středa, 23 září 2020 19:44

Mozart a Pärt: průnik dvou světů při zahájení sezóny komorních koncertů FOK

Autor:

„Hudebníci na pódiu se do Cantus in memoriam Benjamin Britten dokázali ponořit a plně posluchačům předat náladu, jakou může člověk mít po odchodu osoby, na níž mu záleží.“

„Sólisté se nepředváděli, avšak bezchybně, s radostí a v perfektní vzájemné souhře přednesli posluchačům své party.“

„Dirigent dokázal spolu s orchestrem najít a propracovat všechny dynamické změny, každý akcent byl na svém místě, každá ozdoba byla srozumitelná.“

 

0

 

Zdánlivě neslučitelnou kombinaci hudby dvou autorů představili hudebníci Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Autoři, které od sebe dělí prakticky tři sta let, se sešli na zahajovacím koncertě cyklu komorní hudby FOK v kostele sv. Šimona a Judy. Program nastudoval mladý dirigent Petr Popelka, sólově se představili zkušení členové FOK – houslistka Rita Čepurčenko a violista Jan Nykrýn. Záštitu nad koncertem převzala velvyslankyně Estonska, J. E. Eva-Maria Liimets.

Dlouho bychom hledali kontrastnější dvojici stylů, než jakou tvoří minimalistické dílo Arvo Pärta a impulsivní, živé klasicistní skladby Wolfganga Amadea Mozarta. Tradice zahajovat koncertní sezónu díly vídeňského klasika a zároveň záměr připomenout nedávno oslavené narozeniny estonského soudobého autora však vedly dramaturgii k tomuto neobvyklému spojení. V čele komorního tělesa Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK stanul dirigent Petr Popelka, kterému jsou oba styly blízké. Tento fakt už dopředu napovídal, že každému z autorů bude věnována patřičná péče.

 

1

 

Tak se také stalo. V průběhu večera zazněl nejprve Pärtův Cantus in memoriam Benjamin Britten. Autor jeho prostřednictvím vzpomíná na zemřelého britského skladatele, kterého sám obdivoval. Skladba pro smyčcový orchestr začíná tichem, jen samotný zvon v pianissimu nastiňuje náladu, která přijde. Tedy tak to alespoň autor zamýšlel. Dirigent Popelka je bezprostřední hudebník, který si nebere dlouhé servítky. Ihned po vstupu na pódium tak dal pokyn muzikantům, ať se dají do díla. Posluchači si však ještě nestihli sbalit a odložit všechny své věci, a tak úvodní ticho vzalo za své.

Kýžená atmosféra se však dostavila vzápětí. Housle naprosto precizně zvládly těžký začátek ve vysoké poloze. Klesající motiv v šestičtvrťovém taktu se pak opakuje ještě mnohokrát za sebou. Ostatní nástroje ho doplňují imitačním způsobem v prodloužených notových délkách. Hudebníci na pódiu se do díla dokázali ponořit a plně posluchačům předat náladu, jakou může člověk mít po odchodu osoby, na níž mu záleží. Basy přidávaly na síle a dynamika se stupňovala až do nejemotivnějšího fortissima, aby se pak masa zvuku mohla postupně zase vzdalovat a odejít. Jednalo se o vskutku povedené provedení. Prostředí a akustika kostela sv. Šimona a Judy mu jen pomohly.

 

6

 

Následovaly dvě Mozatovy skladby – pochopitelně zcela odlišného charakteru. Tentokrát již byla muzikální bezprostřednost zcela na místě, a interpretace tak díky živému přístupu všech zúčastněných měla „šmrnc“. V poměrně rozsáhlé Koncertantní symfonii Es dur K364 se představili sólisté houslistka Rita Čepurčenko a violista Jan Nykrýn, oba hráči na prvních židlích svých sekcí v orchestru. Sólisté se nepředváděli, avšak bezchybně, s radostí a v perfektní vzájemné souhře přednesli posluchačům své party. Dostatek prostoru získali mimo jiné ve dvou kadencích. Tento prostor naplno využili, zaplnili jej příjemnou hudbou a potvrdili, že orchestr má ve svých řadách opravdu kvalitní hudebníky.

 

4

 

Orchestr byl obsazením poměrně skromný, a to zejména co se dechové sekce týče. Tu tvořily jen dva hoboje a dva lesní rohy. Všem se dařilo po celou dobu velmi dobře, škoda jen malých intonačních nejistot v průběhu druhé a třetí věty. Orchestr chvíli sólisty doprovázel, jindy se sólisté stali součástí orchestru. Na vše neúnavně dohlížel a svým plným nasazením všechny podporoval dirigent Popelka.

Na závěr koncertu sólisté přisedli ke svým kolegům v orchestru a společně zahráli Symfonii č. 29 A dur K201. Jedná se o známější kousek z Mozartovy dílny a jeho zařazení na program bylo příjemné – obzvláště v takto zdařilém provedení. Dirigent dokázal spolu s orchestrem najít a propracovat všechny dynamické změny, každý akcent byl na svém místě, každá ozdoba byla srozumitelná. Celkově si dílo drželo radostný a zároveň trochu vznešený jednotný charakter. Přesto každá z vět byla jedinečná a posluchači se nemohli v žádném případě nudit. Akustika občas ubírala na srozumitelnosti některým rychlejším pasážím, to však nikterak nekazilo dojem z povedené interpretace Mozartovy symfonie.

 

7

 

8

 

222

 

Foto: Petr Dyrc

Lukáš Červený

Mladý trutnovský hudebník, student houslí na Konzervatoři Pardubice pod vedením houslistky Ivy Svobodové-Kramperové. Jako sólista na klavír i na housle má za sebou řadu koncertů včetně večera s Trutnovským symfonickým orchestrem. Působí především jako pedagog a dirigent orchestru na Základní umělecké škole Trutnov, kde s jejími žáky realizuje různorodé projekty včetně několika autorských. Jako autor hudby spolupracuje mimo jiné s tanečním souborem Moving point. Je členem několika neprofesionálních hudebních těles včetně pražského Symfonického orchestru Uměleckého sdružení ČVUT.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.