„Charles Olivieri-Munroe působil navenek velmi klidně, všechna díla měl detailně prostudovaná, dirigoval téměř zpaměti a hlavně jeho uchopení, pojetí a nastudování bylo naprosto přesvědčivé.“

„Čajkovského dílo vyznělo neobyčejně kompaktně, přitom plasticky a bylo plné vynikajících dílčích interpretačních výkonů jednotlivých členů orchestru.“

„S obrovským nábojem zazněla věta čtvrtá – možná i díky tympanistovi orchestru Tomáši Votavovi.“

Nebývá zvykem, že se na avizovaném programu symfonického koncertu změní jak jméno dirigenta, tak sólisty. Ani náhlé změny však Plzeňské filharmonii nezabránily, aby novou sezónu zahájila ve vynikající formě. Program koncertu, jehož tématem byl „Osud“, zůstal zachován, a tak si posluchači mohli vychutnat díla Giuseppe Verdiho, Ludwiga van Beethovena a Petra Iljiče Čajkovského.

Koncert uvedla slova ředitelky orchestru Lenky Kavalové, primátora města Plzeň Martina Baxy a náměstka hejtmana pro kulturu a památkovou péči Plzeňského kraje a zároveň předsedy Správní rady Plzeňské filharmonie Vladislava Vilímce. Zazněly především díky směrem k Městu Plzeň a Plzeňskému kraji za finanční pomoc v době stavu nouze a v době, kdy musel orchestr předčasně ukončit loňskou sezónu, spolu s přáními nepřerušení sezóny další. Poté se už ujal taktovky dirigent večera Charles Olivieri-Munroe.

Současný šéfdirigent orchestru, Belgičan Ronald Zollman, byl z důvodu své právě ukončené karantény a nepříjemností vzniklých při jeho případném návratu domů ředitelkou orchestru omluven. Volba kanadského dirigenta, současného čestného šéfdirigenta Severočeské filharmonie Teplice, se pro záskok ukázala jako vynikající. Charles Olivieri-Munroe působil navenek velmi klidně, všechna díla měl detailně prostudovaná, dirigoval víceméně téměř zpaměti a hlavně jeho uchopení, pojetí a nastudování bylo naprosto přesvědčivé. Není divu, že orchestr pod jeho přesnými gesty hrál vynikajícím způsobem už od prvních tónů úvodem provedené předehry k opeře Síla osudu Giuseppe Verdiho. Naprostá soustředěnost všech hráčů, dokonalá souhra všech nástrojových skupin a příkladná intonační jistota orchestru daly vyznít Verdiho hudbě v plných kontrastech všech nálad v předehře obsažených.

V dále uvedeném Třetím klavírním koncertu Ludwiga van Beethovena zastoupil z důvodu nemoci omluveného významného klavíristu Ivana Klánského jeho syn Lukáš Klánský. Interpret, který jde v nejlepších stopách svého otce a zároveň svého učitele, provedl Beethovenovo dílo v nádherné stylové čistotě. Jeho střídmou pedalizaci, zřetelnou artikulaci, jasnou volbu temp, bezproblémovou spolupráci s dirigentem v četných kadencích zejména ve třetí větě díla, smysl pro legato a delikátní úhozovou kulturu a s ní spojený krásný měkký, ale zároveň průzračný zvuk klavíru posluchači odměnili potleskem, který si vyžádal přídavek. Lukáš zůstal věrný svému oblíbenému autorovi Fryderyku Chopinovi a přednesl jeho Nokturno Es dur.

V průběhu Beethovenova klavírního koncertu měl klavírista před sebou, pravděpodobně z důvodu narychlo zadaného úkolu, pro jistotu na klavíru umístěný tablet s notovým textem díla. Koncert však interpretoval víceméně zpaměti, což dokládá maličké zaváhání v jedné „pamětní křižovatce“ ve třetí větě, kdy v jednom z opakujících se témat ronda (mimochodem velmi vtipně a nikoli „zemitě“ provedeném díky sforzatům v něm uvedeným) zapomněl na vyústění přes mimotonální dominantu do subdominanty f moll a provedl ho jako jinde. Nicméně bleskurychlé navázání konce tématu nedalo běžnému posluchači, který dílo detailně nezná, nic poznat. Pokud mohu ještě poznamenat, osobně mne velmi zaujala myšlenka provedená v Beethovenově kadenci v první větě, kdy zaznělo nádherně zpěvně v pomalejším tempu vedlejší téma.

Přesto, že v první půli koncertu uvedená díla byla pro posluchače jakýmsi programovým magnetem, zazněla jako vrchol večera svrchovaně provedená Symfonie č. 5 e moll, op. 64 Petra Iljiče Čajkovského. Dílo vyznělo neobyčejně kompaktně, přitom plasticky a bylo plné vynikajících dílčích interpretačních výkonů jednotlivých členů orchestru, které dirigent v závěru při děkovačce neopomněl ocenit. Doslova fantasticky vyznělo předávání si tématu při přechodu na reprízu fagotem, klarinetem a flétnou (Václav Kapusta, Jan Oblištil a Jakub Klögner) v první větě. Úchvatně zaznělo téma druhé věty v sólovém lesním rohu – angažována byla sólohornistka orchestru FOK Zuzana Rzounková. Stejně jako v první větě vyzněly i zde nejen velké vrcholy frází, ale dirigent přiměl orchestr hrát i v působivých pianissimech.

Pokud má běžný posluchač možnost si doma přehrát, třeba díky platformě YouTube, například výkon Ruského státního symfonického orchestru Ruské federace s dirigentem Vasilijem Petrenkem, dojem ze živého provedení Plzeňské filharmonie měl pro mne osobně větší hodnotu… Závěr druhé věty a její uklidnění vyšly ve vynikající souhře a samozřejmé intonaci. Třetí věta a její forma valčíku nevybočily ze zažitých mezí. S obrovským nábojem zazněla věta čtvrtá – možná i díky tympanistovi orchestru Tomáši Votavovi, který tvořil naprosto jistý základ dalšího hudebního dění. Koncepce dirigenta Charlese Olivieri-Munroea a jeho nadhled nad dílem daly symfonii vyznít neobyčejným způsobem. Následovalo standing-ovation publika plzeňské Měšťanské Besedy.

Zahajovací koncert Plzeňské filharmonie nebyl ale prvním vystoupením tělesa po dlouhé, nucené pauze. Orchestr vystoupil už v srpnu na Litoměřických svátcích hudby. V září pak natáčel ve studiu a před pár dny (20. září) účinkoval v pořadu „Namaluj si hudbu“ určeném pro děti ve věku od šesti do patnácti let a vytvořeném ve spolupráci s Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity.

Budeme se těšit na další vystoupení Plzeňské filharmonie v několika abonentních řadách, uzpůsobených zájmům publika.

Foto: Fb Plzeňské filharmonie