„Maisky? Slavné jméno vůbec nemusí být stoprocentní zárukou neopakovatelného interpretačního výkonu a mimořádného zážitku.“

„Inaugurační koncert doopravdy začal až po přestávce. Symfonii Bohuslava Martinů šéfdirigent vystavěl a předal moc pěkně.“

„Skvělá partitura, česká i světová, neméně mohutná jako Novosvětská.“

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK má nového šéfdirigenta. Pietari Inkinen se nemohl na jaře pořádně rozloučit a Tomáš Brauner se nyní ujal funkce v podobně podivné době, kdy se nedá naplno taková příležitost prodat, prožít a oslavit. Omezení počtu posluchačů v sále, změny programů, celková nejistota… Inaugurační koncert měl ve středu v Obecním domě ale ještě jeden problém. Rodinná trojice Maiskych v Beethovenově Trojkoncertu hrála při vší úctě tak špatně, že o hodnotném uměleckém programu, plně na výši, lze ve skutečnosti hovořit až poté, co na pódiu byl zase už jen šéfdirigent se svým tělesem.

Pražští symfonikové úvodní koncert sezóny nemuseli na rozdíl od dalších těles změnit, protože v něm nepočítali se sborem (jako rozhlasoví symfonikové v případě Beethovenovy Deváté) nebo s hodně velkým obsazením (jako Česká filharmonie v případě Mahlerovy Páté). FOK vsadil na jinou kartu: hostování umělců s hvězdným příjmením. Mischa Maisky, dvaasedmdesátiletý violoncellista, vystoupil s dvěma dětmi, třicátníkem Saschou, který hraje na housle, a čtyřicátnicí Lily, která je klavíristkou. Jak se ukázalo, slavné jméno však vůbec nemusí být stoprocentní zárukou neopakovatelného interpretačního výkonu a mimořádného zážitku. Trojkoncert Ludwiga van Beethovena by měl být dílem perlivě jasným, pozitivním, klasicistně radostným, virtuózním. Orchestr byl bohužel zbytečně velký a hrál celkově masivně a temně, ale co vadilo mnohem víc, byli sólisté. Lily Maisky cítila klavírní part přehnaně romanticky, s nepatřičnými rubaty a okázalými gesty, navíc zápasila opakovaně nejen s bujnými vlasy, ale i s počtem a zřetelností jednotlivých tónů. Sascha Maisky hrál toporně, neinspirovaně, akademicky, s rychlým mechanickým vibratem. A Mischa Maisky zaintonoval opravdu čistě jen několik málo tónů. Krásná Beethovenova skladba proto působila rozháraně, nepěkně. Legenda směřuje za zenit a potomci nedosahují její velikosti… Spravedlivé je nicméně dodat, že přídavek, jímž bylo Adagio z Beethovenova Klavírního tria op. 11, vyzněl lépe.  

Úvodní skladbou večera byl předtím Smetanův Pražský karneval. Provedení opět upozornilo, že by bylo na místě chápat titul spíše jako skicu. Nejde o to, že přesahuje dosavadní smetanovský hudební jazyk kamsi k moderně, to je v pořádku, ale jde o to, že nemá přesvědčivě logickou tektoniku, tonální plán, formu a směřování. Kaleidoskop různorodých útržkovitých výjevů nedává dohromady valný smysl, snad jen jako studie…

Inaugurační koncert každopádně doopravdy začal až po přestávce. Tomáš Brauner má rád Bohuslava Martinů a pro svůj zvýrazněný vstup do předpokládaného několikaletého spojení s Pražskými symfoniky zvolil jeho První symfonii. Samo o sobě je to v daném kontextu docela pozoruhodné. Posluchači mohli být vděčni, a opravdu byli, že se hrálo něco jiného než Novosvětská. A symfonii šéfdirigent vystavěl a předal moc pěkně.

Dílo, které mělo premiéru v Bostonu v roce 1942, vychází z toho nejlepšího, co Martinů vytvořil ve třicátých letech. Ze symfonismu Julietty, dramatismu Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány i rytmičnosti a líbeznosti scénických děl inspirovaných lidovými hudebními motivy. Přidává k tomu pak něco dalšího: rozhodnutí kompozičně zvládnout klasickou formu symfonie a naplnit ji novým, vlastním způsobem; další posun v mistrovství instrumentace; patos válečných let; šok z emigrace; vyrovnávání se s novým prostředím… a typicky americký rozmach. Výsledkem je skvělá partitura, česká i světová, neméně mohutná jako Novosvětská psaná v New Yorku o padesát let dříve.

Orchestr dal provedení plnou pozornost: sytou hru smyčcové sekce, rytmickou pregnanci v tutti, pastorální tóny v intermezzech dřevěných dechových nástrojů… Neoimpresionisticky znějící partitura, v níž se přelévají zvukové masy a prolínají opalizující plochy, která má však současně elegantně neoklasicky zřetelné obrysy, zapůsobila velkoryse, mohutně, lyricky i závažně a v integrovaných synkopovaných popěvcích i energicky a povzbudivě. Místy, mimo jiné hned v dur-mollovém úvodu, by jí možná slušelo zmírnění tempa, ale jinak se Tomáši Braunerovi podařilo vést těleso k přesně formulované hudební řeči, barevné a emotivní, mocné, působivé, moderní i důvěrně známé, konkrétní, ale i uvolněně fantazijní. Česká klasika. Krásný vrchol večera, krásný začátek pravé symfonické sezóny.

Foto: Petr Dyrc