neděle, 20 září 2020 13:00

V netradičním pozdním termínu zahájil festival Český Krumlov měřením teploty divákům

Autor:

„Jiří Bárta po úvodu měkce znějících dřevěných dechových nástrojů rozezpíval kouzelně sladké téma v kultivovaných, měkkých a promyšleně vedených frázích.“

„Celkově musím poznamenat, že mne Svárovského interpretace nadchla!“

„Festival vykročil do netypického pozdního ročníku velmi pěkně. Přesvědčivě.“

 

4

 

Proslulý Mezinárodní festival v Českém Krumlově zahájil svůj 29. ročník v pátek 18. září 2020 vstupním slavnostním koncertem s Filharmonií Bohuslava Martinů ze Zlína, dirigentem Leošem Svárovským a violoncellistou Jiřím Bártou. Koncert v Zámecké jízdárně měl atraktivní program z oblíbených děl mistrů hudby 19. století – Antonína Dvořáka a Modesta Petroviče Musorgského.

Prezident festivalu Jaromír Boháč se rozhodl pořádat festival s opožděním dvou měsíců oproti osmadvacetileté tradici letního festivalu. Dle jeho vyjádření letos nepřijedou nasmlouvaní zahraniční umělci kvůli nejisté situaci kolem koronaviru v celém světě. Konání festivalu, přesunutého na podzimní období, má za cíl podpořit českou hudební scénu i kulturní věhlas města Český Krumlov. Podzimní koncerty festivalu se tak z obvyklého přírodního prostředí přesunuly do Zámecké jízdárny. Nové opatření týkající se stojících lidí se koncertů nedotkne, všichni účastníci mají vymezená místa k sezení. Při vstupu se měřila všem divákům teplota, takže jsem tím – díky koncertu – asi po deseti letech zjistil, že teplotu stále nemám. Vše bývá jednou v životě poprvé.

Program vstupního koncertu prezentoval dvě nádherná díla ze zlaté pokladnice slovanské, potažmo světové hudby 19. století – Koncert pro violoncello a orchestr h-moll Antonína Dvořáka a slavné Kartinky (Obrázky z výstavy) Modesta Petroviče Musorgského. Obě tato skvostná díla patří ke světově proslulým a hojně vyhledávaným opusům světové hudební literatury.

 

2

 

Violoncellový koncert h-moll Antonína Dvořáka zřejmě netřeba zvláště představovat. Ve Dvořákově rozsáhlém díle zaujímá spolu s Novosvětskou symfonií doslova privilegované postavení svojí popularitou. Byl premiérován v Londýně v březnu roku 1896 tehdy mladým anglickým violoncellistou Sternem, který i poté interpretoval dílo ve světě (v Praze poprvé 11. dubna 1896). Skladba se stala záhy jednou z nejhranějších a nejoblíbenějších skladeb pro violoncello. Koncertantní hlas je velmi technicky obtížný, s virtuózním rozletem, ale s tak úžasnou symfonickou stavbou, že ji mnozí muzikologové pokládají za symfonii s violoncellovými sólovými vstupy. Kompoziční mistrovství autora na vrcholu sil a neobyčejná horoucnost a vřelost výrazu činí z Dvořákova díla mimořádnou skladbu.

Renomovaný violoncellista Jiří Bárta, ověnčený řadou významných úspěchů, začal Dvořákovu skladbu s ponorem do prvních frází Allegra, když ho náhle zaskočila prasklá struna… Ani nevím, proč se mi ihned vybavila reminiscence z opery Dalibor, předzvěst titulní postavy: „Ha, ký to ďas, že mi struna praskla. Má býti snad to špatným znamením?“ Ne, nebylo to špatným znamením. Budivoj na scénu Zámecké jízdárny nedorazil, aby nešťastníka s prasklou strunou zatknul… Jiří Bárta si jen došel do šatny strunu vyměnit a přetržená hudební nit hned na samém počátku promptně navázala.

 

6

 

Dirigent Leoš Svárovský je znamenitý, citlivý doprovazeč. Orchestr se pod jeho přesným a zřetelným gestem stále intenzivněji ukazoval jako soustředěný, citlivý partner s příjemně homogenním, kultivovaným zvukem celku. Připomíná mi vždy Václava Smetáčka, který byl vyhlášen coby výjimečně citlivý partner všech sólistů s až telepatickým instinktem. Plnější celkové uvolnění po nečekaném přerušení ihned v entrée nastalo ve druhé větě – Adagio ma non troppo, koncipované ve třídílné písňové formě. Violoncellista po úvodu měkce znějících dřevěných dechových nástrojů rozezpíval kouzelně sladké téma v kultivovaných, měkkých a promyšleně vedených frázích. Sametový zvuk a uměřenost výrazu provázely jeho výkon v daném večeru. Střednímu dílu propůjčil vzrušenější, až sugestivní výraz. Nejvíce mi výstavbou celku imponovala třetí část, komponovaná jako rondo. V ní vše proudilo již s nadhledem, stylem, samozřejmou plynulostí hudebních frází a dirigentovým tahem k vrcholu. Zaujalo Allegro moderato v předepsaném risoluto, znějící až vyzývavou vyostřeností důležitého tématu věty. Vzrušené poslední osmitaktí – spontánní výkřik Dvořákova pocitu blízkosti domova při návratu z Ameriky – vyšlo dirigentovi s jeho typickou tempickou uměřeností přesvědčivě.

