„Marek Vrabec se vypracoval v odvážného a vizionářského uměleckého šéfa, který se nebojí pro své představy i riskovat.“

„Objevují se prvky minimalismu, modernistické hudební vzorce se opakují, vrství, přeskupují – a do toho znovu vstupují citace z původního barokního základu.“

„Hope hraje vzrušujícím, až neodbytným způsobem.“

Druhým open air koncertem na sebe připoutaly pozornost Struny podzimu – festival, který se letos koná po čtyřiadvacáté a od svých počátků je spojen s uměleckým vedením Marka Vrabce. Ten se vypracoval v odvážného a vizionářského uměleckého šéfa, který se nebojí pro své představy i riskovat. V letošním podivném roce, kdy muzikanti ani managementy nevěděli, který koncert a kdy se vůbec uskuteční, pozval do takřka podzimní Prahy svého přítele a výborného houslistu Daniela Hopea, aby po sedmi letech znovu Pražanům zahrál překomponované Vivaldiho Čtvero ročních období. Tentokrát v jiném prostředí: na plovoucím pódiu na Vltavě zazněla v sobotu 19. září skladba Maxe Richtera Vivaldi – Four Seasons Recomposed.

Dvě stě tun vážící konstrukce, na jejíž montáži se podílelo sto šedesát pracovníků, byla tvořena pontony, propojenými do potřebného celku a „ukotvenými“ ke dnu Vltavy. Samotná instalace trvala čtyři dny, dva dny bylo třeba na demontáž. Záměr pořadatelů je čitelný: přitáhnout co nejvíce návštěvníků k jejich produkci. To se jim podařilo – tisíc návštěvníků obsadilo sedadla na pontonech i místa v lodičkách, které obklopovaly sedící publikum. Navíc se hudba nesla i na nábřeží, kde ji poslouchaly desítky lidí. Co však bylo nejdůležitější – program natáčela TV Arte, díky níž tento program spatří diváci v mnoha zemích světa. Skvělý nápad: s překomponovaným Vivaldim se dostane divákům ve světě i pohled na osvětlené Hradčany a vzkaz, že Praha opět zní. Předcházející řádky neměly vyznít ironicky. Hluboce si vážím nápadů a nasazení vedení Strun podzimu i jejich schopnosti přivézt do Prahy světové muzikanty. A když s nimi navíc vystupují vynikající české ansámbly, jako tomu bylo v případě spolupráce Daniela Hopea s Epoque Orchestra a varhanicí Kattou, je respekt namístě.

V úvodu večera zazněla rovněž rekompozice – slavné Smetanovy Vltavy, tentokrát podle Jiřího Slavíka, který svůj počin nazval Vltava na Vltavě. Epoque Orchestra se činil znamenitě, podobně jako autor úpravy, který vyzobal ze Smetanovy symfonické básně základní motivy, umně je pospojoval a k tomu dodal i závěrečné Proč bychom se netěšili.

Pak nastoupil Daniel Hope. Vynikající houslista, žák Yehudiho Menuhina, který patří mezi nejrespektovanější světové houslisty a je uznáván i pro svůj široký umělecký obzor. Hope debutoval na Strunách podzimu před sedmi lety právě s Richterovým Vivaldim, v roce 2016 byl kurátorem komorní řady Dvořákovy Prahy. Hope byl Richterovou dekompozicí uhranut už v době jejího vzniku. Sám ji premiéroval v roce 2012 v londýnském Barbican Centre s Britten Sinfonia, kterou řídil André de Ridder. „Je to velice myšlenkově provokující skladba. Musel jsem přemýšlet, jak ,vrátit‘ míčky, které vám Max Richter posílá. Vůbec je totiž ze směru, kterým je ,pálí‘, neočekáváte. Mám moc rád první větu Podzimu, v němž pulzuje rytmus a všechno se chvěje. Je to celé takové vratké, jakoby jednonohý Vivaldi. A to mi připadá zábavné,“ vyjádřil se Daniel Hope v roce 2013.

Na otázku, proč Vivaldiho překomponoval, britsko-německý skladatel Max Richter odpovídá: „Čtvero ročních období nás obklopuje, kam se jen hneme – nejen v mnoha vynikajících podáních, ale i v nákupních centrech, slyšíme ten motiv na ulici jako zvonění v mobilu. Je prostě všude. A tak jsem tu skladbu předefinoval – i kvůli sobě, abych našel nové chodníčky v důvěrně známé krajině. Ano, v mé kompozici jsou místa, která jsou Vivaldimu zcela vzdálená, ale pak v ní najdete i motivy, u kterých si řeknete, to přece znám. Podíval jsem se na Vivaldiho skladbu jako na určitý hudební vzorec, který je svým způsobem silně provázaný s postminimalistickou estetikou. A já jsem její součástí.“

Na počátku je jakási mlha smyčců – elektronických i akustických, v pozadí znějí orchestrální dotáčky – takové nejasné šimrání. A pak jako náraz vstoupí housle s tím nejvlezlejším hudebním tématem, před kterým se člověk neschová. To téma ale nepokračuje tak, jak ho známe. Ani zvukově, ani motivicky. Objevují se prvky minimalismu, modernistické hudební vzorce se opakují, vrství, přeskupují – a do toho znovu vstupují citace z původního barokního základu. Hope hraje vzrušujícím, až neodbytným způsobem. Tu cituje barokní motiv, onde se zase oddává volně plynoucímu minimalismu, stupňuje ten kolovrátek až do neúnosné hlasitosti… a končí nedořečeně. To je Richter a to je Hope, který tuto skladbu zná dokonale a výborně ji zahrál znovu i v Praze. A skvěle hrál i Epoque Orchestra (třeba ve zběsile rychlých pasážích, které by slušely i Apocalyptice) s nepřehlédnutelným Davidem Pokorným v prvních houslích, violoncellistou Vítem Petráškem a varhanicí Kattou.

Rekompozice není drastická, zachovává původní fráze a vzorce. Kaskády zvuku se valí do publika, jejich síla a vyústění jednotlivých částí doslova nutí publikum zatleskat. A v této konstelaci je to i vítané. Dodržování nepsaných pravidel o potlesku až na konci skladby je v ten moment nedůležité. Prostě vnímám hudbu a tleskám si, kdy chci. A publikum aplaudovalo i po skončení tak dlouho, až si vytleskalo dva přídavky: The September Song Kurta Weilla v úpravě Paula Batemana a Dvořákovu Humoresku.

TV arte koncert streamovala online, záznam koncertu odvysílá Česká televize na stanici ČT Art 26. září a TV arte 4. října.

Foto: Petra Hajská, Daniel Vrabec, archiv festivalu