pondělí, 21 září 2020 19:04

Lukáš Vondráček. No Limits

Autor:

„Každá píseň, jedna za druhou, velmi pozorně, pečlivě, prožitě a hlavně tiše doprovázená jemně hrajícím orchestrem, byla v podání Kateřiny Kněžíkové drahokamem.“

„Je schopen v jedné vteřině hrát fortissimo i pianissimo, ať už po sobě nebo současně.“

„Vondráček, skloněn nad klaviaturou, hraje nervně, nekompromisně, místy poeticky, ale místy i tvrdě, snaží se z nástroje dostat vždy maximum.“

 

 

DP20AltrichterKnezikovaVondracek29cPetraHajska-1

 

Závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha doznal kvůli koronavirové nákaze zásadních změn. Za oběť jí padla účast sboru, tedy konkrétně Dvořákovo Te Deum. Lukáš Vondráček s 2. klavírním koncertem Sergeje Rachmaninova v programu zůstal, nově pořadatelé zařadili Dvořákovy Písně milostné a Českou suitu. Koncert svěřený České filharmonii a Petru Altrichterovi byl pěkný. Zůstat však v lepším případě mělo původní pořadí skladeb, tedy Rachmaninov – Dvořák. Proto, aby festival nesoucí Dvořákovo jméno opravdu vyvrcholil a skončil jeho hudbou. Ne z ideových, ale z uměleckých a hudebních důvodů.

Druhý klavírní koncert Sergeje Rachmaninova jako tečka za třináctým ročníkem Dvořákovy Prahy má určitou logiku. Lukáš Vondráček dokáže této vrcholně romantické hudbě dát takový náboj virtuozity, patosu, emotivnosti a velkoleposti, že pochopitelně zvedl publikum ze sedadel. Vnější dojem proto zvítězil, Rachmaninov korunoval přehlídku obdobně emotivními a velkolepými ovacemi, jaká byla Vondráčkova hra. Pokud by zůstal původní záměr, totiž zahrát posluchačsky vděčné, známé, efektní a podmanivé dílo s hvězdným sólistou v první polovině a po přestávce vzdát hold Antonínu Dvořákovi, uzavřel by se festival méně vnějškově. Určitě logičtěji. Asi klidněji, ale hodnotněji, ne tak prvoplánově. Jak se ukázalo, Česká suita by po písňovém cyklu nakonec byla docela dostatečnou „koncovkou“.

 

DP20AltrichterKnezikovaVondracek04cPetraHajska

 

Písně milostné, jak je pro orchestr velmi trefně instrumentoval z Dvořákovy klavírní podoby Jiří Teml, dostala za úkol zazpívat Kateřina Kněžíková. Využila příležitost nádherně, naplno. S Petrem Altrichterem přistoupili k poeticky znějící hudbě velmi klidně, v krásných okouzlených pomalých tempech. Text získal hudbou ještě větší básnivost a sólistka pozorností frázím a jednotlivým slovům zvýraznila, že jde o jemnou, velmi privátní lyriku. Dokázala pozorně, s naprosto uvěřitelným prožitkem jemně modelovat melodickou linku úzce provázanou ve výraze a dynamice s obsahem veršů. Každá píseň, jedna za druhou, velmi pečlivě, prožitě a hlavně tiše doprovázená jemně hrajícím orchestrem, byla drahokamem. Jiřímu Temlovi se podařilo vystihnout dvořákovskou instrumentaci v pozdním stylu, v něčem zvukově blízkém až „rusalčímu“ světu. A Kateřině Kněžíkové se povedlo dodat lahodným, chvějivým, s jistotou usazeným, ztišeným komorním přístupem všem písním mimořádně intimní, láskyplný, přemýšlivý a příjemně osobní rozměr. Petr Altrichter se projevil jako velmi empatický doprovazeč, přístup obou se propojil a v účinku znásobil snad až k ideálu.