 

303

 

K očekávanému přídavku, který jsem si již pro sebe tipoval, nedošlo. Okamžitý potlesk publika neměl delší trvání a překvapivě náhle ustal. Orchestr se trochu nuceně musel zvednout a odcházet již za ticha ze sálu… Tohoto úkazu nebývám častým svědkem. Leč ocenil jsem, že se po jednotlivých větách netleskalo.

Kartinky – Obrázky z výstavy psal Modest Petrovič Musorgskij původně jako klavírní cyklus, inspirovaný posmrtnou výstavou malíře Gartmana, zachycující humorné i vážné náměty vystavených obrazů. Skladbu roku 1922 skvěle instrumentoval francouzský skladatel Maurice Ravel. Tím se tato kompozice stala častou součástí symfonické literatury. Je to de facto suita, v níž uchvacuje ohromný hudební realismus, spontánní výrazová síla, která silně podmaňuje. Malířova realistická díla čerpala z cest po Francii, Itálii, Rusku. Procházíme jakoby výstavou, jejíž symbolika zdobila vtipně výtvarně prostor nad orchestrem a za ním, zároveň se promítal obraz orchestru a dirigenta, jak bývá v létě v Pivovarské zahradě zvykem.

 

301

 

Ihned předešlu rád, že mne Svárovského uchopení Kartinek, skladby, po které jsem kdysi v dětství zůstal sedět v sálu doslova ohromen (tehdy to byl Plzeňský rozhlasový orchestr se Slovákem Ľudovítem Rajterem), dokázalo nadchnout. Bylo cítit, že „mému“ zamilovanému dílu byla věnována velká pozornost a péče v nácviku. Vstup vyzněl maestosně, ale uměřeně, aby se před námi odvíjely hudební charakteristiky dojmů z obrazů. Půvabně zobrazený středověký hrad, před nímž zpívá minnesänger, skupinka dětí hrajících si v pařížském parku, polský vozík tažený osly (Bydlo). Moc zaujalo rytmickou pregnantností scherzo dechů v Tanci kuřátek páté části, zobrazující kuřátka klovající se ze svých skořápek. Bravo! V šesté části líčí skladatel realisticky bohatého žida Goldenberga a bázlivého chudáka Schmuyla, charakterizovaného výrazově pronikavým sólem trubky ve vysoké poloze. Krásně vyzněla v orchestru jejich dohoda, kdy obě jejich témata splynou navzájem. Skvěle vyšla výtečnou výrazovou charakterizací Baba Jaga na kuřích nohách, ale i tržiště ve francouzském městě Limoges. Dirigent Leoš Svárovský si zjevně vychutnal finále se skvělou Velkou bránou Kyjevskou, symbolem hrdinství ruských bohatýrů ve slavných dějinách, jíž procházejí ruští bohatýři za zvuku fanfár. Pan Svárovský v tektonice krásně vystupňoval až sugestivně podmanivě velké finále. Žestě se předvedly v pozoruhodném lesku.

Celkově musím poznamenat, že mne Svárovského interpretace nadchla! Orchestr hrál ve velkém obsazení (šest kontrabasů, sedm violoncell), vystihl podstatu originality výrazu této jedinečné kompozice, její mnohotvárnost, mnohdy nesnadné fragmentace s vypracovanou pregnancí rytmů a tektonikou k pompéznímu finále. Dirigentovo gesto je exaktní, naprosto přehledné, bez náznaku jakéhokoliv gestického subjektivismu, jediný pohyb není na efekt, vše je podřízeno účelu, byť gesticky příjemně – na pohled z publika až neumannovsky – líbivé (tím i připomínám sté výročí narození legendy mezi českými dirigenty – Václava Neumanna!). Hudebníkům se musí pod panem dirigentem báječně hrát. Orchestr působil vyrovnaně, dechy zněly měkce, intonačně čistě, smyčce zdobila plasticita frázování a schopnost odstínění dynamiky.

 

302

 

Provedení působivé Musorgského kompozice odměnilo publikum až překvapivě frenetickým potleskem a voláním bravo, zřetelně větším než u Dvořáka, kde, jak bylo zmíněno, potlesk náhle, až nepochopitelně utichl. Pro mne trochu zvláštní a nezvyklý úkaz… Nicméně dlouhý a vřelý potlesk po Musorgského kompozici vše vynahradil. Vstup s Dvořákem vyšel, trochu eufemisticky řečeno, v mnou celkem očekávaném standardu, ale u Musorgského šel orchestr s dirigentem Svárovským výrazněji nad tento očekávaný standard. Podal výkon tak technicky propracovaný a interpretačně až překvapivě přesvědčivý, že jsem cítil muzikantsky upřímné nadšení! Což se mi pohříchu u skladeb v životě nesčetněkrát od dětství sledovaných dostavuje dnes již trochu vzácněji. O to více a s radostí volám za kumštýřsky krásný výkon v Kartinkách upřímné bravo! Celou cestu autem z koncertu mi zněla neustále jako jakási idée fixe Velká brána Kyjevská. Nešla mi z mysli… To je u mne důkaz přesvědčivosti provedení nad jiné. Na interpretační průměr si totiž obvykle již za pár minut ani nevzpomenu. Festival vykročil do netypického pozdního ročníku velmi pěkně. Přesvědčivě.

 

5

 

Foto: Libor Sváček

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista. Je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD.

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.