„Formanovskou scénu ještě okořenil hlas z hlediště s prosbou ‚Nahlas!‘ “

„Barevně velmi propracovaná skladba se zajímavými zvukovými kombinacemi, pro jejichž popis se nejlépe hodí slova samotného skladatele opeření, opelnění, okluznění, zmotýlnění.“

„Orchestr po odchodu Kahánka neklesl ani o milimetr z nastolené laťky a nemalou zásluhu na úspěchu celého večera má šéfdirigent Jakub Klecker.“

Čtvrteční večer 24. září byl v Olomouci obzvlášť slavnostní, zdejší Moravská filharmonie zde otevírala novou, už 75. sezónu. Koncert s názvem „Tradiční i současná hudba v harmonii“ lákal posluchače na světovou premiéru, Ivo Kahánka, ale především na potěchu z poslechu hudby.

Koncert byl živě vysílán stanicí Vltava jako vrchol celodenního programu, který patřil výročí jedné z nejstarších filharmonií u nás. Po úvodním slovu ředitele filharmonie Jonáše Harmana a primátora Olomouce Miroslava Žbánka se čekalo na první skladbu. Kvůli pokynům z nahrávání se pauza lehce protáhla a tu jeden z posluchačů vzal iniciativu do svých rukou a z levého balkónku začal plnit mezeru hudebním vtipem. Formanovskou scénu ještě okořenil hlas z hlediště s prosbou „Nahlas!“, a vypravěč svůj vtip začal od začátku, tentokrát forte. Spontánní scéna zažehla jiskru nevšední atmosféře večera, tento plamen se rozhořel napříč večerem a lze jen popřát, aby zápal hudebníkům vydržel celou 75. sezónu.

Po rozsvícení červeného světla orchestr naladil a vrhl se na první skladbu. Světová premiéra skladatele Marka Keprta Opeření, opelnění, okluznění, zmotýlnění – akustický chVějíř k 75. výročí založení Moravské filharmonie Olomouc měla čest otevřít novou sezónu. Skladba byla složená nejen pro konkrétní soubor, ale i pro konkrétní sál – místní Redutu. Keprt využil prostoru k umístění hudebníků pro potřeby kompozice, očividné bylo především rozestavení žesťové sekce do rohů balkónu nad orchestrem. Barevně velmi propracovaná skladba se zajímavými zvukovými kombinacemi, pro jejichž popis se nejlépe hodí slova samotného skladatele opeření, opelnění, okluznění, zmotýlnění. Častá vibrata a glissanda jemně chvěla prostorem, do čehož přicházely aluze a fragmenty citací vybraných kompozic z repertoáru orchestru. Do nevšedních zvukových ploch, které se na sebe vrstvily, vstupovaly jakési lidskému hlasu podobné vzdechy, hrané speciální technikou na trubky s tlumítky. Skladbu napsanou k výročí bych neoznačil za triumfální, oslavnou, naopak ve mně evokovala cestu na dřeň zvuku, jemné inspirující zvukové vibrace, které se dostanou k našemu uchu. Konec skladby vyprovázel zvuk podobný vzdáleným sirénám. Jako velmi vhodné hodnotím zařazení premiéry na začátek programu, neboť skladba byla nejen složená v naší době, ale i svým hudebním principem vtahuje posluchače maximálně do přítomného okamžiku. V neposlední řadě zvídavé diváky inspirovala k nejedné otázce.

Po světové premiéře byl připravený Koncert pro klavír a orchestr č. 3 od Bohuslava Martinů. Jako sólista se představil zcela po právu opěvovaný sólista Ivo Kahánek. Prvotřídní zvuk od prvního po poslední tón. Souznění orchestru s Kahánkem vyprodukovalo nádhernou hudbu a nad veškeré technické kvality sólisty bych vyzdvihl jeho hraní pro hudbu samotnou, pro nejlepší možný výsledek a pro radost ze společného úsilí hudebníků. Nikoliv rivalita, ale souznění. Provedení charakterizovaly bohatý výraz a dynamický rejstřík. Melodicky velmi nápadité dílo toho má také stále hodně co říct. Ani nevadilo, že přímo s Olomoucí a zdejší filharmonií toho skladba moc společného nemá, neboť předvedený výkon orchestru toto město daleko přesáhl.

Po přestávce se posluchači mohli těšit na Antonína Dvořáka a výběr z jeho Legend, op. 59. Od prvního taktu se sálem linul nezaměnitelný zvuk hudby tohoto nelahozevského rodáka, který v Olomouci spolupracoval se spolkem Žerotín na svém oratoriu Stabat mater. Dvořák byl úžasně barevný a plastický, znovu přinášel zase nové krásy hudby. Orchestr po odchodu Kahánka neklesl ani o milimetr z nastolené laťky a nemalou zásluhu na úspěchu celého večera má šéfdirigent Jakub Klecker. Jednotlivé legendy nesplývaly, tempo přesně tikalo a nástupy se neopožďovaly. Z orchestru byla cítit radost a jistota.

Potěchu z poslechu ještě umocnilo poslední dílo večera, Serenáda pro orchestr od Iši Krejčího. Skladba postavená na smyčcové sekci, repetitivních motivech a výrazném rytmu už od začátku letěla v ďábelském tempu. Lyrická melodie ze střední části inspirovaná lokálními lidovkami: Pásla husy pode dvorem a V našem městě Olomouci celý tutti kolos zpomalila, aby v poslední části Presto orchestr ukázal, kolik má ještě energie a kolik ji dokáže posluchačům předat. Neméně zajímavé bylo porovnání děl mezi sebou a především s premiérou Marka Keprta, jehož jemné zvukové odstíny a chvění stály proti palbě plného orchestru, kde k prvnímu dílu člověk dychtivě natahuje uši a druhé ho zaráží do sedačky.

Slyšet světovou premiéru, účastnit se momentu, který může být jednou historický, nebo vidět na vlastní oči autora, to jsou všechno důvody proč zařazovat soudobou hudbu do běžných programů. Nejdůležitější však zůstává hudba. Pocit nejistoty, čím skladatel může překvapit, je k nezaplacení a tento večer nebyl výjimkou. Přes důrazné upozornění pořadatelů na nahrávání neuhlídal jistý posluchač svůj telefon. Jelikož anonym seděl v poslední řadě, publikum si nebylo jisto, zdali zvuk patří do kompozice, či nikoliv. Současná hudba nás nutí přemýšlet o hudbě, nikoliv pouze hudbu konzumovat. Nakonec i zde platí, že s poznáním roste pochopení i potěcha. Kdo pozorně poslouchal, asi tušil, že zvonění není součástí kompozice, ale ani samotnému skladateli Marku Keprtovi vyrušení nevadilo, protože právě až přítomnost posluchačů dává všemu smysl.

Úvodní koncert byl fantastickým zážitkem, přeji Moravské filharmonii, aby si nastolený trend udržela. Všem milovníkům hudby vřele doporučuji výlet do tohoto krásného města spojený s hudebním večerem.

Foto: Fb MfO