 

DP20AltrichterKnezikovaVondracek21cPetraHajska

 

V podobném duchu pokračovala Česká suita. Jen pomalu postupoval Petr Altrichter s filharmoniky v jednotlivých větách od výrazně zpomalených a ztišených poloh až k finále, kterému nakonec naopak dal hodně energie, v tempu i výraze. Tak, že nejprve téměř komorně poetická skladba v závěru vyzněla úctyhodně symfonicky. Petr Altrichter má rejstřík dirigentských gest bohatý, názorný. Tak, že někdy až tančí, přehání. Fotografie zachycují momenty, kdy vlaje vysoko nad pultem i hráči, i jiné okamžiky, kdy je téměř v podřepu, vždy s touhou nevratně usměrnit hráče: co nejdůrazněji a nejnázorněji. Nikdo ho ani v těch nejspektakulárnějších okamžicích nepodezřívá, že by mu šlo o oslnění publika. Spíše se zdá, když je pohroužen v piruetách a dalších téměř „kompromitujících“ choreografiích, že na posluchače, respektive na to, jak ho vnímají, vůbec nedbá.

 

DP20AltrichterKnezikovaVondracek27cPetraHajska

 

Totéž se dá říci o Lukáši Vondráčkovi. Technicky nemá evidentně snad vůbec žádné limity. Sergeje Rachmaninova hraje v tom nejživějším možném tempu neuvěřitelně bez jediné chyby, nachází ve struktuře hudby propastné kontrasty, je schopen v jedné vteřině hrát fortissimo i pianissimo, ať už po sobě nebo současně, dokáže obdařit výraz prudkými proměnami, absolutními emocemi a stoprocentně introvertním ponorem, ale absolutně nehledí na to, jak extrovertně a extravagantně při tom působí. Výsledkem je hudba znějící tak, jak ji zahraje málokdo jiný. Sergej Rachmaninov ponořený do sebe, do svého světa, a současně okázalý; plný citů a zároveň líbivý; naléhavý a souběžně efektní, excitovaný a paralelně k tomu stojící na místě a hledící do vlastního nitra. Lukáš Vondráček je na pódiu neopakovatelným úkazem a Rachmaninov je přesně tím autorem, kterého hraje strhujícím způsobem, velmi osobně, ideálně. S Petrem Altrichterem, zdálo se, si ve svém absolutním propadnutí hudbě padli do noty. Klavírní koncert č. 2 měl i ztišená místa, ale vévodily mu plochy, v nichž šlo téměř o život, ve kterých se hustě kladené klavírní akordy předháněly v podmanivém ataku s celým orchestrem. Vondráček, skloněn nad klaviaturou, hraje nervně, nekompromisně, místy poeticky, ale místy i tvrdě, snaží se z nástroje dostat vždy maximum: v nejvyšší dynamice co nejvíc zvuku, ve ztišených místech co možno nejvíc výrazu; vždy se co nejvíc chce přiblížit, až na dřeň, podstatě a plnosti hrané hudby.

 

DP20AltrichterKnezikovaVondracek32cPetraHajska

 

Když v bouři potlesku usedl, aby zahrál přídavek, došlo na Debussyho Potopenou katedrálu. Husté akordy ve fascinujících uvolněných sledech sázel do prostoru ve středním, strmě vygradovaném úseku podobně robustně, jako předtím vyznívala Rachmaninovova sazba. Filharmonici na pódiu ztuhli podobně jako sbor v opeře, když se bodové světlo upře v pozastavení děje na sólistu s jeho árii... Sál fascinovaně naslouchal... Lukáš Vondráček je fenomén. Určitě hodně svůj, excentrický a kontroverzní, ale v některých segmentech světového repertoáru nenahraditelný, zcela neopakovatelný. Pořadatelé Dvořákovy Prahy se rozhodli, že vyznění letošnímu ročníku dá právě on. Mimořádně výrazný interpret. Nikoli Dvořákova hudba. Dobře, proč ne… 

 

DP20AltrichterKnezikovaVondracek28cPetraHajska

 

DP20AltrichterKnezikovaVondracek37cPetraHajska

 

DP20AltrichterKnezikovaVondracek43cPetraHajska

 

Foto: Petra Hajská

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.