslední dialog opět patřil Johannu Sebastianu Bachovi. Anglická suita č. 3 g moll, BWV 808 zazněla tentokrát celá a varhanní odpovědí bylo Preludium a fuga G dur, BWV 541. První jmenovaná skladba byla poměrně posluchačsky náročná a hrozilo lehké přesycení barokem. Rozkošné tance Gavotte I a II však dílo patřičně oživily. Preludium a fuga G dur, BWV 541 plně předvedly bohatost místních varhan. Jednotlivé nástupy hlasů přicházely zřetelně za sebou a skladba zafungovala jako skvělá tečka na závěr.

Celkové seřazení skladatelů pomyslně korespondovalo s hudební formou A-B-A (nebo spíše snad B-A-B?). Zajímavé byly tonální nuance mezi skladbami večera, které také přispěly ucelenosti programu (Dialog I: a moll – A dur; Dialog II: d moll – d moll – g moll; Dialog III: g moll – G dur). Druhým hlavním důvodem ucelenosti bylo poměrně úzce vymezené období baroka a převaha skladeb osoby Johanna Sebastiana Bacha, který měl letos v červenci 270. výročí úmrtí. Taková specifikace s sebou přináší posluchačsky poměrně náročný program, což bylo znát především u Anglické suity č. 3, kdy byl už leckterý posluchač barokem přehlcený. K lehce ospalé atmosféře přispělo jistou měrou i nezvykle dlouhé úvodní slovo, které ještě zpomalovalo nezbytné tlumočení. A v neposlední řadě nutné přecházení od cembala k varhanám a zpět, které posouvalo dialogy k monologům. Ovšem kdo měl dost trpělivosti s těmito drobnostmi a je fanoušek barokní hudby, byl svědkem nevšedního zážitku spojení nástrojů, které nezní často jako sólové nástroje během jednoho koncertu. Posluchač se mohl přenést do tohoto podivuhodného období, které tolik ovlivnilo Olomouc, a všímat si detailů této pozoruhodné hudby.

Jistě lze jen vřele doporučit všem milovníkům dobré hudby, aby zvážili cestu do Olomouce na poslední koncert festivalu, který se v duchu francouzské hudby uskuteční 17. září opět v katedrále sv. Václava.

Foto: Fb MFO