čtvrtek, 24 září 2020 11:36

Iva Bittová a bytostná naturálnost i láska

Autor:

„Inu, jsou ženy primášky a jsou úžasné, ale zároveň je dobře známé, že Bittová dokáže sílu lidových nápěvů předat houslovým a hlasovým projevem jako žádná jiná.“

„Houslová technika Bittové se v určitých momentech vymykala klasické představě o hře na nástroj.“

„Martin Prokeš byl pro Bittovou stabilní platformou, na kterou přistavovala své rozkošné, někdy intelektuální, ale spíše přirozeně intuitivní a jaksi prahudební konstrukce a ozdoby.“

 

5

 

Je nabíledni, že uměleckému projevu Ivy Bittové je každá škatulka těsná. Díky svým hudebním kořenům, otevřenosti jakékoliv inspiraci i hudební erudici se Bittová s grácií, lehkostí, hravostí a neopakovatelností dokáže pohybovat ve vesmírech lidové hudby, rocku, folku, jazzu i klasiky a opery. Na festivalu Lípa Musica se Iva Bittová představila za takřka dvacet let jeho existence už několikrát, každý koncert byl ale jiný a nejinak tomu bylo i ve středu v evangelickém kostele v České Lípě.

Společně s Bittovou vystoupil za doprovodu klavíristy Davida Maška také tenorista Martin Prokeš, který byl dlouholetým členem ansámblu Schola Gregoriana Pragensis a místnímu publiku je znám především jako ředitel a zakladatel festivalu Lípa Musica. Koncert měl rovněž rozměr charitativního setkání, protože Iva Bittová i festival Lípa Musica dlouhodobě spolupracují s nadačním fondem Ozvěna, který napomáhá dětem se sluchovým postižením.

 

1

 

Program byl nasměrován velmi intuitivním směrem, tedy k lidové hudbě a ke kořenům hudebních zkušeností interpretky. Nezbývalo než čekat, nakolik bude intuitivní projekt artovým, experimentálním a především autentickým. V akusticky zajímavém prostoru si Iva Bittová nejprve udělala hlasovou obchůzku a za živelného zpěvu, který zkoušel různé polohy, se začala blížit s houslemi pod bradou k pódiu, kterého dosáhla za aktivního angažmá houslových flažoletů. Inu, jsou ženy primášky a jsou úžasné, ale zároveň je dobře známé, že Bittová dokáže sílu lidových nápěvů předat houslovým a hlasovým projevem jako žádná jiná.

 

3

 

Repertoárově se Bittová opírala výrazně o svou základní, takřka vrozenou nebo záhy získanou hudební zkušenost a kořeny, včetně jí tak sedící Skácelovy, potažmo skácelovské, moravské poetiky, přenesené mistrně a osobitě do muziky. Nebyla to od počátku ale pouze muzika, nýbrž částečně i dramatická performance. Velmi improvizační a hodně artovo-experimentální začátek byl velmi plným hudebním zážitkem. Houslová technika Bittové se v určitých momentech vymykala klasické představě o hře na nástroj, zejména když žíněmi kmitala od kobylky ke hmatníku a spíš než tóny vytvářela jakýsi neklidný, možná tísnivý rytmus. Program koncertu v těchto chvílích vylétal do kosmu a silného surreálna, byl naléhavý. Z úvodní hravosti příruční zvonkohry se náhle přešlo k řešení čehosi závažného, palčivého, možná i aktuální úzkosti. Vždy ale, když se dala zhutnělá atmosféra doslova krájet a nastala vteřina ticha, prořízl vzduch nový lidový nápěv, který byl konejšivým a uklidňujícím kontrastem. První polovina koncertu byla zkrátka magie, typická pro svou divotvornou tvůrkyni.

V druhé části koncertu Ivu Bittovou na pódiu podpořili Martin Prokeš za klavírního doprovodu Davida Maška. Na repertoáru byly zpočátku staré české duchovní písně, mezi nimi zajímavá tradicionalisticko-novátorská verze známé českobratrské písně Soudce všeho světa. Martin Prokeš byl v tuto chvíli pro Bittovou stabilní platformou, na kterou přistavovala své rozkošné, někdy intelektuální, ale spíše přirozeně intuitivní a jaksi prahudební konstrukce a ozdoby.

 

9

 

Velkým zážitkem bylo také slyšet několik písní z rozsáhlého Janáčkova sběru z lidového prostředí. I zde byl prostor pro experimentování a moravským motivům se zde dostalo jistých hudebních a rytmických internacionalizačních prvků. Někdy to možná bylo až příliš, jako třeba v písni Ej Janko, Janíčku, která se opravdu hodně vzdálila původnímu prostředí. Jako by se Bittová snažila z Janáčka vymáčknout ještě více, než se jí to kupříkladu povedlo na fenomenální desce se Škampovým kvartetem.

Při Janáčkovi se už také k Bittové a Prokešovi přidal klavírista David Mašek. Party pro piano byly psány velmi zajímavě a předneseny bezchybně, ale opravdu mi chvíli trvalo, než jsem překousl elektrofonické piano. Ono nemělo úplně špatný zvuk, jen takový malinko placatější, předvídatelnější, nedávající svobodu temperamentu klavíristy. Potom jsem ale na zvuk piana přistoupil a užíval si opravdu jinak udělaný doprovod, který měl někdy chopinovské ozdoby a jindy zněl jako maďarský chanson.

 

8

 

Třetí část koncertu byla věnována kompozici Ivy Bittové, která je vystavěna na lidových motivech písní Prší, prší (ale ne ta verze „jen se leje“) a Nezabudka. Chvilkami minimalistický doprovod, který ale záhy nerezignoval na rytmickou úlohu, nepostrádal humor, ani romantismus, ani prostý jazz. Na tuto notu, neakademičnost, silné emoce a jistou naturálnost vzápětí přistoupil i Martin Prokeš. To byly velmi zajímavé momenty celého vystoupení, protože minimálně ve zpěvu jsem znal Bittovou na pódiu vždy jako jedinou zpěvačku. Najednou tu byl někdo s ní, někdo bytostně kultivovaný, kdo však v sobě v průběhu vystoupení nalezl kus pračlověka.

Závěrečné číslo bylo věnováno zbrusu nové písni a podtrhovalo charitativní rozměr celého setkání, neboť byla poprvé před diváky uvedena píseň s názvem Ozvěna, věnovaná stejnojmennému nadačnímu fondu, o jehož činnost se zaníceně stará Pavla Prokešová. Když se ale koncert celý večer točil okolo tradičního, lidového a archetypálního, tak došlo ještě k jednomu takovému momentu. Na samotný závěr Iva Bittová předzpěvovala publiku jednu slovenskou lidovou píseň, kterou po ní lidé opakovali. A tak zpíval celý kostel. To už se na mnoha místech neděje, ale přitom jako by tyto momenty naše genetická výbava znala, protože nám dělají velmi dobře. V tomto směru nezprostředkovala Iva Bittová návštěvníkům koncertu pouze hudbu, nýbrž i jakýsi návrat do vlastního nevědomí.

 

12

 

13

 

2

 

140

 

7

 

Foto: Lukáš Marhoul Photography

Tomáš Cidlina

Historik a publicista

 

Tomáš Cidlina vystudoval historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde se věnoval též studiu francouzštiny. V posledních deseti letech působí na Českolipsku a je zaměstnán jako historik ve Vlastivědném muzeu a galerii v České Lípě. V roce 2018 zde byl pověřen kurátorstvím výstavy  věnované stému výročí vzniku československého státu. Publikoval několik knih, které se věnovaly hudební a literární paměti regionu. Je také amatérským violoncellistou a zprostředkovává na různých webech recenze z koncertů pořádaných v severních Čechách.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.